Vydání 11/2005

Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů ve vztahu k posouzení otázky přezkoumatelnosti či naopak nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.

Dle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, dosud nezveřejněn) jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (ve správním soudnictví viz ustanovení § 54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Uvedená stálá Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního soudu v Praze, např. v jeho rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 (zveřejněno v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994 a ve Správním právu č. 2/1994, str. 90) a našla svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 7 As 60/2003-75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004, čj. 7 Afs 3/2003-93). Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.

Jak vyplývá ze soudního spisu, stěžovatelka v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu pod bodem III. b) této žaloby napadla rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost z důvodu, že žalovaný ve svém správním rozhodnutí toliko konstatuje, že i zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti podléhá dani z převodu nemovitostí, aniž by však bylo jakkoli zřejmé, jak žalovaný k takovému tvrzení dospěl. Tuto právní argumentaci stěžovatelky nutno z hlediska obsahu její žaloby považovat za klíčovou, neboť nepochybně byla jádrem jejích žalobních bodů, jež byly ve své podstatě založeny především na námitce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí žalovaného a teprve ve druhé rovině (podpůrně) na polemice s právními závěry, k nimž žalovaný v tomto rozhodnutí dospěl. Krajský soud se s touto námitkou vypořádal v prvním odstavci na čtvrté straně odůvodnění svého rozhodnutí tak, že uvedl, že rozhodnutí žalovaného shledává přezkoumatelným, přestože učiněné právní hodnocení institutu zajišťovacího převodu práva z hlediska jeho daňového dopadu je velmi strohé. Dále již krajský soud pokračoval nikoli odůvodněním závěru, proč rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, nýbrž svojí vlastní právní argumentací, podporující tezi, že zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti dani z převodu nemovitostí podléhá (jejím jádrem byl argument, že zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti je převodem s rozvazovací podmínkou uhrazení půjčky, přičemž převod je úplatný, jelikož úplatou je v okamžiku převodu finanční částka poskytnutá jako půjčka).

Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu proto nutno v té jeho části, v níž se zabývá námitkou nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí žalovaného, považovat za nepřezkoumatelné. Soud při vypořádávání se s touto – z hlediska obsahu žaloby klíčovou – právní argumentací účastníka totiž pouze konstatoval, že rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným shledává, přestože žalovaným učiněné právní hodnocení institutu zajišťovacího převodu práva z hlediska jeho daňového dopadu je velmi strohé. Krajský soud neuvedl, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech) se stěžovatelka mýlí, pokud rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné považuje, třebaže stěžovatelka konkrétní argumenty pro nepřezkoumatelnost ve své žalobě uvedla.