Vydání 7/2006

Číslo: 7/2006 · Ročník: IV

882/2006

Řízení před soudem a pravomoc k přezkumu rozhodnutí

Ej 103/2006
Řízení před soudem: pravomoc k přezkumu rozhodnutí nahrazujícího dodatek smlouvy o propojení
k § 40 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů*) (v textu též "zákon o telekomunikacích")
Z § 40 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, vyplývá, že Český telekomunikační úřad při vydání rozhodnutí nahrazujícího dodatek ke smlouvě o propojení vystupoval ve vrchnostenském postavení a svým rozhodnutím nahradil vůli smluvních stran; přezkum takového rozhodnutí spadá proto do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006, čj. 3 As 48/2004-82)
Prejudikatura:
k cenám za propojení srov. č. 336/2004 Sb. NSS.
Věc:
Akciová společnost T. proti Českému telekomunikačnímu úřadu o přezkum rozhodnutí nahrazujícího dodatek ke smlouvě o propojení, o kasační stížnosti žalobce.
Předseda Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 15. 3. 2004 zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2. 12. 2003 ve věci doplnění smlouvy o propojení telekomunikačních sítí ze dne 19. 12. 1997 mezi akciovou společností Č. a žalobcem. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dne 30. 4. 2003 bylo zahájeno správní řízení ve věci doplnění uvedené smlouvy pro službu Vyhledání NP. Český telekomunikační úřad dospěl k závěru, že obě strany jsou povinny postupovat v rámci existujícího propojení v souladu s podmínkami pro vyhledání přeneseného čísla v rámci služby NP, jak jsou upraveny v dodatku ke smlouvě o propojení komunikačních sítí ze dne 19. 12. 1997 s tím, že by měl být změněn text. Český telekomunikační úřad rozhodl o tom, že cenu za vyhledání přeneseného čísla v rámci služby NP zaplatí akciová společnost Č. žalobci pokaždé, když přes síť akciové společnosti Č. bude tranzitováno volání předané sítí žalobce, bylo-li číslo volaného přeneseno do jiné sítě, než je síť akciové společnosti Č., tak, jak bylo stanoveno v textu dodatku ke smlouvě o propojení telekomunikačních sítí. Byly splněny zákonné podmínky pro postup podle § 40 odst. 2 telekomunikačního zákona, neboť v zákonné lhůtě nedošlo mezi smluvními stranami k uzavření dodatku; v rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu neshledal jeho předseda pochybení.
Městský soud v Praze odmítl usnesením ze dne 23. 8. 2004 žalobu proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu. Uvedl, že žalovaný rozhodl o právu účastníka, které vychází z uzavřené smlouvy o propojení telekomunikačních sítí mezi žalobcem a akciovou společností Č.; žalobce se žalobou domáhá zrušení dodatku k této smlouvě. Napadeno je tedy rozhodnutí správního orgánu, které vyplývá ze soukromoprávního (obchodního) vztahu mezi účastníky správního řízení. Žalobce se může domáhat svých práv postupem upraveným v části páté občanského soudního řádu. Soud dospěl k závěru, že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, a odmítl ji podle § 68 písm. b) s. ř. s. ve spojení s § 46 odst. 2 s. ř. s., neboť žalobce se domáhal přezkumu rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl v mezích své pravomoci v soukromoprávní věci.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Uvedl zde, že žalovaný nerozhodl o právu účastníka vycházejícím ze smlouvy o propojení. Hmotněprávním základem byla pro žalovaného ustanovení § 37 odst. 2 a § 38 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích. Český telekomunikační úřad neaplikoval předpisy soukromého práva, nýbrž veřejnoprávní předpis, jenž upravuje celou řadu veřejnoprávních povinností, např. povinnost umožnit přímé a nepřímé propojení a povinnost uzavřít novou smlouvu o propojení, a tím i povinnost uzavřít dodatek ke smlouvě o propojení. Úlohou žalovaného pak bylo zejména posoudit, zda marně uplynula lhůta pro uzavření dodatku ke smlouvě o propojení, a dále upravit ve správním rozhodnutí o nahrazení dodatku ke smlouvě o propojení ty otázky, jejichž úprava je pro realizaci propojení nezbytná. Části doplněné Českým telekomunikačním úřadem, na nichž se stěžovatel a akciová společnost Č. nedohodli, představují
