Vydání 7/2006

Předseda Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 15. 3. 2004 zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2. 12. 2003 ve věci doplnění smlouvy o propojení telekomunikačních sítí ze dne 19. 12. 1997 mezi akciovou společností Č. a žalobcem. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že dne 30. 4. 2003 bylo zahájeno správní řízení ve věci doplnění uvedené smlouvy pro službu Vyhledání NP. Český telekomunikační úřad dospěl k závěru, že obě strany jsou povinny postupovat v rámci existujícího propojení v souladu s podmínkami pro vyhledání přeneseného čísla v rámci služby NP, jak jsou upraveny v dodatku ke smlouvě o propojení komunikačních sítí ze dne 19. 12. 1997 s tím, že by měl být změněn text. Český telekomunikační úřad rozhodl o tom, že cenu za vyhledání přeneseného čísla v rámci služby NP zaplatí akciová společnost Č. žalobci pokaždé, když přes síť akciové společnosti Č. bude tranzitováno volání předané sítí žalobce, bylo-li číslo volaného přeneseno do jiné sítě, než je síť akciové společnosti Č., tak, jak bylo stanoveno v textu dodatku ke smlouvě o propojení telekomunikačních sítí. Byly splněny zákonné podmínky pro postup podle § 40 odst. 2 telekomunikačního zákona, neboť v zákonné lhůtě nedošlo mezi smluvními stranami k uzavření dodatku; v rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu neshledal jeho předseda pochybení.

Městský soud v Praze odmítl usnesením ze dne 23. 8. 2004 žalobu proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu. Uvedl, že žalovaný rozhodl o právu účastníka, které vychází z uzavřené smlouvy o propojení telekomunikačních sítí mezi žalobcem a akciovou společností Č.; žalobce se žalobou domáhá zrušení dodatku k této smlouvě. Napadeno je tedy rozhodnutí správního orgánu, které vyplývá ze soukromoprávního (obchodního) vztahu mezi účastníky správního řízení. Žalobce se může domáhat svých práv postupem upraveným v části páté občanského soudního řádu. Soud dospěl k závěru, že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, a odmítl ji podle § 68 písm. b) s. ř. s. ve spojení s § 46 odst. 2 s. ř. s., neboť žalobce se domáhal přezkumu rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl v mezích své pravomoci v soukromoprávní věci.

Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Uvedl zde, že žalovaný nerozhodl o právu účastníka vycházejícím ze smlouvy o propojení. Hmotněprávním základem byla pro žalovaného ustanovení § 37 odst. 2 a § 38 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích. Český telekomunikační úřad neaplikoval předpisy soukromého práva, nýbrž veřejnoprávní předpis, jenž upravuje celou řadu veřejnoprávních povinností, např. povinnost umožnit přímé a nepřímé propojení a povinnost uzavřít novou smlouvu o propojení, a tím i povinnost uzavřít dodatek ke smlouvě o propojení. Úlohou žalovaného pak bylo zejména posoudit, zda marně uplynula lhůta pro uzavření dodatku ke smlouvě o propojení, a dále upravit ve správním rozhodnutí o nahrazení dodatku ke smlouvě o propojení ty otázky, jejichž úprava je pro realizaci propojení nezbytná. Části doplněné Českým telekomunikačním úřadem, na nichž se stěžovatel a akciová společnost Č. nedohodli, představují a nosnou část rozhodnutí bez jakékoliv opory ve smlouvě o propojení. Stěžovatel je přesvědčen, že se nejedná o rozhodnutí vydané v soukromoprávní věci, neboť kontraktační povinnost slouží primárně veřejnému zájmu na zajištění dostupnosti telekomunikačních služeb pro všechny zákazníky poskytovatelů telekomunikačních služeb. O veřejnoprávním charakteru rozhodnutí svědčí i to, že řízení se zahajuje z úřední povinnosti. V případě návrhu na vydání rozhodnutí o nahrazení dodatku ke smlouvě o propojení ze strany některého z provozovatelů se nejedná o návrh aktivně legitimované osoby, nýbrž toliko o podnět k zahájení řízení z úřední povinnosti. Provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí nemohou s návrhem na zahájení řízení v průběhu řízení podle své úvahy disponovat. Z § 250h o. s. ř. navíc vyplývá možnost přezkumu ve věcech, o nichž správní orgán rozhodl na základě návrhu, nikoliv na základě pouhého podnětu k zahájení řízení. V případě podání žaloby k obecnému soudu by se pak tento soud musel zabývat výhradně aplikací ustanovení zákona o telekomunikacích, jež podle názoru stěžovatele nemají soukromoprávní charakter. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí výhradně věcmi veřejného práva, na čemž nic nemění ani to, že povinnosti vyplývající z napadených rozhodnutí do jisté míry modifikují smlouvu o propojení uzavřenou mezi stěžovatelem a akciovou společností Č. Je běžné, že se důsledky vrchnostenského zásahu, v daném případě rozhodnutí žalovaného, projeví i v oblasti obchodních závazkových vztahů; tato skutečnost však nemůže být oporou pro závěr, že správní orgán rozhodoval ve věci soukromoprávní.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že postupoval v souladu s § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích; ve veřejném zájmu nahradil chybějící smluvní ujednání poté, co oba provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí deklarovali, že se na uzavření smlouvy nemohou dohodnout. Žalovaný odkázal na § 37 a násl. zákona o telekomunikacích, jenž stanovuje zákonný rámec pro jednání poskytovatelů telekomunikačních služeb. Tato zákonná úprava předpokládá, že při jednání o uzavření smlouvy může dojít mezi stranami ke sporu, a stanovuje pravidla pro intervenci žalovaného, jemuž umožňuje nahradit smluvní ujednání vlastním rozhodnutím v situaci, kdy mezi jednajícími stranami nedošlo ke shodě. Žalovaný má za to, že dodatek ke smlouvě o propojení je soukromoprávním aktem svého druhu, neboť veřejnoprávním předpisem je omezeno dispoziční právo smluvních stran ve prospěch veřejného zájmu. Pro případ, že smluvní strany v zákonem určené lhůtě nedospějí ke shodě ohledně smluvních podmínek, zakládá § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích povinnost žalovaného nahradit nedostatek vůle smluvních stran vlastním rozhodnutím (takové rozhodnutí bylo napadeno správní žalobou). Veřejný zájem na vzniku takové smlouvy je vyjádřen rovněž tím, že případné odvolání ze zákona nemá odkladný účinek. Vrchnostenský charakter rozhodování ve prospěch veřejného zájmu je zdůrazněn i tím, že správní úřad má významná oprávnění omezující vůli smluvních stran již v procesu samotného uzavírání smlouvy. Podle žalovaného je návrh provozovatele telekomunikační sítě zasílaný správnímu úřadu ve skutečnosti podnětem k zahájení řízení z úřední povinnosti a smluvní strany tím deklarují nedostatek souhlasné vůle k uzavření smlouvy. Rozhodování žalovaného v dané věci je rozhodováním v oblasti veřejné správy, neboť je jím autoritativně mocensky určováno, co je právem a co povinností, přičemž žalovaný a účastníci řízení nemají v tomto vztahu rovné postavení. Žalovaný zpochybnil skutečnost, zda obecné soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu disponují dostatečnými nástroji pro to, aby nahradily vůli smluvních stran a takto nově určily podmínky propojení veřejných telekomunikačních sítí pro účely poskytování telekomunikační smlouvy z portfolia veřejných telekomunikačních služeb. Proto se žalovaný závěrem spíše přiklonil k názoru stěžovatele, aby usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.