690/2005
Řízení před soudem a vázanost soudu předpisem zrušeným Ústavním soudem
Ej 280/2005
Řízení před soudem: vázanost soudu předpisem zrušeným Ústavním soudem
k § 44 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči
Soud při přezkoumání rozhodnutí není vázán ustanovením zákona, které k jeho návrhu Ústavní soud zrušil pro rozpor s Ústavou. Protiústavní omezení procesních práv účastníka a absence procesních povinností správního orgánu totiž mohou mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, čj. 6 A 102/2001-59)
Prejudikatura:
č. 2/2003 Sb. NSS.Věc:
Oskar M. (Kanada) proti Ministerstvu kultury o prohlášení souboru kreseb a grafických listů za kulturní památku.Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 9. 2001 podle § 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, prohlásil soubor kreseb a grafických listů z majetku žalobce za kulturní památku. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že řízení o prohlášení souboru movitých věcí za kulturní památku bylo zahájeno na základě návrhu Národní galerie v Praze. Ta označila soubor kreseb a grafických listů ze žalobcovy sbírky za hodnotná díla, která nelze ohrozit vývozem, a požádala o prohlášení vybraných děl ze souboru za kulturní památku. Souhlas s prohlášením za kulturní památku vyslovil Magistrát hlavního města Prahy i Pražský ústav památkové péče; žalobce se k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Žalovaný na základě předložených listinných materiálů dospěl k závěru, že vybraná díla ze souboru splňují kritéria kulturní památky, jsou reprezentativními součástmi historicky vzniklé sbírky a významným dokladem vývoje české a evropské kresby a grafiky, a proto je prohlásil za kulturní památku.
Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalobou, ve které zejména namítá, že zákon o státní památkové péči, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, je v rozporu s ústavním pořádkem ČR a s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Tento rozpor především spatřuje v tom, že § 44 zákona o státní památkové péči přímo vylučuje aplikaci obecných předpisů o správním řízení; přestože nepochybně rozhodnutí je ve správním řízení vydáváno, účastník nemá právo proti rozhodnutí podat odvolání, a je tak nepřípustným způsobem zbaven práva na odvolání. Žalobce poukázal i na rozpor citovaného zákona s čl. 11 Listiny základních práv a svobod pramenící z přílišného omezování vlastnického práva vlastníků věcí prohlašovaných za kulturní památky. Žalobce navrhl soudu zvážit předložení věci Ústavnímu soudu. Žalobce dále namítá, že jde ze strany žalovaného o svévolný právní akt k omezení vlastnického práva žalobce, že řada děl, jichž se rozhodnutí týká, již není v žalobcově vlastnictví, že posudky na předmětná díla vytváří iniciátor celého řízení – Národní galerie v Praze, a konečně že i nízká částka, kterou některá z děl byla pro účely jejich odkoupení ohodnocena, nesvědčí pro závěr prohlásit díla za kulturní památku.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 1. 2. 2002 poukázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 35/94, z něhož plyne, že zákon o státní památkové péči není v rozporu s Ústavou ČR. Žalovaný reagoval i na další žalobní námitky: k zásadě oportunity může být podle něho přihlédnuto i v jednostupňovém správním řízení. Z žádného právního předpisu totiž nevyplývá, že hledisko účelnosti, vhodnosti a hospodárnosti má být posuzováno jen z pohledu účastníka řízení. V předmětné věci byla tato zásada respektována již tím, že původní návrh Národní galerie v Praze obsahoval podstatně více položek, než které žalovaný zahrnul do souboru prohlášeného za kulturní památku. Pokud žalobce tvrdí, že řada děl již není jeho vlastnictvím, pak jednal v rozporu se zákonem, jestliže žalovanému neoznámil uskutečněnou změnu vlastnictví; pokud jde o nízkou cenu předmětných děl, je třeba vycházet z toho, že kulturní památkou byl prohlášen soubor děl ve své celistvosti.
