387/2004
Řízení před soudem a nedostatek důvodů rozhodnutí
Ej 431/2004
Řízení před soudem: nedostatek důvodů rozhodnutí
k § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního
Rozhodnutí krajského soudu trpí nedostatkem důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jestliže krajský soud zaměnil obsah přezkoumávaného rozhodnutí a na takto zaměněném obsahu rozhodnutí založil svůj úsudek o jeho zákonnosti. Nejvyšší správní soud takové rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zruší, i když stěžovatel v kasační stížnosti tento důvod neuplatní (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2004, čj. 1 Ads 12/2003-42)
Věc:
Jarmila T. v O. proti České správě sociálního zabezpečení o přeplatek na starobním důchodu, o kasační stížnosti žalobkyně.Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2002 žalovaná uložila žalobkyni podle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu v částce 50 810 Kč. Rozhodnutí odůvodnila tím, že zaviněním žalobkyně vznikl přeplatek, neboť v době od 8. 1. 2001 do 30. 11. 2001 vykonávala žalobkyně výdělečnou činnost a jako poživatelka důchodu přiznaného podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, doposud nedosáhla důchodového věku podle § 32 téhož zákona. V době od 8. 1. 2001 do 30. 11. 2001 byl žalobkyni vyplácen důchod v částce 4719 Kč měsíčně, ačkoliv jí nenáležel.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované opravný prostředek (po 1. 1. 2003 posuzovaný jako žaloba), v němž namítala, že nebyla žádným správním rozhodnutím ani jiným způsobem upozorněna na neoprávněnost pracovního poměru. Namítala též, že částka, která je po ní napadeným rozhodnutím požadována, neodpovídá výši příjmů, které v období od 8. 1. 2001 do 30. 11. 2001 pobírala. Při jednání dne 16. 1. 2002 zdůraznila, že žalovaná ji nepoučila o tom, že při druhu jí přiznaného důchodu nesmí být zaměstnána, a ani zaměstnavatel ji při uzavírání dohody o pracovní činnosti na takovou povinnost neupozornil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 1. 2003 žalobu zamítl; vzal přitom za prokázané, že žalobkyně dne 13. 10. 1999 uplatnila žádost o starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a přiznání důchodu požadovala od téhož dne. Rozhodnutím ze dne 11. 5. 2000 byl žalobkyni od jí požadovaného data přiznán starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. ve výši 4556 Kč měsíčně. Žalobkyně, která vychovala jedno dítě, dosáhla důchodového věku podle § 32 zákona č. 155/1995 Sb. dne 13. 7. 2002 a v době přiznání předčasného starobního důchodu jí do dosažení důchodového věku scházelo 1004 dnů. Dne 8. 1. 2001 žalobkyně uzavřela se zaměstnavatelem Karlem M. dohodu o pracovní činnosti na úklidové práce v rozsahu čtyř hodin denně od 8. 1. 2001 a práce podle této dohody vykonávala do 30. 11. 2001. Hlášení o zaměstnání žalobkyně doručil zaměstnavatel žalované až 5. 2. 2002 na základě kontroly okresní správy sociálního zabezpečení. Vyměřovací základ žalobkyně za dobu od 8. 1. 2001 do 30. 11. 2001 činil 36 815 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla poživatelkou starobního důchodu podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a současně vykonávala výdělečnou činnost na základě dohody o pracovní činnosti v rozsahu, který zakládal účast na pojištění, a nesplňovala proto po uvedenou dobu podmínky pro výplatu starobního důchodu. Soud odkázal na ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., kterým se řídí stav, kdy starobní důchod byl vyplácen a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu: plátce důchodu má v takovém případě nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely. Jde o objektivní odpovědnost příjemce dávky za přeplatek na starobním důchodu, jestliže podle zákona nenáležel, bez ohledu na to, zda byla či nebyla splněna ohlašovací povinnost ohledně nové skutečnosti, která nastala po přiznání dávky. Soud dovodil, že žalovaná založila své rozhodnutí jako celek na stanovení povinnosti žalobkyně vrátit přeplatek na starobním důchodu, protože po dobu výkonu výdělečné činnosti výplata starobního důchodu nenáležela, tedy na objektivní odpovědnosti. Protože i přeplatek stanovila žalovaná ve svém rozhodnutí ve správné výši, shledal soud rozhodnutí žalované souladným se zákonem a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobkyně (dále též "stěžovatelka") napadla rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, opírající se o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; vady řízení před správním orgánem podle ní spočívají v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, je v rozporu se spisy. Žalobkyně zejména uvedla, že žádný orgán ji neupozornil na to, že v případě pobírání starobního důchodu nemůže pracovat.