konstitutivní
a nosnou část rozhodnutí bez jakékoliv opory ve smlouvě o propojení. Stěžovatel je přesvědčen, že se nejedná o rozhodnutí vydané v soukromoprávní věci, neboť kontraktační povinnost slouží primárně veřejnému zájmu na zajištění dostupnosti telekomunikačních služeb pro všechny zákazníky poskytovatelů telekomunikačních služeb. O veřejnoprávním charakteru rozhodnutí svědčí i to, že řízení se zahajuje z úřední povinnosti. V případě návrhu na vydání rozhodnutí o nahrazení dodatku ke smlouvě o propojení ze strany některého z provozovatelů se nejedná o návrh aktivně legitimované osoby, nýbrž toliko o podnět k zahájení řízení z úřední povinnosti. Provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí nemohou s návrhem na zahájení řízení v průběhu řízení podle své úvahy disponovat. Z § 250h o. s. ř. navíc vyplývá možnost přezkumu ve věcech, o nichž správní orgán rozhodl na základě návrhu, nikoliv na základě pouhého podnětu k zahájení řízení. V případě podání žaloby k obecnému soudu by se pak tento soud musel zabývat výhradně aplikací ustanovení zákona o telekomunikacích, jež podle názoru stěžovatele nemají soukromoprávní charakter. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí výhradně věcmi veřejného práva, na čemž nic nemění ani to, že povinnosti vyplývající z napadených rozhodnutí do jisté míry modifikují smlouvu o propojení uzavřenou mezi stěžovatelem a akciovou společností Č. Je běžné, že se důsledky vrchnostenského zásahu, v daném případě rozhodnutí žalovaného, projeví i v oblasti obchodních závazkových vztahů; tato skutečnost však nemůže být oporou pro závěr, že správní orgán rozhodoval ve věci soukromoprávní.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že postupoval v souladu s § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích; ve veřejném zájmu nahradil chybějící smluvní ujednání poté, co oba provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí deklarovali, že se na uzavření smlouvy nemohou dohodnout. Žalovaný odkázal na § 37 a násl. zákona o telekomunikacích, jenž stanovuje zákonný rámec pro jednání poskytovatelů telekomunikačních služeb. Tato zákonná úprava předpokládá, že při jednání o uzavření smlouvy může dojít mezi stranami ke sporu, a stanovuje pravidla pro intervenci žalovaného, jemuž umožňuje nahradit smluvní ujednání vlastním rozhodnutím v situaci, kdy mezi jednajícími stranami nedošlo ke shodě. Žalovaný má za to, že dodatek ke smlouvě o propojení je soukromoprávním aktem svého druhu, neboť veřejnoprávním předpisem je omezeno dispoziční právo smluvních stran ve prospěch veřejného zájmu. Pro případ, že smluvní strany v zákonem určené lhůtě nedospějí ke shodě ohledně smluvních podmínek, zakládá § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích povinnost žalovaného nahradit nedostatek vůle smluvních stran vlastním rozhodnutím (takové rozhodnutí bylo napadeno správní žalobou). Veřejný zájem na vzniku takové smlouvy je vyjádřen rovněž tím, že případné odvolání ze zákona nemá odkladný účinek. Vrchnostenský charakter rozhodování ve prospěch veřejného zájmu je zdůrazněn i tím, že správní úřad má významná oprávnění omezující vůli smluvních stran již v procesu samotného uzavírání smlouvy. Podle žalovaného je návrh provozovatele telekomunikační sítě zasílaný správnímu úřadu ve skutečnosti podnětem k zahájení řízení z úřední povinnosti a smluvní strany tím deklarují nedostatek souhlasné vůle k uzavření smlouvy. Rozhodování žalovaného v dané věci je rozhodováním v oblasti veřejné správy, neboť je jím autoritativně mocensky určováno, co je právem a co povinností, přičemž žalovaný a účastníci řízení nemají v tomto vztahu rovné postavení. Žalovaný zpochybnil skutečnost, zda obecné soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu disponují dostatečnými nástroji pro to, aby nahradily vůli smluvních stran a takto nově určily podmínky propojení veřejných telekomunikačních