Vydání 6/2005

Podle § 49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů; o jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení. Podle odst. 3 téhož ustanovení nebrání neúčast řádně předvolaných účastníků projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle § 50 s. ř. s. Podle § 50 s. ř. s. může být jednání z důležitých důvodů odročeno; soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.

Je tedy třeba odpovědět na otázku, zda jednání dne 25. 5. 2004 proběhlo v souladu se zákonem, přesněji řečeno, zda neodročení jednání bylo v souladu s ustanovením § 50 s. ř. s. Nutno předeslat, že právo na projednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní účast na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces a jako takové je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním, tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950 a vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., čl. 14 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne 10. května 1976 vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.).

Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu proto lze jen výjimečně; jedním z takových důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým chováním svoji neúčast způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat ustanovení § 50 s. ř. s. – jednání musí být podle tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných důvodů. Soud zde nemá možnost volby a za splnění předpokladu existence důležitého důvodu odročit jednání vždy musí; právě takto, a nikoli výlučně za použití gramatického výkladu, nutno vykládat slovo „může“ obsažené v tomto ustanovení.

Ze soudního spisu vyplývá následující: Stěžovatel navrhl odročení jednání konaného 25. 5. 2004 od 10,00 hodin z důvodu, že jak on, tak jeho právní zástupkyně byli v době jednání v pracovní neschopnosti pro nemoc; to doložil potvrzeními o pracovní neschopnosti. Žádost o odročení jednání odeslal stěžovatel faxem soudu podle data uvedeného na faxové zprávě dne 24. 5. 2004 ve 22,28 hodin; soud přijal faxovou zprávu 25. 5. 2004 v 8,35 hodin. V žádosti stěžovatel výslovně uvedl, že se k věci chce při jednání vyjádřit, a to s odůvodněním, že podle jeho názoru správní orgán nevedl důkazní řízení v souladu se zákonem a že dokonce některá jednání ve věci před stěžovatelem zatajoval. Jako součást faxové zprávy zaslal stěžovatel i své potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené dne 24. 5. 2004. Originál faxové zprávy pak stěžovatel doručil soudu 26. 5. 2004. Zástupkyně stěžovatele pak dne 25. 5. 2004 (hodina podání není na podacím razítku soudu uvedena) doručila soudu omluvu z jednání pro pracovní neschopnost a žádost o odročení, jejíž přílohou byla kopie potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 17. 5. 2004. V žádosti uvedla, že se stěžovatel chce před soudem vyjádřit ke skutkovým okolnostem případu i k jeho právnímu posouzení vzhledem k tomu, že v průběhu správního řízení se nemohl adekvátně bránit.

Krajský soud před započetím jednání o výše uvedených skutečnostech věděl a omluvu stěžovatele i jeho zástupkyně akceptoval, což se ostatně projevilo v protokolu o jednání, kde je uvedeno, že oba jsou z jednání omluveni. Z obsahu soudního spisu soudu rovněž muselo být zřejmé, že stěžovatel žádá o odročení jednání poprvé za celý průběh řízení před krajským soudem a že po dobu tohoto řízení nečinil ani žádné jiné kroky, které by bylo lze považovat za snahu způsobovat průtahy v řízení. Krajský soud tedy neměl žádných důvodů domnívat se, že stěžovatelova omluva je účelové povahy a že je vedena snahou prodlužovat soudní řízení. Za této situace měl krajský soud shledat v omluvě z jednání ze zdravotních důvodů důležitý důvod ve smyslu § 50 s. ř. s. Pokud tak neučinil, závažným způsobem porušil stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod a též ve shora uvedených ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech a na úrovni jednoduchého práva procesně zakotvené zejména v § 49 odst. 1, odst. 3 a § 50 s. ř. s.

Nelze v žádném případě přijmout argumentaci žalovaného, že krajský soud posuzoval při rozhodování ve věci pouze právní otázku a neprováděl dokazování, takže konání jednání nebylo z věcného hlediska potřeba. Zásada bezprostřednosti soudního jednání není v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod zakotvena samoúčelně – jejím smyslem a účelem je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch této verze, a to i v případě, že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření účastníků a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu žádnou informaci neposkytne. Uvedená zásada je samozřejmě akceptována v civilním i trestním soudnictví a není důvodu ji v soudnictví správním vytěsňovat. Ostatně mimo jiné právě kvůli důsledné realizaci této zásady byla v roce 2002 přijata nová úprava správního soudnictví a předtím Ústavní soud svými rozhodnutími zasahoval do předchozí právní úpravy, která v původní podobě v některých případech jednání ve věcech správního soudnictví vylučovala pouze na základě posouzení soudem, nikoli za podmínky souhlasu účastníků (viz zejm. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněný pod č. 269/1996 Sb. a rovněž pod č. 85 ve svazku 6 Sb. ÚS).

Námitka žalovaného, že stěžovatelova zástupkyně si v případě své pracovní neschopnosti měla zajistit substituci jiným advokátem nebo koncipientem, by za určitých okolností mohla být . Bylo by tomu tehdy, pokud by zastoupení substitutem bylo možno zajistit v takové kvalitě, aby stěžovatelova práva byla řádně chráněna, tedy zejména za situace, kdy vzhledem k povaze věci je akceptování substitučního zastoupení po zastoupeném možno spravedlivě požadovat a kdy k onemocnění zástupkyně došlo s takovým předstihem před konáním jednání, že by substituta bylo možno technicky zajistit a ten se mohl s věcí v potřebné míře seznámit (srov. k tomu rozhodnutí kárné komise České advokátní komory ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. K 238/99). Tato podmínka byla v daném případě při zběžném zkoumání věci splněna, neboť pracovní neschopnost stěžovatelovy zástupkyně započala dne 17. 5. 2005, tedy již několik dní před konáním jednání. Vzhledem k povaze věci, která svojí podstatou podle všeho nevyžaduje vyšší než obvyklou míru důvěry vztahu mezi zastoupeným a jeho zástupcem, a vzhledem k míře její složitosti bylo lze po právní zástupkyni požadovat, aby za těchto několik dní substituci v potřebné kvalitě zajistila. Na porušení stěžovatelových práv to však nic změnit nemůže, neboť jednání před soudem se účastnit chtěl a v termínu jednání z omluvitelných důvodů tak nemohl vedle zástupkyně učinit ani on sám; Nejvyšší správní soud proto otázku, zda stěžovatelova zástupkyně měla či neměla při jednání zajistit za sebe substituci, dále důkladněji nezkoumal, neboť toho pro rozhodnutí ve věci nebylo třeba.

Řízení před krajským soudem bylo tedy postiženo vadou spočívající v jednání soudu a rozhodnutí ve věci samé za situace, kdy soud měl jednání podle § 50 s. ř. s. odročit, což nutno považovat za vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) in fine s. ř. s.].