863/2006
Řízení před soudem a přezkum rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby
Ej 61/2006
Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby
k § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění vyhlášky č. 94/2001 Sb.
Samotná skutečnost, že správní orgán při svém rozhodování nemá prostor pro vlastní uvážení a rozhoduje o povinnosti fyzické či právnické osoby v přesně vymezeném legislativním rámci, může mít vliv na rozsah soudního přezkumu jeho rozhodnutí, nemůže však takové rozhodnutí ze soudního přezkumu zcela vyloučit.
Rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby vydané podle § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů, proto přezkumu ve správním soudnictví podléhá.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006, čj. 8 Afs 145/2005-86)
Věc:
Ing. Přemysl Ch. proti Generálnímu ředitelství Vězeňské služby České republiky o výši nákladů výkonu vazby, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2003 zamítla generální ředitelka Vězeňské služby České republiky stížnost žalobce proti rozhodnutí ředitele Vazební věznice Praha - Pankrác ze dne 6. 10. 2003, kterým bylo rozhodnuto o výši nákladů výkonu vazby žalobce (v celkové výši 14 085 Kč).
Žalobce napadl uvedená rozhodnutí žalobou. Namítal, že pro uvalení vazby nikdy nebyly zákonné důvody, žalobce byl zproštěn cca 95 % "všech vykonstruovaných obvinění obžaloby". Přes uvedené skutečnosti byl vyzván k úhradě nákladů vazby ve výši 14 085 Kč, stížnost proti rozhodnutí mu byla zamítnuta.
Městský soud žalobu odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití § 68 písm. e) s. ř. s. a § 70 písm. a) s. ř. s. proto, že napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s., jimiž by byla založena, změněna, zrušena nebo závazně určena práva nebo povinnosti, byť jde o úkony určitým způsobem formalizované. Rozhodnutím, kterým se zakládá povinnost odsouzeného nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby, je rozhodnutí trestního soudu, nikoliv rozhodnutí ředitele věznice. Rozhodnutí ředitele věznice, a ke stížnosti proti němu rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby České republiky, nejsou rozhodnutími, kterými by byla založena povinnost žalobce, ale pouze rozhodnutími o určení výše povinnosti, o níž rozhodl trestní soud, a to pouhým matematickým vyčíslením této povinnosti. Jedná se o administrativní činnost, o povinnostech žalobce se nerozhodovalo. Při určení pouhé výše povinnosti nemá ředitel věznice žádný prostor pro vlastní uvážení (nerozhoduje o délce vazby, kterou stanovil soud, nepřísluší mu měnit denní sazbu nákladů výkonu vazby, stanovenou obecně závazným předpisem apod.). Obdobně generální ředitelka Vězeňské služby České republiky může přezkoumávat rozhodnutí ředitele věznice jen v tom směru, zda výpočet výše nákladů je správný či nikoliv.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností. Především polemizoval se závěry městského soudu o tom, že napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími, kterými se zakládá nebo závazně určuje povinnost. Dále stěžovatel uvedl, že České republice, resp. Vězeňské službě na náklady vazby nevznikl nárok, protože vazba byla neoprávněná. Rozhodnutí, kterým orgán státu vyžaduje něco, na co není nárok, nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu.
Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 152 odst. 1 písm. a) trestního řádu byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby, přičemž podle § 152 odst. 2 tr. ř. denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby a způsob úhrady těchto nákladů stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem. Podle § 155 odst. 1 tr. ř. o povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby [§ 152 odst. 1 písm. a) tr. ř.] rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu I. stupně, přičemž podle odst. 4 téhož ustanovení je proti jeho rozhodnutí přípustná stížnost.
Ustanovení § 10 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), stanoví denní sazbu nákladů výkonu vazby, odst. 2 téhož ustanovení pak z náhrady nákladů výkonu vazby vylučuje dobu, po kterou je osobě ve výkonu vazby poskytována ústavní (nemocniční) péče, je-li tato osoba pojištěna podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění). Podle § 11 odst. 1 vyhlášky pak na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým byla odsouzenému uložena povinnost k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby (§ 155 tr. ř.), vydá ředitel věznice rozhodnutí o výši nákladů výkonu vazby. Proti tomuto rozhodnutí je podle § 11 odst. 2 vyhlášky přípustná stížnost, která může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu vazby a o které rozhoduje generální ředitel Vězeňské služby.