sítí pro účely poskytování telekomunikační smlouvy z portfolia veřejných telekomunikačních služeb. Proto se žalovaný závěrem spíše přiklonil k názoru stěžovatele, aby usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze pochybil, když podanou správní žalobu odmítl s tím, že se jedná o věc vyplývající ze soukromoprávních vztahů, jež je proto projednatelná nikoliv soudy rozhodujícími ve správním soudnictví, nýbrž obecnými soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Soud prvního stupně při své argumentaci vycházel z toho, že žalovaný svým rozhodnutím nahradil chybějící smluvní ujednání mezi žalobcem a společností Č., na němž se tyto subjekty nebyly schopny samy dohodnout. Tuto smlouvu poté soud označil za typický institut soukromého práva, z čehož dovodil pravomoc obecných soudů v řízení podle části páté občanského soudního řádu, a žalobu podanou ve správním soudnictví odmítl a poučil účastníky o možnosti podání žaloby soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. S touto argumentací se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Skutečnost, že rozhodnutí žalovaného vydané podle § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích nahrazuje určité ustanovení smlouvy, tedy institutu typického pro soukromé právo, není totiž v dané věci stěžejní. Tvrzení, že se následky vrchnostenského zásahu projeví v soukromoprávních vztazích, a pouze proto má věc projednat obecný soud, je pro rozlišení soukromoprávní a veřejnoprávní povahy rozhodnutí správního orgánu zavádějící a dobře vyvratitelné právním argumentem
reductio ad absurdum
. Většina rozhodnutí správního orgánu více či méně zasahuje do nějakého soukromoprávního vztahu. Např. uložením pokuty za přestupek vzniká přestupci povinnost uhradit pokutu, což nepochybně zasáhne do jeho majetkové sféry, a tedy do jeho vlastnického práva, jež je stěžejním institutem soukromého práva;
absurdní
by však bylo v této situaci tvrdit, že o žalobě proti takovému rozhodnutí má rozhodovat obecný soud podle části páté občanského soudního řádu, a nikoliv soud rozhodující ve správním soudnictví.
Na věc lze rovněž pohlédnout tak, zda smlouva o propojení telekomunikačních sítí je smlouvou ve smyslu soukromoprávním. V řízení podle § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích nahradí žalovaný svým rozhodnutím nedostatek vůle smluvních stran ohledně uzavření dodatku ke smlouvě o propojení. Tím žalovaný omezí smluvní volnost stran rozhodnutím, jež je aktem z oblasti veřejné správy; již v procesu uzavírání smlouvy má i jiná významná oprávnění omezující vůli smluvních stran. Takový způsob zásahů správního orgánu do procesu uzavírání smluv či jejich dodatků není typický pro smlouvy soukromoprávní, neboť způsob ingerencí žalovaného do celého procesu uzavírání smluv podle zákona o telekomunikacích by byl v rovině soukromého práva jen stěží myslitelný. Rozhodnutí žalovaného v dané věci bylo aktem vrchnostenským, žalovaný a účastníci neměli v řízení rovné postavení. Předmětem dodatku ke smlouvě o propojení napadeného žalobou a nyní kasační stížností bylo poskytnutí služby Vyhledání NP za úplatu podle dříve stanoveného cenového rozhodnutí č. 01/TROP/2003; takové cenové rozhodnutí je podle usnesení zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 9. 7. 2004, čj. Konf 92/2003-18,*) veřejnoprávní regulací v oblasti cen, a rozhodnutí o žalobě proti němu tedy náleží soudu ve správním soudnictví. Předmětem žaloby v souzené věci je pak mj. nesprávná aplikace cenového rozhodnutí; i proto nelze přisvědčit názoru, že se jedná o rozhodnutí v oblasti soukromého práva. Věc lze uzavřít tak, že ve správním soudnictví žalobou napadené rozhodnutí žalovaného vykazovalo převahu aspektů veřejnoprávních nad soukromoprávními, a proto je k projednání a rozhodnutí věci dána pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví.
*)
Od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích).
*)
Publikováno pod č. 336/2004 Sb. NSS.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.