Vydání 6/2006

Stěžovatelky ve své kasační stížnosti nezpochybnily skutečnost, že zpětvzetí žaloby projednávané u Krajského soudu v Ostravě podepsaly; nicméně namítaly, že tak učinily poté, co jim ze strany pracovníků azylového zařízení byly poskytnuty nepřesné a nepravdivé informace o okolnostech jejich azylového řízení.

Součástí soudního spisu je skutečně podání, jehož obsahem je zpětvzetí žaloby, které učinila žalobkyně Janette H. i jménem svých nezletilých dětí. Jedná se o předtištěný formulář, který je ručně doplněn o osobní údaje této žalobkyně - jméno, datum narození, státní příslušnost a evidenční číslo - a o osobní údaje jejích dvou dcer - jméno, datum narození a evidenční číslo. Dále je vyplněno datum a místo sepsání podání. Podání je žalobkyní vlastnoručně podepsáno.

Na úvod je třeba uvést, že používání vzorů právních úkonů je v právním životě běžnou praxí. Jde o racionalizační pomůcky usnadňující řešení problémů zejména tím, že uvádějí rubriky, které je nezbytné vyplnit, omezují chyby a nejasnosti plynoucí z opomenutí a zajišťují, aby byl dodržen stanovený obsah i forma právních úkonů. V právu soukromém nacházejí vzory právních úkonů své uplatnění zejména při uzavírání smluv, v právu veřejném se rovněž formuláře běžně využívají v úředním styku (např. žádosti, poučení).

V azylovém řízení pak vzory právních úkonů také nejsou ničím novým. Žalobci nezřídka podávají tzv. formulářové žaloby; v těch vedle předtištěné identifikace žalovaného Ministerstva vnitra ručně doplňují identifikaci vlastní osoby, specifikují soud, jemuž je podání určeno, a dále k předtištěným obecně formulovaným žalobním námitkám ručně dopisují konkrétní skutková tvrzení, a to buď sami, nebo za pomoci pracovníků nevládních organizací či pracovníků pobytových středisek. Takové žaloby soudy běžně projednávají a rozhodují o nich. Pokud na formuláři je podáno zpětvzetí žaloby, které je žalobkyní vlastnoručně podepsáno, a nevzbuzuje tedy žádnou pochybnost o tom, že obsahuje její projev vůle, není důvodu, aby s ním soud, jemuž bylo adresováno, zacházel jinak, než jak předvídá procesní právní předpis, tj. aby v případě zpětvzetí žaloby řízení zastavil [§ 47 písm. a) s. ř. s.]. Podání, které v projednávané věci krajskému soudu došlo dne 8. 12. 2003, obsahovalo zřetelně vyjádřený požadavek na ukončení řízení, veškeré údaje potřebné k identifikaci stěžovatelek i řízení, jehož byly účastníky; krajský soud proto nepochybil, jestliže na základě tohoto podání řízení zastavil.

Stěžovatelky v kasační stížnosti tvrdí, že pracovníci pobytového střediska jim navrhovali, aby vzaly žalobu zpět s tím, že jim pak bude nabídnuta repatriace; od ledna roku 2004 budou stejně všechny žaloby občanů Slovenské republiky zamítnuty. Zpětvzetí žaloby podepsaly z obavy, že se později dostanou do neřešitelné situace.

Toto tvrzení však není s to otřást právními účinky zpětvzetí žaloby; na stěžovatelky nebyl vyvíjen žádný nátlak. Stěžovatelky nic takového ani netvrdí: pouze uvádí, že byly ovlivněny nepřesnými informacemi.

K tomu nutno dodat, že stěžovatelky jsou občankami Slovenské republiky; pohovor v azylovém řízení byl na jejich žádost veden v českém jazyce bez přítomnosti tlumočníka. Stejně tak stěžovatelky podaly v českém jazyce jak žalobu, tak po výzvě soudu i její podrobné doplnění. Bezchybnou češtinou shrnuly žalobní námitky; jejich žaloba nepostrádá ani návrh, jak má soud o věci rozhodnout (domáhaly se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení). Krajský soud v Ostravě na základě tohoto podání neměl důvod pochybovat o schopnosti stěžovatelek porozumět obsahu a zejména významu rozhodnutí, jež svým opravným prostředkem napadly. Stejně krajský soud neměl důvodu pochybovat o tom, že stěžovatelky si při podání zpětvzetí žaloby byly vědomy následků tohoto procesního úkonu.

Stěžovatelky byly rovněž již při podání žádosti o azyl v českém jazyce poučeny o svých právech a povinnostech, včetně práva kdykoliv se obrátit na Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky a kontaktovat další organizace zabývající se ochranou zájmů uprchlíků. Převzaly rovněž poučení v jazyce slovenském. Měly-li tedy pochybnosti o pravdivosti informací, které jim údajně poskytovali pracovníci pobytového střediska, pak jim nic nebránilo v tom, aby požádaly o pomoc tyto organizace.

Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).