Vydání 9/2004

Stěžovatel ve své kasační stížnosti připomíná smysl správního soudnictví a uvádí, že svoji žalobu sice shrnul do jediné věty bez jakéhokoli bližšího odůvodnění a vysvětlení, nicméně v této větě vyjádřený nesouhlas s rozhodnutím žalovaného byl řádným žalobním bodem, kterým byl Krajský soud v Plzni povinen se zabývat a v jeho rámci provést soudní přezkum napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalovaný podle stěžovatele nerozhodl tak, že jeho žádost je zjevně nedůvodná; z toho stěžovatel dovozuje, že pokud se žalovaný žádostí stěžovatele zabýval, musel zkoumat, zda žádost splňuje předpoklady pro to, aby byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná; pokud tomu tak není, musí podanou žádost posuzovat ve smyslu § 12 až § 14 a § 91 zákona o azylu. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu s tím, že neshledal důvody pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu. Právě v tomto rozhodnutí žalovaného spatřuje stěžovatel nezákonnost a v návaznosti na to v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni vadu. Podle § 14 zákona o azylu platí, že dospěje-li správní orgán k závěru, že žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, je povinen se zabývat i tím, zda žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu. Žalovaný však situaci stěžovatele posuzoval pouze ve vztahu k § 12 zákona o azylu, nikoli již ve vztahu k § 14 téhož zákona, neboť pouze bez řádného odůvodnění uvedl, že důvody pro jeho udělení neshledal. S tím však stěžovatel nesouhlasí. Tvrdí, že i ekonomické důvody mohou být řádným důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů a nelze je bez dalšího zamítnout jen proto, že zákon je nezahrnuje do svého taxativního výčtu pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Právě tuto námitku stěžovatel včlenil do odůvodnění podané žaloby a Krajský soud v Plzni se jí měl zabývat. Stěžovatel ze shora uvedených důvodů uplatňuje kasační důvod vyplývající z § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Žalovaný své vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.

Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu dne 6. 8. 2001, a to z ekonomických důvodů, neboť dle svého vyjádření nemohl v zemi svého původu získat zaměstnání. Rovněž v dalším průběhu správního řízení stěžovatel uváděl, že důvodem opuštění země jeho původu byly ekonomické potíže a snaha najít v České republice zaměstnání. V minulosti stěžovatel pracoval jako rolník, to však nepovažuje za zaměstnání; podle stěžovatele se za zaměstnání považuje například práce úředníka na úřadě. Stěžovatel chtěl sice v zemi svého původu získat zaměstnání, ale nikdy se o to fakticky nepokusil; dle jeho vyjádření tomu tak bylo proto, že pochází z venkova a cítil, že by to bylo obtížné. O pomoc se na orgány v zemi svého původu neobrátil, problémy s policií nebo s jinými orgány v zemi svého původu neměl. Nepomýšlí na to, co by se stalo v případě jeho návratu do země původu, má přání zůstat zde a najít si zde práci.

Zamítavé rozhodnutí opřel žalovaný o skutečnost, že důvody stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byly výhradně ekonomické. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel s tím, že je neakceptuje a přeje si, aby mu státní orgány v České republice umožnily dostat azyl z důvodu ekonomické situace. Krajský soud žalobu zamítl. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že Krajský soud v Plzni se rozhodnutím žalovaného zabýval toliko z pohledu včas uplatněného žalobního bodu, tj. žalobcovy ekonomické situace, nikoli již z pohledu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, kterou stěžovatel namítal při jednání Krajského soudu v Plzni dne 28. 11. 2003. Tvrzení, jež stěžovatel uváděl v průběhu správního řízení, nemohou být podle Krajského soudu v Plzni důvodem k udělení azylu podle § 12 zákona o azylu; stejně tak není v případě stěžovatele splněna existence překážky vycestování podle § 91 téhož zákona.

Kasační stížnost je důvodná.

Kasačním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost, ta je obecně dána v případě takového rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem lze subsumovat i případy rozhodnutí, u kterých nelze rozeznat, která jejich část je výrokem a která odůvodněním, případně kdo byl účastníkem řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, a kdo tak má být rozhodnutím vázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o takové vady skutkových zjištění, o něž jsou opřeny důvody rozhodnutí. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel důvody svého rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjištěné, případně sice zjištěné, ale v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.

Podle § 37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být datováno a podepsáno. V případě řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního musí podle § 71 odst. 1 s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést a návrh výroku rozsudku. Obdobně byly náležitosti žaloby i opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu upraveny v § 249 odst. 2 (v případě opravného prostředku za použití § 250l odst. 2) o. s. ř., ve znění účinném v době, kdy byla žaloba podána. Žaloba musela kromě obecných náležitostí podání podle občanského soudního řádu obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které bylo napadáno, vyjádření, v jakém rozsahu bylo toto rozhodnutí napadáno, uvedení toho, v čem žalobce spatřoval nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a jaký konečný návrh činil. Má-li podle současné právní úpravy podání vady, předseda senátu usnesením podle § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Není-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne. Obdobně byl postup soudu upraven i v době, ve které byl opravný prostředek podán, a to podle § 43 občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění.