Nejvyšší správní soud, na něhož věc přešla podle § 132 s. ř. s., při projednávání věci zaujal názor, že ustanovení § 44 zákona o státní památkové péči, jehož je třeba ve věci použít, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví, že na řízení o prohlašování věcí za kulturní památky se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
O neústavnosti platného zákona si Nejvyšší správní soud nemohl učinit právní závěr sám, protože je jím vázán. Usnesením ze dne 5. 4. 2004 řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 44 zákona o státní památkové péči, v části vyjádřené číslicí „3,“. Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, návrhu vyhověl a dotčenou část ustanovení § 44 zákona o státní památkové péči zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Nález Ústavního soudu byl dne 17. 6. 2005 vyhlášen pod č. 240/2005 Sb.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2001 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
V době vydání rozhodnutí měl postup žalovaného, který na řízení neaplikoval ustanovení správního řádu a postupoval pouze podle torza regulace procesního postupu obsažené v § 3 zákona o státní památkové péči, formální oporu v zákoně; soud přitom při přezkumu podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí. Tento kasační princip přezkumu napadeného rozhodnutí je však neudržitelný tam, kde v projednávané věci z vlastní iniciativy soudu či dokonce na základě důvodné námitky účastníka řízení dojde postupem, který předpokládá § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ke zrušení zákonného ustanovení, podle něhož měla být zákonnost vydaného rozhodnutí přezkoumávána, z důvodu jeho protiústavnosti.
Dodržení zákonného procesního postupu správními orgány ve správním řízení podléhá kontrole soudu ve správním soudnictví, a shledá-li soud vady řízení v intenzitě předvídané v § 76 odst. 1 a 2 s. ř. s., jsou takové vady řízení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to i bez jednání. Ze zrušení neústavní výluky obecných předpisů o správním řízení Ústavním soudem vyplývá, že na řízení a rozhodování o prohlášení věci za kulturní památku se vztahuje správní řád a musí být dodržována pravidla v něm obsažená. Pokud by správní orgán vedl řízení a vydal rozhodnutí, aniž by postupoval podle správního řádu, bylo by nepochybně jeho rozhodnutí zatíženo podstatnými vadami, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Za nastalé právní situace soud přezkoumává rozhodnutí vydané v řízení, ve kterém bylo vyloučeno užití obecných předpisů o správním řízení (správní řád), a to na základě ustanovení zákona, jež sice bylo v době vydání rozhodnutí účinné, avšak jehož zrušení bylo dosaženo pro rozpor s ústavním pořádkem. Ačkoliv k prohlášení o protiústavnosti došlo až po vydání rozhodnutí s účinností ode dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu, je zjevné, že ustanovení zákona vylučující aplikaci správního řádu na řízení a rozhodování o prohlášení věci za kulturní památku vykazovalo znaky protiústavnosti již v době vydání rozhodnutí. Bylo tak v rozporu s právními předpisy vyšší právní síly – Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, a kromě toho též s Dodatkovým protokolem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Soud proto v přezkumném řízení musí vycházet z nálezu Ústavního soudu a rozhodnutí v napadených výrocích zrušit, neboť jinak by popřel smysl zákonného postupu podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Neúčinnost rozhodnutí po vydání nálezu Ústavního soudu ve smyslu § 71 odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se podle názoru soudu vztahuje jen na rozhodnutí, která nebyla napadena u soudu, a o nichž tedy neprobíhá přezkumné řízení. Pokud tedy žalobce napadl žalobou rozhodnutí a namítal neústavnost vyloučení obecných předpisů o správním řízení a zákonný podklad, který takovou výluku zakládal, byl k návrhu soudu rozhodujícího o žalobě v průběhu přezkumného řízení zrušen pro rozpor s Ústavou, nelze žalobní bod neshledat důvodným z formálně právního důvodu spočívajícího v tom, že v době vydání rozhodnutí bylo užité ustanovení součástí právního pořádku, a nepřihlížet k tomu, že bylo v rozporu s předpisem vyšší právní síly.
Soud při přezkoumání rozhodnutí není vázán ustanovením zákona, které bylo k jeho návrhu v mezidobí zrušeno pro rozpor s Ústavou. Je-li napadené rozhodnutí vydáno v řízení, v němž protiústavním způsobem byla omezena procesní práva účastníka řízení a protiústavně absentovaly procesní povinnosti správního orgánu vyplývající ze správního řádu, trpí takové řízení natolik zásadními vadami, že nelze mít pochybnost o tom, že mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
(šk)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.