655/2005
Řízení před soudem a posouzení právní povahy podání
Ej 127/2005
Řízení před soudem: posouzení právní povahy podání
k § 37 odst. 5, § 46 odst. 1 a § 72 odst. 1 soudního řádu správního
k § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
Postoupí-li správní orgán soudu podání, které podle obsahu považuje za žalobu proti svému rozhodnutí, a soud dospěje k závěru, že úmysl podatele není jednoznačně zřejmý, nemůže z tohoto důvodu zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pochybnosti o obsahu podání je třeba odstranit postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, čj. 3 Ads 28/2004–20)
Věc:
Herbert R. v S. proti České správě sociálního zabezpečení o invalidní důchod, o kasační stížnosti žalované.Žalobce se dne 25. 3. 2004 obrátil na žalovanou dopisem, v němž požádal o přezkoumání rozhodnutí, jímž mu – údajně již podruhé – nebyl přiznán invalidní důchod. Žalovaná postoupila podání Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, že jde o žalobu proti jejímu rozhodnutí ze dne 23. 2. 2004.
Soud o věci nařídil jednání (k němuž žalobce nepředvolal) a usnesením rozhodl takto: „
Řízení se zastavuje a věc se vrací správnímu orgánu k dalším úředním úkonům. Nikomu se nepřiznává náhrada procesních nákladů.
“ Podle odůvodnění usnesení není důvod k závěru, že jde o žalobu. Žalobce se nezmínil o tom, že by se snad chtěl obrátit na soud, a proto není jasné, oč žalovaná svoji transformaci žádosti opřela; alespoň ze spisu to nevyplývá. Lze proto jen obecně konstatovat, že měla-li žalovaná nějaké důvodné pochybnosti o povaze žádosti, bylo na místě je odstranit komunikací s jejím autorem. Toho také žalovaná mohla (i když nemusela) poučit o možnosti podat žalobu k soudu a o náležitostech takového návrhu. Soud to sám naopak učinit nemůže, protože takový postup by výrazně přesáhl rámec § 5 o. s. ř. a narušil by ústavní rovnost účastníků soudního procesu.Dokud ovšem – argumentoval dále krajský soud – osoba domáhající se přezkoumání důchodového rozhodnutí výslovně neprojeví svoji vůli, aby se tak stalo soudní cestou, je nezbytné pokračovat s ní ve správním řízení. Absence tohoto postupu je fundamentální překážkou přezkumného řízení soudního i v této věci, v níž muselo být rozhodnuto za použití § 64 s. ř. s. a § 104 odst. 1 o. s. ř. Aplikace § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyla možná, neboť nešlo o návrh, který jeho autor adresoval soudu.
Žalovaná podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Sama není příslušná k tomu, aby vyzvala žalobce k odstranění vad podání, a to především proto, že od přijetí soudního řádu správního lze proti jejímu rozhodnutí podat toliko žalobu, o níž rozhoduje místně příslušný krajský soud. Rozhodnutí žalované nabývá právní moci doručením podle § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Žalovaná je tedy pouze prostředníkem, který zaručuje dodržení zákonem stanovené „odvolací lhůty“ v případě, že žaloba je směrována soudu jejím prostřednictvím. Samotné rozhodnutí o žalobcově podání připadá pouze soudu, na němž je, zda rozhodne věcně či zda nejprve vyzve podatele k odstranění vad podání. Žalobcovo podání nese prvky žaloby směřující proti rozhodnutí žalované, třebaže je nazváno jako odvolání, nikoli jako žaloba. Žalobce v ní jasně vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím, žalované byla žaloba zaslána v zákonné lhůtě, a proto žalovaná musela věc postoupit k soudu.
Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 19 odst. 2 spr. ř. se podání posuzuje podle jeho obsahu. Z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Obdobně podle § 41 odst. 2 o. s. ř., které s ohledem na § 64 s. ř. s. platí i pro správní soudnictví, se každý úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen.
V daném případě posoudila žalovaná (stěžovatelka) podání označené jako
„Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod č. ... – odvolání“
podle obsahu jako žalobu proti tomuto rozhodnutí a v souladu s § 3 odst. 1 a § 32 s. ř. s. je postoupila příslušnému soudu. Vzhledem k tomu, že správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je sice pro zachování lhůty podacím místem pro uplatnění žaloby, zároveň je však účastníkem řízení o žalobě, nebyla v daném případě stěžovatelka sama oprávněna případné nedostatky žaloby odstraňovat. Krajský soud zajisté není vázán názorem, který si správní orgán o obsahu podání učiní; má-li však za to, že z podání nelze jednoznačně dospět k závěru o úmyslu podat žalobu, zapíše věc do rejstříku nejasných podání a činí dále úkony dle § 37 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud to neudělal a ve svém rozhodnutí vycházel z řady chybných úvah, které Nejvyšší správní soud dále rozebírá:1) Vzhledem k tomu, že účastník může podat žalobu jak u soudu, tak u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, není místo podání pro posouzení jeho obsahu
relevantní
. Podání nemusí obsahovat výslovně vyjádření, že se podatel chce obrátit na soud: rozhodující je obsah podání z hlediska § 37 odst. 3 a § 71 odst. 1 s. ř. s.2) Krajský soud podsouvá stěžovatelce pochybnosti o povaze podání, které však stěžovatelka, na rozdíl od něj, zjevně neměla. Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatelka posoudila podání v rámci své pravomoci podle obsahu jako žalobu, tu postoupila soudu, a ze svého hlediska tedy neměla důvodu s žalobcem dále komunikovat.
3) Krajský soud vyslovil, že
„dokud osoba domáhající se překontrolování důchodového rozhodnutí výslovně neprojeví svoji vůli, aby se tak stalo soudní cestou, je nezbytné pokračovat ve správním řízení“.
Tato teze není správná. Řízení ve věcech důchodových je jednoinstanční a doručením rozhodnutí o dávce účastníku je pravomocně skončeno. Není zde tedy žádné správní řízení, v němž by mohla stěžovatelka pokračovat. Tato skutečnost je zjevně také jedním z důvodů, proč stěžovatelka považovala podání označené jako „odvolání“ za žalobu.K oběma předchozím bodům Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgán nemohl uvažovat o provedení „autoremedury“, neboť ta je možná jen v dvojinstančním řízení (viz § 57 odst. 1 spr. ř.). Za situace, kdy jediným opravným prostředkem proti rozhodnutí stěžovatelky je žaloba ve správním soudnictví, nepřipadá
autoremedura
v úvahu a po předložení žaloby soudu je možný pouze postup dle § 62 s. ř. s.4) Krajský soud dospěl k závěru, že aplikace § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je vyloučena, neboť nešlo o návrh adresovaný soudu, a na rozhodnutí je nutno použít § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. Rovněž tato úvaha je chybná. Podmínky řízení jsou v soudním řádu správním upraveny autonomně, a proto zde § 64 s. ř. s. použít nelze. Již výše bylo uvedeno, že pokud měl soud pochybnosti o obsahu podání, měl je odstranit postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s. Pokud by tak získal jistotu, že se o žalobu nejedná, podání by pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. To, zda bylo podání formálně adresováno soudu či správnímu orgánu, nemá na výběr, výklad a aplikaci použité normy žádný vliv.
Nejvyšší správní soud vytýká krajskému soudu také závažné procesní pochybení. Ve věci proběhlo dne 19. 4. 2004 jednání, o němž žalobce nebyl uvědoměn. Tím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při účasti žalobce na jednání by přitom soud měl možnost efektivně odstranit pochybnosti, které o obsahu jeho podání měl, a případně další nedostatky podání.
(ach, aš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.