Vydání 10/2005

Číslo: 10/2005 · Ročník: III

672/2005

Řízení před soudem a vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení

Ej 248/2005
Řízení před soudem: vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení
k § 5 a § 68 písm. a) soudního řádu správního
Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby k soudu [§ 5, § 68 písm. a) s. ř. s.] je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, čj. 2 Afs 98/2004-65)
Prejudikatura:
srov. č. 454/2005 Sb. NSS.
Věc:
Ing. Josef K., CSc., proti Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 10. 2001 zamítl žádost žalobce o povolení obnovy řízení, která byla podána dne 24. 7. 2001. Žalovaný konstatoval, že žalobce nesplnil podmínku zakotvenou v ustanovení § 54 odst. 3 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), a sice že žádost musí být podána nejpozději před uplynutím lhůty, ve které zaniká právo daň vyměřit nebo doměřit. V daném případě je rozhodným datem ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu den doručení rozhodnutí žalovaného o odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za rok 1996, tj. den 9. 4. 1997, a tříletá lhůta tak uplynula dne 31. 12. 2000. V poučení o opravných prostředcích žalovaný výslovně uvedl, že proti tomuto rozhodnutí se lze samostatně odvolat ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který však žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. a) s. ř. s., protože shledal, že žalobce proti citovanému rozhodnutí žalovaného nepodal opravný prostředek, ačkoliv mu to zákon umožňuje a byl o tom řádně poučen. Přitom soud zdůraznil, že platební výměr na daň z přidané hodnoty za leden 1996 nabyl právní moci dne 9. 4. 1997. Řízení o povolení obnovy řízení představuje samostatné řízení o mimořádném opravném prostředku a nejedná se v něm o vyměření daně, nýbrž toliko o posouzení, zda jsou dány zákonné podmínky pro povolení obnovy či nikoliv.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení Městského soudu v Praze kasační stížností, v níž uplatnil důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel tvrdil, že proti předmětnému platebnímu výměru podal odvolání, a tak vyčerpal řádné opravné prostředky ve správním řízení. Žaloba je proto přípustná. V případě, že Nejvyšší správní soud dospěje k závěru, že nebyla dodržena lhůta k podání žádosti o obnovu řízení, pak stěžovatel soud požádal o podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 54 odst. 3 daňového řádu, a to z důvodu rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Předně je nutno uvést, že podle § 5 s. ř. s. se lze ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Soudní řád správní tak důsledně zavádí tradiční žalobní řízení, kdy soudní ochrana nastupuje teprve poté, co jsou vyčerpány možnosti nápravy nezákonného nebo vadného rozhodnutí prostředky správního řízení. Nevyčerpá-li žalobce řádné opravné prostředky, je to za podmínek stanovených v § 68 písm. a) s. ř. s. důvodem nepřípustnosti žaloby a takovou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby k soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.
V projednávané věci byla podána žaloba proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost o povolení obnovy řízení. Proti tomuto rozhodnutí je možno se odvolat (§ 55 odst. 5 daňového řádu), o čemž byl stěžovatel řádně poučen. Stěžovatel však této procesní možnosti nevyužil a odvolání nepodal, což ostatně netvrdí ani v kasační stížnosti.
Pokud stěžovatel namítá, že podal odvolání proti shora citovanému platebnímu výměru, čímž „vyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem“, odkazuje Nejvyšší správní soud pro stručnost na správný právní názor městského soudu, že vyměřovací řízení a řízení o povolení obnovy představují dvě procesně samostatná řízení, takže vyčerpáním opravných prostředků v jednom z nich nemůže dojít k současné konzumaci opravných prostředků v řízení druhém. Takovýto názor je zjevně neudržitelný.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a zamítl ji (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), protože stěžovatel skutečně podal žalobu za procesní situace, kdy nevyčerpal v řízení před správním orgánem řádný opravný prostředek (tzn. odvolání), který připouští ustanovení § 55 odst. 5 daňového řádu.
Pokud stěžovatel argumentuje ústavněprávní rovinou této problematiky a žádá, aby Nejvyšší správní soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 54 odst. 3 daňového řádu, nemůže této žádosti Nejvyšší správní soud vyhovět již z toho důvodu, že pro tento postup nejsou splněny podmínky vymezené v čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Podle tohoto článku totiž je možno předložit věc Ústavnímu soudu pouze tehdy, pokud soud dojde k závěru, že „zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem“. Jedná se tedy o případ tzv. konkrétní kontroly norem, kdy základní podmínkou postupu podle tohoto článku je nutná aplikace protiústavního ustanovení zákona. Situace v projednávané věci je však zjevně odlišná: Nejvyšší správní soud za dané procesní situace citované ustanovení daňového řádu vůbec neaplikuje, jelikož stěžovatel nevyčerpal prostředky k ochraně svých práv, a soudu tak není dán žádný prostor pro posouzení včasnosti podání žádosti o povolení obnovy řízení, případně přiměřenosti zákonné lhůty pro podání této žádosti. Proto Nejvyšší správní soud nemůže podat návrh k Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, jak žádá stěžovatel.
(ček)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.