Vydání 11/2004

Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu druhého soudního řádu správního se lze nepochybně domáhat, aby v případě nečinnosti správního orgánu soud uložil příslušnému nečinnému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. Nelze se však domáhat uložení povinnosti vydat jakékoliv rozhodnutí či jakékoliv osvědčení, ale jen ta rozhodnutí a osvědčení, která lze považovat za správní akty jako výsledky činnosti správních orgánů při výkonu veřejné správy. Zcela základním předpokladem pro uložení povinnosti správnímu orgánu vydat rozhodnutí či osvědčení je skutečnost, že správní orgán je nečinný při vydání takových rozhodnutí nebo osvědčení, jež se vyznačují příslušnými náležitostmi těchto správních aktů. Současně se musí jednat o takové rozhodnutí, které je správní orgán oprávněn vydat ve věci samé, tj. materiální správní akt upravující hmotněprávní postavení účastníků správního řízení (§ 79 odst. 1 s. ř. s.).

Ochrany proti nečinnosti správního orgánu se nelze domáhat žalobou na vydání takového rozhodnutí či osvědčení, jež nelze pro nedostatek náležitostí správních aktů za správní akt považovat. Zároveň se nelze domáhat uložení povinnosti vydat rozhodnutí, které nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Jednou z obsahových náležitostí správních aktů je skutečnost, že jejich obsah vyjadřuje projev vůle správního orgánu jako vykonavatele veřejné správy ve věci, jenž směřuje vůči jmenovitě uvedeným osobám a sleduje zákonem stanovený nebo ze zákona vyplývající účel. Zejména pak se musí jednat o takový správní akt, jenž má mimo jiné dostatečný právní podklad a jehož vydání je v pravomoci správního orgánu. Bez těchto náležitostí by se nejednalo o správní akt, a tím spíše by nemohl soud správnímu orgánu uložit povinnost k vydání takového "rozhodnutí" či "osvědčení".

Již z návrhu výroku rozsudku soud zjistil, že žalobce se domáhal vydání rozhodnutí či osvědčení, které výše uvedené předpoklady pro uložení povinnosti vydat rozhodnutí či osvědčení nesplňuje. Ve správních řízeních, za která lze nepochybně považovat i výše zmíněná řízení o změně v užívání stavby podle § 85 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, v platném znění, nebyl správní orgán oprávněn vydat rozhodnutí nebo osvědčení o tom, že žalobce je účastníkem uvedených řízení. K vydání takových rozhodnutí chybí právní podklad. V řízení o změně v užívání stavby podle ustanovení § 85 stavebního zákona je okruh účastníků tohoto řízení stanoven zákonem, a to v ustanovení § 78 stavebního zákona. Výkladem (důkaz vyloučením) lze dospět k závěru, že pokud okruh účastníků řízení o změně v užívání stavby stanoví zákon, nemůže jej vlastním samostatným rozhodnutím stanovit správní orgán. Navíc správní orgán může jen rozhodovat správním rozhodnutím procesní povahy (nikoliv osvědčením) o odnětí (nepřiznání) účastenství v řízení (nikoliv o přiznání tohoto účastenství v řízení), a to jen v určitých případech vzniku tohoto účastenství podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu. Správní orgán může o nepřiznání účastenství v řízení rozhodnout zejména tehdy, jestliže subjekt domáhající se účasti v řízení podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem hájených zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, přičemž byl prokázán opak tohoto tvrzení. Tímto způsobem však okruh účastníků řízení o změně v užívání stavby nevzniká, protože ten je založen zvláštní právní úpravou (§ 85 odst. 1 a § 78 stavebního zákona).

I kdyby se však žalobce domáhal žalobou na ochranu proti nečinnosti vydání takového rozhodnutí (tj. o tom, že žalobce není účastníkem správního řízení), přičemž by byly splněny podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí (tj. mohlo by být aplikováno ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu), musel by soud žalobu zamítnout. Jak rozhodnutí o odejmutí účastenství v řízení, tak i žalobcem navrhované uložení povinnosti k vydání "rozhodnutí" o tom, že žalobce je účastníkem uvedených řízení, se netýká věci samé, jak požaduje ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. Nejedná se totiž o materiální správní akt (rozhodnutí ve věci samé), ale o procesní rozhodnutí, jehož vydání se nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti. Věci samé se týkala rozhodnutí ve shora uvedených řízeních o změnách v užívání staveb; ta však již v nich byla vydána, takže správní orgán ve věci samé činný byl.

Soud tak dospěl k závěru, že povinnost žalovaného k vydání rozhodnutí nebo osvědčení o tom, že žalobce je účastníkem již zmíněných řízení, neexistovala. Zároveň nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení uvedené povinnosti soudem. Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (§ 81 odst. 3 s. ř. s.).