Vydání 10/2004

V posuzované věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že se zřetelem k obsahu a důvodům v kasační stížnosti uplatněným bylo třeba se zaměřit na přezkoumání zákonnosti krajského soudu a jeho rozhodnutí, jímž byl opravný prostředek odmítnut podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení soud odmítne usnesením návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu musí žaloba podle současné platné právní úpravy obsahovat v souladu s § 71 odst. 1 kromě obecných náležitostí podání a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku.

V posuzované věci plyne z obsahu spisu, že žalobkyně podáním ze dne 27. 3. 2003 podala proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu žalobu, a to ve výslovně uvedeném rozsahu, kdy uvedla, že napadá výrok o neudělení azylu podle § 12 a § 14 a výrok o nevztažení překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. V žalobě dále uvedla, že žalobní body podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřuje v porušení ustanovení správního řádu s tím, že správní orgán porušil ustanovení § 3 odst. 3, 4, § 32 odst. 1, § 33 odst. 2, § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně sice odůvodňovala porušení těchto ustanovení v obecné rovině, avšak ve vztahu k ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu konkrétně namítala, že jí žalovaný nedal možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k jeho podkladu i k jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Dovozovala dále (s poukazem na svá tvrzení ve správním řízení), že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12, příp. podle § 14 zákona o azylu a podmínky pro vztažení překážky vycestování. Pod bodem IV žaloby uvedla přesný návrh výroku rozsudku.

V podání ze dne 20. 8. 2003 žalobkyně zopakovala na výzvu soudu důvody uvedené v podání ze dne 27. 3. 2003 a část svého podání sepsala v mateřském jazyce, tzn. v mongolském jazyce. Na výzvu krajského soudu o přeložení této části podání do českého jazyka reagovala žalobkyně podáním ze dne 24. 10. 2003, v němž upozornila na čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, na ustanovení § 36 odst. 1 s. ř. s. a na další ustanovení, z nichž dovozovala, že z hlediska zásady rovnosti účastníků před soudem má možnost činit podání soudu ve své mateřštině, a konstatovala, že v dané věci tak vyšla v řízení najevo potřeba ustanovit tlumočníka.

Krajský soud v Brně v napadeném usnesení k této otázce vyslovil názor, že ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. a § 36 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod je nutno vyložit tak, že účastník, který neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Znamená to tedy, že má právo - v případě, že je nařízeno ústní jednání před soudem - aby byl informován o obsahu jednání, které se za jeho přítomnosti vede. Z uvedených ustanovení však nevyplývá podle názoru soudu právo obracet se písemně na soud v cizí řeči; písemnosti zasílané soudu, které jsou vyhotoveny v cizí řeči, je proto třeba opatřit překladem do českého jazyka. Podotkl dále, že podání žalobkyně je zčásti v jazyce českém a i její reakce na výzvu soudu, aby skutečnosti, které uvádí v mongolském jazyce, zaslala soudu v jazyce českém, spolu s podrobným právním výkladem, je v českém jazyce.

Nejvyšší správní soud však tento názor nesdílí.

Soudní řád správní neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení § 64 s. ř. s. (podle něhož platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu) bylo třeba postupovat podle ustanovení § 18 o. s. ř. Podle ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle ustanovení § 18 odst. 2 o. s. ř. ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí.

Z posledně citovaného ustanovení tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i další podmínka, tedy to, že musí vyjít taková potřeba v řízení najevo.

V posuzované věci má Nejvyšší správní soud za to, že potřeba ustanovit stěžovatelce tlumočníka v řízení před Krajským soudem v Brně najevo vyšla, a to přinejmenším se zřetelem k obsahu podání ze dne 20. 8. 2003, jehož část byla sepsána v jazyce mongolském, ale zcela jednoznačně pak na základě podání stěžovatelky ze dne 24. 10. 2003, z něhož nelze než dovodit, že stěžovatelka o ustanovení tlumočníka požádala. Jestliže krajský soud zastával názor, že podání (žaloba) stěžovatelky ze dne 27. 3. 2003 včetně jejího doplnění ze dne 20. 8. 2003 neobsahuje náležitosti uvedené v § 71 odst. 1 s. ř. s., tím spíše pro něj musela vyvstat nutnost přeložit mongolsky psaný text, a to za účelem posouzení, zda žaloba včetně doplnění je způsobilá k projednání či nikoliv.

