Vydání 12/2005

Komunikaci soudu s účastníky po podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu upravuje zejména § 74 odst. 1 s. ř. s., podle něhož předseda senátu doručí žalobu žalovanému do vlastních rukou a doručí ji těm osobám zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby zřejmý. Současně uloží žalovanému, aby nejdéle ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy a své vyjádření k žalobě. Došlé vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným na řízení; přitom může žalobci uložit, aby podal repliku. Předseda senátu může uložit i jiným osobám nebo úřadům, aby předložily své spisy k projednání věci potřebné, popřípadě také sdělily své stanovisko k věci.

Stěžovatel nepochybně podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. Z ustanovení § 37 odst. 5, § 74 odst. 1 s. ř. s. ani z žádného jiného ustanovení soudního řádu správního nevyplývá, že by odstraňování vad žaloby, zaslání žaloby žalovanému k vyjádření či zaslání vyjádření žalovaného žalobci k replice mělo za následek, že po provedení těchto úkonů či některého z nich již žalobu nelze pro její opožděnost odmítnout. Zjistí-li totiž krajský soud opožděnost žaloby, je povinen v každé fázi řízení o ní (samozřejmě pouze do vydání rozhodnutí, jímž se řízení o věci končí) tuto skutečnost zohlednit a se žalobou naložit způsobem, který zákon předvídá, tedy ji podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnout. Pro tento závěr hovoří v první řadě jednoznačná dikce výše citovaného ustanovení § 72 odst. 4 s. ř. s., jehož smyslem a účelem je nepochybně stanovení bezvýjimečné povinnosti žalobce podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu včas a bezvýjimečné vyloučení věcné projednatelnosti opožděně podaných žalob (oproti obecnému pravidlu, zakotvenému v § 40 odst. 5 s. ř. s., které prominutí zmeškání lhůty za zákonem stanovených podmínek zásadně připouští); srov. nepublikované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 1 Ads 4/2004-57, a ze dne 30. 3. 2005, čj. 5 Azs 317/2004-56. Opožděné podání žaloby může nezřídka vyjít najevo teprve v průběhu řízení před krajským soudem, například z doplnění žaloby žalobcem na výzvu soudu, z vyjádření žalovaného (právě tak tomu bylo v případě žaloby stěžovatele) či dokonce i později. Skutečnosti, na základě nichž lze usuzovat na včasnost či opožděnost žaloby, jsou někdy sporné (například otázka, zda bylo řádně doručeno rozhodnutí žalovaného tzv. fikcí v případě, že adresát zásilku při doručení fyzicky nepřevzal a účinky doručení měly nastat uplynutím zákonem stanovené lhůty od uložení zásilky – viz např. § 24 odst. 2 spr. ř.), a proto se o nich v takových případech musí vést dokazování, které krajský soud musí samozřejmě vést při jednání, přičemž již jen za účelem přípravy jednání musí komunikovat s účastníky a vyžadovat od nich vyjádření k rozhodným skutečnostem. I skutečnosti, které takto vyjdou najevo, je krajský soud povinen vzít v úvahu, takže musí mít také možnost na základě nich rozhodnout o odmítnutí podání.

Krajský soud proto rozhodl zcela v souladu se zákonem, pokud žalobu stěžovatele odmítl pro opožděnost i poté, co byla stěžovateli poskytnuta lhůta k doplnění žaloby, žaloba zaslána žalovanému k vyjádření a vyjádření žalovaného zasláno stěžovateli k replice.