Uvedl-li stěžovatel ve svém žalobním návrhu toliko skutečnost, že neakceptuje zamítavé rozhodnutí a přeje si, aby mu orgány České republiky umožnily dostat azyl v České republice z důvodu jeho ekonomické situace, pak i kdyby všechny další zákonem předepsané náležitosti tohoto podání splněny byly, z takového žalobního návrhu mohlo být dle Nejvyššího správního soudu stěží postaveno najisto, jak stěžovatel vymezuje rozsah, v jakém rozhodnutí napadá, a o jaké skutkové i právní důvody svoji žalobu opírá. Samotné vymezení těchto skutečností přitom zásadně determinuje činnost soudu v řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí učiněné ve správním řízení, tj. zjednodušeně řečeno určuje, jaké skutkové i právní okolnosti má soud vzít v rámci přezkumu v úvahu, na jaké ustanovení jakého právního předpisu je má aplikovat a jakými otázkami se má přitom zabývat. Děje-li se soudní přezkoumání bez přesného vymezení rozsahu a obsahu této přezkumné činnosti, nemůže z pohledu bezvadnosti řízení zásadně obstát. Přezkoumával-li Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí na základě nejistého vymezení rozsahu a obsahu, jak ze stěžovatelova podání vyplynulo, musí Nejvyšší správní soud takový postup vytknout. Pokud přesto za situace, kdy Vrchní soud v Praze do 31. 12. 2002 nevyzval žalobce k doplnění jeho žalobního návrhu v uvedeném smyslu, považoval Krajský soud v Plzni poté, kdy se s účinností soudního řádu správního začal touto věcí zabývat, stěžovatelovo podání za řádné a bezvadné, obsahující všechny stanovené náležitosti, přitom z jeho obsahu dovodil, že stěžovatel napadá rozhodnutí žalovaného „v celém rozsahu“ a včas uplatněným žalobním bodem je nesprávné zhodnocení stěžovatelovy ekonomické situace, pak nemohl postupovat jinak než toto namítané nesprávné zhodnocení stěžovatelovy ekonomické situace posoudit z hlediska všech ustanovení zákona o azylu, která zkoumal i žalovaný, tj. jak z hlediska § 12 a § 91 zákona o azylu, tak i z hlediska § 13 a § 14 téhož zákona, byť v rozsahu zákonem omezeném. To však Krajský soud v Plzni neučinil a věnoval se toliko posouzení stěžovatelem namítaných ekonomických důvodů z pohledu § 12 a § 91 zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na obsah stěžovatelova žalobního návrhu neshledává opodstatněným takový postup Krajského soudu v Plzni, při němž soud dovozoval, že obecně podané tvrzení o stěžovatelově ekonomické situaci je žalobním bodem, který směřuje toliko do hodnocení z pohledu § 12 a § 91 zákona o azylu, a nikoli již do § 14 téhož zákona. Takovéto zúžení z obsahu stěžovatelova podání dovodit zcela jistě nelze; nic na tom nemění ani z obecného pohledu správný závěr Krajského soudu v Plzni v tom směru, že se nemohl zabývat tím žalobním bodem, který byl uplatněn až po lhůtě k podání žaloby, v daném případě až při jednání soudu dne 28. 11. 2003.

Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že ze stěžovatelova podání nebylo zejména zřejmé, v jakém rozsahu rozhodnutí žalovaného napadá, z jakých skutkových i právních důvodů tak činí a jak navrhuje v dané věci rozhodnout. Pokud tedy nebylo najisto postaveno, v jakém rozsahu se má soud napadeným rozhodnutí žalovaného zabývat, z jakých skutkových i právních důvodů tak má učinit a jak je navrhováno, aby rozhodl, měl stěžovatele vyzvat k doplnění jeho podání, a to v režimu účinném od 1. 1. 2003 podle § 37 odst. 5 s. ř. s., a nikoli sám za stěžovatele dovozovat jednotlivá ustanovení zákona o azylu, z jejichž pohledu má přezkum uskutečnit. Pokud tímto způsobem Krajský soud v Plzni nepostupoval a z obsahu stěžovatelova podání dovodil, že jím uplatněný žalobní bod směřuje do nesprávného posouzení § 12 zákona o azylu, a nikoli již § 14 téhož zákona, a přitom tvrzení stěžovatele vztahující se k neudělení azylu z humanitárních důvodů považoval za samostatný žalobní bod, jenž byl uplatněn až po uplynutí zákonné lhůty, pak ze stěžovatelova podání dovozoval skutečnosti, jež jistě v jeho návrhu obsaženy nebyly, a jež tak nad rámec tohoto návrhu dovozovat ani nemohl. V soudním řízení, jež je přísně ovládáno dispoziční zásadou, lze stěží považovat za přípustné, aby soud sám za žalobce určoval, jaké ustanovení právního předpisu správní orgán neaplikoval řádně a jak ve skutečnosti aplikováno být mělo. Takový postup zřetelně selhává z hlediska bezvadnosti rozhodovacího procesu.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že řízení před Krajským soudem v Plzni bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V této části tedy Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelovu kasační stížnost za důvodnou. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost důvodná je, a proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jí napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.