Zásada rovnosti účastníků řízení formulovaná v ustanovení § 18 o. s. ř. je projevem ústavního principu rovnosti účastníků vyjádřeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování postupu Krajského soudu v Brně při realizaci tohoto práva uvedeného v ustanovení § 18 o. s. ř. dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský soud pochybil, pokud v dané věci neustanovil stěžovatelce tlumočníka. Vychází totiž z toho, že jestliže stěžovatelka sepsala část podání, jímž doplňovala žalobu, v jazyce mongolském a na výzvu soudu o přeložení této části podání do českého jazyka reagovala sdělením, v němž poukazovala na nutnost přibrání tlumočníka za účelem realizace zásady rovnosti účastníků řízení před soudem, jde o situaci, v níž vyšla v řízení před krajským soudem najevo potřeba ustanovit tlumočníka účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk. Na uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani ta skutečnost, že část podání byla sepsána v českém jazyce, neboť tato skutečnost sama o sobě nemůže ovlivnit závěr o splnění podmínek ustanovení § 18 odst. 2 o. s. ř., tedy závěr o tom, že v řízení vyšla najevo potřeba ustanovit tlumočníka.

Nejvyšší správní soud dospěl v posuzované věci k závěru, že krajský soud tím, že ve věci neustanovil tlumočníka, ačkoliv tato potřeba vyšla v řízení najevo, nepostupoval v souladu s ustanovením § 18 o. s. ř., což ve svých důsledcích znamenalo, že při svém postupu nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení v tomto ustanovení zakotvenou. Jelikož krajský soud nemohl přihlížet k části doplnění žaloby sepsané v mongolském jazyce, nebyly vytvořeny předpoklady pro posouzení toho, zda stěžovatelčina žaloba včetně doplnění ze dne 20. 8. 2003 obsahovala náležitosti podle § 71 odst. 1 s. ř. s.

V této souvislosti se naskýtá otázka, zda by již samotná žaloba ze dne 27. 3. 2003 z hlediska náležitostí podle § 71 odst. 1 s. ř. s. neobstála. Z podání ze dne 27. 3. 2003 totiž plyne, že je v něm označeno napadené rozhodnutí a den jeho doručení žalobkyni, označení výroků rozhodnutí, které žalobkyně napadá (§ 12, § 14, § 91 zákona o azylu), vymezení žalobních bodů podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., kdy - pokud jde o skutkové důvody - je odkazováno na spisový materiál, označení důkazů, kterých se žalobkyně dovolává, a návrh výroku rozsudku. Výše uvedené vyvolává tedy otázku, zda samotná žaloba v té podobě, v jaké byla předložena, již nesplňovala podmínky projednatelnosti ve smyslu § 71 odst. 1 s. ř. s., příp. zda nedostatky žaloby byly takového rázu, že by bez jejich doplnění mohlo být stěžovatelčino podání posuzováno jako natolik nedostačující, že nesplňovalo podmínky návrhu na zahájení řízení, tedy žaloby. Nicméně se zřetelem k tomu, že v dalším řízení bude soud poté, co bude ustanoven tlumočník, zjišťovat obsah celého podání ze dne 20. 8. 2003, jímž stěžovatelka žalobu doplnila, bude se krajský soud muset znovu zabývat tím, zda žaloba včetně doplnění splňuje náležitosti žaloby ve smyslu § 71 odst. 1 s. ř. s., tj. zda je z ní přinejmenším seznatelné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatelka jí napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Hodnocení samotné žaloby z výše uvedených hledisek by se tedy mohlo jevit jako předčasné s ohledem na chybějící nepřeloženou část stěžovatelčina podání.