Jak z citovaných ustanovení trestního řádu a vyhlášky vyplývá, nejprve rozhoduje předseda senátu soudu I. stupně o samotné povinnosti náhrady nákladů (pohledávce) co do jejího základu. V návaznosti na jeho rozhodnutí rozhoduje o náhradě nákladů (pohledávce) co do její výše ředitel věznice.
Rozhodnutí předsedy senátu soudu I. stupně, s přípustnými opravnými prostředky, je rozhodnutím nezávislého soudu, které nepochybně splňuje požadavky článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Příslušnost soudu k rozhodnutí o náhradě nákladů výkonu vazby, co do základu takové povinnosti, je jednoznačně vymezena ustanovením § 155 odst. 1 tr. ř., a je tedy nepochybné, že další přezkum rozhodnutí ve vymezeném rozsahu správním soudem by byl nejen v rozporu s pravomocí správních soudů, základním způsobem vymezenou ustanovením § 4 s. ř. s. (a ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí rovněž již citovaným ustanovením § 155 tr. ř.), ale rovněž v rozporu s čl. 38 odst. 1 větou druhou Listiny základních práv a svobod.
Rozhodnutí ředitele o náhradě nákladů co do jejich výše má od shora popsaného rozhodnutí soudu odlišnou povahu.
Rozhodování o povinnosti náhrady nákladů výkonu vazby má dvě fáze. Druhá z nich (rozhodnutí o výši nákladů) je podmíněna předchozím rozhodnutím o povinnosti k náhradě nákladů, tedy rozhodnutím soudu o základu povinnosti. Tato skutečnost nemění ničeho na tom, že rozhodnutí ředitele věznice, jako správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je nezbytnou součástí pro vznik individualizované povinnosti v konkrétní výši. Předcházející rozhodnutí soudu tuto povinnost stanoví pouze co do základu, v obecné rovině. Úvaha o tom, že rozhodnutí ředitele věznice je pouze administrativní činností, při které se jen matematicky vyčíslí povinnost stanovená soudem, a není tu prostor pro správní uvážení, nemůže obstát. Jen z toho, že správní orgán při svém rozhodování nemá prostor pro vlastní uvážení a rozhoduje o povinnosti (či spolurozhoduje, jako v posuzované věci, rozhodnutím pouze o výši povinnosti) fyzické či právnické osoby, pohybuje se přitom v přesně vymezeném právním rámci, může mít vliv na kvantitativní rozsah soudního přezkumu jeho rozhodnutí, nemůže však rozhodnutí ze soudního přezkumu zcela vyloučit; to ze zákona neplyne.
Je ostatně zřejmé, že i při prostém matematickém propočtu může dojít k porušení právního předpisu, ať již početní chybou při propočtu dnů nebo při násobení, ale i při výkladu právního pojmu "ústavní (nemocniční) péče" v § 10 zmíněné vyhlášky apod.
Rozhodnutí ředitele věznice o výši nákladů výkonu vazby, resp. navazující rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby, tak proto je rozhodnutím, proti kterému je přípustná žaloba podle § 65 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud ostatně tento výklad považuje za jediný slučitelný s ustanovením článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V souladu s úvahou Nejvyššího správního soudu, jež k tomuto závěru vedla, však soudní přezkum takového rozhodnutí může v souladu s článkem 38 odst. 1 větou druhou Listiny základních práv a svobod směřovat pouze k přezkumu výše stanovené povinnosti, nikoliv však k přezkumu či zpochybnění její existence. Co do existence povinnosti již bylo dříve jiným soudem v rozsahu jeho příslušnosti pravomocně rozhodnuto, a správní soud, jako předtím správní orgán, je tímto rozhodnutím vázán.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.