648/2005
Řízení před soudem a odmítnutí podání pro neodstranění vad
Ej 554/2004
Řízení před soudem: odmítnutí podání pro neodstranění vad
k § 37 odst. 5 soudního řádu správního
Jestliže účastník řízení doplní své podání sice po lhůtě stanovené soudem k tomuto doplnění, avšak ještě předtím, než soud ve věci rozhodl, nejsou bez dalšího splněny podmínky pro odmítnutí návrhu podle § 37 odst. 5 s. ř. s.; v takových případech je třeba vždy zkoumat, zda pokračování v řízení brání pouhá skutečnost, že nedostatek nebyl odstraněn včas.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2004, čj. 2 Azs 117/2004-54)
Věc:
Serhiy M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2002 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobce se domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí u Krajského soudu v Brně; ten však jeho podání odmítl usnesením ze dne 22. 10. 2003, odvolávaje se na § 37 odst. 5 s. ř. s. Uvedené podání postrádalo podle krajského soudu náležitosti žaloby podle § 37 odst. 3 s. ř. s. a podle § 71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s., a soud je tak posoudil jako pouhé ohlášení nesouhlasu s rozhodnutím ve lhůtě stanovené zákonem. Z obsahu podání není zřejmé, jaké jsou důvody nezákonnosti, jaké ustanovení obecně závazného právního předpisu bylo podle žalobce napadeným rozhodnutím porušeno a rovněž
petit
žaloby zcela chybí. Soud proto usnesením vyzval žalobce k doplnění podání, stanovil mu k tomu lhůtu a současně jej poučil, že nevyhoví-li výzvě ve stanovené lhůtě, soud jeho podání odmítne. Soud vzal v úvahu, že žalobce žalobu sice doplnil, ovšem učinil tak až po uplynutí patnáctidenní lhůty k tomu stanovené; soud z tohoto důvodu k provedenému doplnění nepřihlédl. Podání tak nadále – i přes výzvu a poučení – nesplňovalo všechny podmínky k tomu, aby se jím mohl soud meritorně zabývat. Šlo přitom o takové vady, které bránily meritornímu přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí v mezích vytčených žalobních bodů.V kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, založené na důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., žalobce (stěžovatel) mj. uvedl, že odmítnutí jeho návrhu je v rozporu „se zákony České republiky“, neboť mu nebylo umožněno doplnit žalobu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že ve svém podání neoznačil napadené výroky. Uvádí, že není obeznámen s právním řádem České republiky a podle poučení, které obdržel od žalovaného, mu mělo stačit podat žádost o přezkum rozhodnutí soudem. Lhůta, kterou mu krajský soud určil k doplnění žaloby, byla příliš krátká na to, aby stěžovatel mohl odstranit všechny nedostatky svého podání. S ohledem na tyto skutečnosti požádal stěžovatel Nejvyšší správní soud, aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že v podání stěžovatele ze dne 20. 6. 2002 označeném jako „opravný prostředek proti rozhodnutí OAMP MV ČR ve věcech azylu“ je uvedeno, kdo je podatelem a jaké správní rozhodnutí je napadáno. Dále je v podání uvedeno, že stěžovatel nesouhlasí s uvedeným správním rozhodnutím: ve správním řízení měl totiž dva pohovory, přičemž druhý v pořadí se konal dne 12. 6. 2002; rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu však bylo vydáno již 14. 6. 2002. To stěžovatel považuje za velmi krátkou lhůtu pro posouzení svých problémů a dodává, že jeho život a život jeho rodiny jsou ohroženy. Proto žádá „o přezkoumání své žádosti ještě jednou“. Dne 29. 4. 2003 vydal Krajský soud v Brně usnesení, kterým stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení doplnil a upřesnil své podání ze dne 20. 6. 2002 tak, aby bylo zřejmé, kdo jej činí, čeho se týká, proti komu směřuje, a aby zde bylo uvedeno jméno, příjmení a adresa, na kterou lze doručovat; podání musí být též podepsáno a datováno. Podání musí dále obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, a den jeho doručení nebo jiného oznámení stěžovateli, označení výroků rozhodnutí, které stěžovatel napadá, označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaké důkazy k prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhuje provést, a konečně návrh výroku rozsudku. Toto usnesení bylo prostřednictvím držitele poštovní licence doručováno stěžovateli na adresu, již stěžovatel později uvedl i v řízení o kasační stížnosti. Zásilka byla vrácena zpět jako nedoručená: podle záznamu na obálce byla zásilka uložena na poště dne 8. 9. 2003, toto uložení bylo oznámeno, avšak stěžovatel si ji v úložní době nevyzvedl. Podle úředního záznamu ze dne 30. 9. 2003 se toho dne dostavil stěžovatel do soudní kanceláře, kde převzal kopii usnesení. Dne 15. 10. 2003 bylo Krajskému soudu v Brně doručeno stěžovatelovo podání označené jako doplnění žaloby. Stěžovatel zde uvedl, které výroky rozhodnutí správního orgánu napadá; žalobní body vyjádřil odkazem na ustanovení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu a na ustanovení § 12 a § 91 zákona o azylu, která správní orgán podle jeho slov porušil. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal na svá podání a ostatní obsah správního spisu. V podání byl rovněž uveden navrhovaný výrok rozhodnutí soudu. Dále stěžovatel připojil text psaný v mateřském jazyce (ukrajinštině) a požádal soud o překlad tohoto textu do českého jazyka. Tento požadavek je podle něj v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení, jež je zakotvena v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dále rozvedena v § 18 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. Ze soudního spisu není prokázáno, že by byl uvedený text přeložen do českého jazyka.
Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelovo podání ze dne 20. 6. 2002 neobsahovalo veškeré náležitosti žaloby ve smyslu § 37 odst. 3 a § 71 odst. 1 s. ř. s., a že tedy bylo třeba stěžovatele vyzvat k jejímu doplnění, byť ne v takovém rozsahu, jak soud učinil. Usnesením krajského soudu byl totiž stěžovatel vyzván k doplnění náležitostí žaloby, a to včetně těch, které již v původním podání ze dne 20. 6. 2002 řádně uvedl.
Za nesprávné je však nutno považovat samotné rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí podání. Podle odůvodnění usnesení odmítl soud stěžovatelovo podání s odkazem na § 37 odst. 5 s. ř. s. z toho důvodu, že uvedené podání nebylo přes výzvu soudu ve lhůtě stanovené ve výzvě doplněno, resp. bylo doplněno až po lhůtě k tomu stanovené, přičemž soud k takovému doplnění již nepřihlédl. Podle § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítne soud usnesením řízení o podání, které je vadné nebo neúplné, pouze tehdy, pokud toto podání není ve lhůtě stanovené ve výzvě soudu doplněno nebo opraveno a pro tento nedostatek není možno v řízení dále pokračovat, nestanoví-li zákon jinak. Aby tedy soud mohl takové usnesení vydat, musejí být splněny všechny tři podmínky: nedoplnění či neopravení podání ve stanovené lhůtě, nemožnost pokračovat pro tento nedostatek v řízení a absence speciální úpravy v soudním řádu správním. Nejvyšší správní soud má v dané věci za nepochybně splněnou pouze podmínku první a třetí. Usnesení, jímž byl stěžovatel vyzván k doplnění svého podání, nutno považovat za doručené dne 18. 9. 2003 na základě uplatnění
fikce
náhradního doručení podle § 46 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 46 odst. 5 s. ř. s.: ani stěžovatel totiž nezpochybnil, že se v době pokusu o doručení v místě doručení zdržoval. Od tohoto dne začala běžet patnáctidenní lhůta stanovená soudem k doplnění podání, která uběhla dne 3. 10. 2003. Stěžovatel doručil soudu doplnění žaloby dne 15. 10. 2003, tedy po stanovené lhůtě. Právní úprava správního soudnictví přitom nepředpokládá speciální pravidla, která by pro případ, kdy účastník řízení nedoplní svou žalobu, vylučovala aplikaci ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s.První a třetí podmínka tedy splněna byla. Odůvodnění napadeného usnesení však neumožňuje zhodnotit, zda a jakým způsobem Krajský soud v Brně posoudil, zda je splněna i poslední podmínka aplikace ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., tj. nemožnost pokračovat v řízení pro nedostatek spočívající v nedoplnění podání ve lhůtě stanovené soudem, neboť tomu odpovídající úvaha v rozhodnutí krajského soudu zcela chybí. Je třeba předně odmítnout závěr krajského soudu, že důvodem pro nepřihlédnutí k pozdějšímu doplnění podání je toliko skutečnost, že toto podání nebylo učiněno ve lhůtě stanovené soudem v předmětném usnesení. Lhůtu podle § 37 odst. 5 s. ř. s. je totiž třeba považovat za lhůtu soudcovskou a z jejího nedodržení není možno automaticky ze zákona dovozovat možnost, resp. povinnost soudu k pozdějšímu doplnění nepřihlédnout. Takový výklad by navíc činil nadbytečným požadavek posouzení, zda pro uvedený nedostatek nelze pokračovat v řízení. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že v případech, kdy účastník řízení doplní své podání sice po lhůtě stanovené soudem k tomuto doplnění, avšak ještě před vydáním samotného rozhodnutí ve věci, nejsou bez dalšího splněny podmínky pro odmítnutí návrhu podle § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť v takových případech je třeba v souladu s cit. ustanovením vždy zkoumat, zda pouhá skutečnost, že nebylo doplněno ve lhůtě, brání soudu pokračovat v řízení, resp. rozhodnout ve věci. Lze přitom předpokládat, že tak tomu bude ve skutečně výjimečných případech.
V dané věci stěžovatel sice nedodržel lhůtu stanovenou soudem v usnesení, jímž byl vyzván k doplnění svého podání, nicméně své podání doplnil dne 15. 10. 2003, tedy sedm dní před vydáním usnesení soudu, kterým bylo jeho podání odmítnuto. Krajský soud se přitom v tomto svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda a jakým způsobem pouhá skutečnost, že bylo doplněno po lhůtě, bránila pokračování v řízení. V takovém postupu, tzn. v absenci uvedené úvahy soudu v rozhodnutí, shledává Nejvyšší správní soud vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Otázku, zda krajský soud neodmítl stěžovatelovo podání ze dne 20. 6. 2002 přesto správně z toho důvodu, že ani po jeho doplnění nebylo možno v řízení pokračovat, neboť ani poté neobsahovalo podání veškeré náležitosti žaloby stanovené v § 37 odst. 3 a § 71 odst. 1 s. ř. s., přitom nemohl Nejvyšší správní soud ze soudního spisu sám posoudit. Ačkoliv česky psaný text doplnění ze dne 15. 10. 2002 svědčí spíše závěru, že stěžovatel nedoplnil všechny chybějící náležitosti žaloby, stejný závěr nemohl Nejvyšší správní soud učinit ohledně textu psaného v ukrajinštině, neboť jeho překlad není ve správním spise přiložen.
Nejvyšší správní soud tedy shledal naplnění důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s., a to existenci vady řízení před soudem, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Proto kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Je na Krajském soudu v Brně, aby v dalším řízení posoudil, zda doplnění žaloby doručené 15. 10. 2003 umožňuje pokračování v řízení o žalobě. Rozhodne také dle svého uvážení o stěžovatelově žádosti o ustanovení tlumočníka do ukrajinského jazyka.
(aš)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.