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, má pojištěnec nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku tehdy, získal-li dobu pojištění nejméně 25 let a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše tři roky. Výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytováno hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání (§ 37 odst. 2 citovaného zákona). Výdělečnou činností se přitom rozumí (§ 27 cit. zákona) činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění. Podle § 5 odst. 1 písm. f) náleží do tohoto okruhu osob i zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti.
Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, zakládá v § 118a plátci důchodu vůči jeho příjemci nárok na vrácení částek důchodu neprávem vyplacených nebo nenáležejících. Podle § 118a odst. 1 je nárok na vrácení neprávem vyplacených částek důchodu (nebo vyšších částek, než náležejí) dán tehdy, jestliže důchod byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, proto, že příjemce důchodu nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijal důchod nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo vědomě jinak způsobil, že důchod nebo jeho část byl vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel. Podle § 118a odst. 2 platí, že pokud byl občanu vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu (poznámkou pod čarou zde zákon výslovně odkazuje na ustanovení § 37 zákona o důchodovém pojištění, upravující souběh starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti), má plátce důchodu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely.
Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. obecně zakládá nárok plátce důchodu na vrácení neprávem vyplacených částek důchodu příjemcem důchodu. Tento nárok je založen na subjektivní odpovědnosti příjemce důchodu a je podmíněn tím, že příjemce nesplnil některou jemu uloženou povinnost a současně přijal důchod, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že mu byl vyplacen neprávem, nebo vědomě jiným způsobem způsobil neoprávněné vyplacení důchodu. Nárok podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. je samostatnou skutkovou podstatou, zakládající nárok na vrácení neprávem vyplacených částek důchodu v případech, kdy § 37 zákona č. 155/1995 Sb. vylučuje nárok na výplatu důchodu při souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti; je nárokem založeným na objektivní odpovědnosti příjemce důchodu, tedy bez ohledu na to, zda příjemce pominul povinnost mu uloženou, a též bez ohledu na to, zda věděl nebo měl předpokládat, že mu nárok na výplatu důchodu nenáleží.
V předmětné věci však žalovaná - přestože posuzovala, zda žalobkyni byl vyplácen důchod, jehož výplata jí podle § 37 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nenáležela - postupovala podle ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. a rozhodla o povinnosti žalobkyně vrátit přeplatek na důchodu; zavinění žalobkyně shledala v tom, že žalobkyně vykonávala výdělečnou činnost jako poživatelka důchodu přiznaného podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., ačkoliv dosud nedosáhla důchodového věku. Nárok plátce důchodu na vrácení vyplacených nenáležejících částek starobního důchodu tak opřela o jiné zákonné ustanovení než to, které takový nárok zakládá. Rozhodnutí žalované tedy bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a trpělo tak vadou, k níž měl soud při přezkumu napadeného rozhodnutí přihlédnout z úřední povinnosti, neboť nepřezkoumatelnost činila takové rozhodnutí nezpůsobilým přezkumu z hlediska žalobkyní uplatněných námitek (i když lze předpokládat, že zrušení napadeného rozhodnutí nemůže přivodit stav pro stěžovatelku příznivější).
Krajský soud však přezkoumal a posoudil napadené rozhodnutí nikoliv z hlediska nároku, o němž bylo jednáno a rozhodováno (tedy o nároku na vrácení přeplatku podle § 118a odst. 1 zákona 582/1991 Sb.), ale z hlediska nároku, o němž jednáno a rozhodováno být mělo, tedy odvíjejícího se od ustanovení § 118a odst. 2 citovaného zákona. Dovodil tak existenci nároku na vrácení přeplatku za zcela jinak zákonem stanovených podmínek, jejichž naplnění se žalovaná svým rozhodnutím vůbec nedovolávala. Takové rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Rozhodnutí totiž nelze považovat za srozumitelné, jestliže krajský soud zaměnil obsah přezkoumávaného rozhodnutí a na takto zaměněném obsahu rozhodnutí založil svůj úsudek o jeho zákonnosti.
Nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozhodnutí je podle § 109 odst. 3 s. ř. s. důvodem, k němuž Nejvyšší správní soud přihlédne i tehdy, jestliže jej stěžovatel neuplatní v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, aniž bylo lze zkoumat důvodnost námitky stěžovatelkou uplatněné.
(šk)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.