Vydání 5/2005

Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Ústřední otázkou, kterou musí soud v posuzované věci vyřešit, je pojmu "předchozí soudní řízení", a to v souvislostech specifik správního soudnictví obecně, s přihlédnutím k přechodnému období po konstituování Nejvyššího správního soudu a zániku věcné příslušnosti vrchních soudů ve správním soudnictví zvláště.

Podle § 132 s. ř. s. byla založena věcná příslušnost Nejvyššího správního soudu k převzetí a dokončení řízení mj. ve věcech, ve kterých byly do 31. 12. 2002 příslušné vrchní soudy (šlo o věci, o nichž řízení nebylo do 31. 12. 2002 skončeno). Byl to důsledek nového organizačního uspořádání správního soudnictví, v němž od 1. 1. 2003 je dána příslušnost krajských soudů a Nejvyššího správního soudu. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v těchto případech nebyl žádný opravný prostředek přípustný. To byl přirozený důsledek dvou aspektů: jednak šlo o řízení zahájená před 1. 1. 2003, tedy před nabytím účinnosti soudního řádu správního, jednak zde nebyl soud, jenž by mohl o takovém prostředku rozhodovat. Přestože tedy při rozhodnutí v těchto věcech byl aplikován z hlediska procesních pravidel soudní řád správní, jednalo se o situaci obdobnou té, jež v oboru správního soudnictví existovala do 31. 12. 2002, totiž situaci, v níž nebylo možno takové rozhodnutí soudu napadnout opravným prostředkem (pozn.: zde abstrahuje soud od těch speciálních případů, v nichž občanský soudní řád připouštěl proti rozhodnutí krajských soudů podat odvolání, či dokonce posléze dovolání).

Smysl právní úpravy obsažené v § 8 odst. 1 větě druhé s. ř. s. (vyloučení soudce z důvodu jeho podílu na předchozím soudním řízení) spočívá ve vyjádření principu instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. S ohledem na specifika správního soudnictví je nutno pojem "předchozí soudní řízení" interpretovat tak, že tutéž věc nemůže u krajského soudu a poté u Nejvyššího správního soudu projednávat a rozhodovat stejný soudce. Totožnost věci pak bude dána totožností účastníků a předmětu řízení (předmětem řízení zde je přezkoumání určitého správního rozhodnutí). V judikatuře Nejvyššího soudu zabývající se institutem vyloučení soudců (např. sp. zn. 26 Cdo 74/99) i v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, byť doposud nepublikované (např. sp. zn. Nao 13/2004), je patrný konzistentní přístup v tom směru, že soudce má čerpat poznatky potřebné pro projednávání a rozhodování věci z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi řízení, k níž je podle pravidel funkční příslušnosti povolán. Z toho v posuzované věci plyne, že překážkou pro projednání a rozhodnutí věci není jakékoliv poznání o dané věci. Soudce může nabývat poznatky k projednávaným věcem rozličnými způsoby. Ve správním soudnictví bylo dokonce v minulosti běžné, že v případě žaloby podané proti "novému" rozhodnutí správního orgánu (v důsledku kasatorního soudního výroku) rozhodoval tentýž senát, který nepochybně poznatky o věci již měl. Překážkou, která je důvodem podjatosti soudce z důvodu podílu na předchozím soudním řízení, tak může být pouze skutečnost, že soudce nemůže na jiném stupni soudní hierarchie rozhodovat (přezkoumávat rozhodnutí) o totožné věci, na které se podílel na odlišném stupni.

O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. Předmětem řízení o kasační stížnosti je rozhodnutí Městského soudu v Praze; tento soud byl příslušný rozhodnout o žalobě, která brojila proti rozhodnutí správního orgánu, jenž byl vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 7 A 13/2002. Bude-li tedy pátý senát Nejvyššího správního soudu rozhodovat o kasační stížnosti proti rozhodnutí městského soudu, nebude užívat k projednání a rozhodnutí věci žádné poznatky, jež by mohly vzbudit pochybnosti o vnitřní nezávislosti soudních instancí, neboť jeho členové se řízení před městským soudem neúčastnili a jejich postavení je z hlediska závaznosti právního názoru vysloveného v rozhodnutí sp. zn. 7 A 13/2002 obdobné, jaké by mohlo být v řízení o kasační stížnosti za situace, kdy by - při splnění určitých podmínek - mohl rozhodovat tentýž senát Nejvyššího správního soudu opakovaně. To je důsledek specifik správního soudnictví, v němž nelze vyloučit podání žaloby i proti "novému" rozhodnutí správního orgánu.

Ze shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, že soudci pátého senátu Nejvyššího správního soudu nejsou z projednávání a rozhodnutí právní věci sp. zn. 5 As 43/2004 vyloučeni.