887/2006
Řízení před soudem a kompetenční výluka
Ej 119/2006
Řízení před soudem: kompetenční výluka. Daňové řízení: reklamace proti potvrzení o stavu osobního účtu
k § 53 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.")
k § 65 odst. 1 soudního řádu správního
I. Při hodnocení, zda se u konkrétního rozhodnutí o reklamaci podle § 53 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., je nutné vždy posoudit, proti jakému úkonu správního orgánu byla reklamace podána, z toho hlediska, zda se rozhodnutím o reklamaci zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti daňového subjektu.
II. Potvrzení o stavu osobního účtu je úkonem, kterým správce daně pouze informuje daňový subjekt o stavu jeho osobního účtu, jenž je vytvářen na základě jiných úkonů správců daně, do jeho subjektivních práv bezpochyby zasahujících; rozhodnutí o reklamaci proti takovému potvrzení proto není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a je ze soudního přezkumu vyloučeno podle § 70 písm. a) s. ř. s.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 150/2005-53)
Prejudikatura:
srov. č. 140/2004 Sb. NSS a č. 187/2004 Sb. NSS.Věc:
Jaroslav K. proti Finančnímu úřadu v Říčanech o reklamaci proti potvrzení stavu osobního účtu, o kasační stížnosti žalobce.Dne 13. 5. 2003 podal žalobce prostřednictvím svého zástupce reklamaci proti stavu osobního účtu daňového subjektu (žalobce). Uvedl, že předmětem evidence mezi odpisnými poukazy je rozhodnutí čj. 53020/99/059960/3358 datované k 8. 10. 1999, které mu však nebylo řádně doručeno, a proto není právně účinné. Tuto reklamaci žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 6. 2003 zamítl. Konstatoval, že výše uvedený platební výměr byl žalobci doručen dne 14. 10. 1999, ten se proti němu neodvolal, tudíž platební výměr nabyl dne 16. 11. 1999 právní moci. Podanou reklamaci (§ 53 daňového řádu) proti postupu správce daně při placení a evidenci daně z těchto důvodů označil za neoprávněnou.
Toto rozhodnutí napadl žalobce dne 15. 8. 2003 žalobou, ve které mimo jiné opětovně tvrdil, že předmětný platební výměr mu nebyl doručen. Krajský soud v Praze tuto žalobu dne 15. 12. 2005 odmítl. V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout a soud musel žalobu odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost ve smyslu ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Takovým rozhodnutím podle krajského soudu bylo i rozhodnutí v projednávané věci, kdy žalobce reklamací brojil proti "Potvrzení o stavu osobního účtu" vydanému žalovaným, který reklamaci zamítl z důvodů v rozhodnutí uvedených. Podle krajského soudu je potvrzení správce daně o stavu osobního účtu úkonem správce daně vztahujícím se k placení a evidenci daně, avšak nikoli úkonem, který by se jakkoliv dotkl hmotných práv žalobce (žádná práva jím žalobci založena, změněna nebo zrušena nebyla). Zasaženo do subjektivních práv žalobce tak nemohlo být, neboť rozhodnutí o reklamaci nemá povahu rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.
Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, ve které mimo jiné uvedl, že při vyřizování reklamace se musí použít přiměřeně ustanovení § 52 d. ř. o námitkách. Jestliže tentýž zákon v § 52 odst. 2 ukládá správci daně posoudit námitky, rozhodnout o nich a své rozhodnutí odůvodnit, pak je nepochybné, že stejně se postupuje při vyřizování reklamace. Proto se o vyřízení reklamace rozhoduje, což nelze v daňovém řízení provést jinak než rozhodnutím dle § 32 odst. 1 d. ř. Stěžovatel dále upozornil na fakt, že stanovisko krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o reklamaci je v rozporu s jeho vlastní judikatorní praxí, kdy se běžně přezkoumávají rozhodnutí o reklamacích. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že o procesně zcela srovnatelných případech rozhodoval tentýž senát krajského soudu odlišně, a to bez jakéhokoliv výslovného racionálního odůvodnění. Krajský soud se tak tímto postupem dopustil jurisdikční libovůle, odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, a s ním souvisejícímu principu právní jistoty a v konečném důsledku i s dopadem na princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. 398/2004 Sb. NSS. Závěrem konstatoval, že na základě platebních výměrů, které se nikdy nestaly vykonatelnými ani pravomocnými, provedl žalovaný daňovou exekuci a zabavil významnou část jeho soukromého majetku. Jediným nástrojem, kterým se může stěžovatel bránit, je právě reklamace, protože stav jeho osobního účtu neodpovídá skutečnosti a žalovaný tvrdí, že platební výměry i ostatní rozhodnutí řádně doručil.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podstatou sporu tedy je, zda předmětný úkon žalovaného je rozhodnutím ve smyslu výše uvedeného ustanovení. To je určeno v § 65 odst. 1 s. ř. s., kde je stanoveno, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že uvedený úkon žalovaného rozhodnutím ve smyslu tohoto ustanovení není.
V první řadě je nutno podotknout, že není důvodná stěžovatelova námitka, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, podle něhož je rozhodnutí o reklamaci vyloučeno ze soudního přezkumu, je v rozporu s judikatorní praxí daného krajského soudu. Při posuzování toho, zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., je totiž nutné posoudit, proti jakému úkonu správního orgánu byla reklamace podána. Rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví tak je například rozhodnutí o zamítnutí reklamace proti rozhodnutí správce daně o přeplatku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 419/01, publikován pod č. 77 ve svazku č. 30, str. 217 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Naproti tomu rozhodnutí o reklamaci proti potvrzení o stavu osobního účtu rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví není, a to z níže uvedených důvodů:
Nejvyšší správní soud připomíná, že obdobně různý režim přezkoumatelnosti má i rozhodnutí o námitkách dle § 52 d. ř. V tomto případě je také rozhodné, proti čemu námitka směřuje. Jak Nejvyšší správní soud judikoval: "
Rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu podle § 73 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť prováděním daňové
." (Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004-54, publikovaného pod č. 791/2006 Sb. NSS.) Naproti tomu výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle § 73 odst. 1 d. ř. nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, čj. 2 Afs 28/2003-48, zveřejněno pod č. 187/2004 Sb. NSS).exekuce
dochází vždy přinejmenším k zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nemůže být takové rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu(...) V předmětném případě bylo tedy nutné posoudit, zda rozhodnutí o zamítnutí reklamace stavu osobního účtu stěžovatele je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Toto ustanovení říká, že rozhodnutím se rozumí úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval: "
Dělicím kritériem pro připuštění soudního přezkumu správních rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. není jejich hmotně či procesněprávní povaha, nýbrž konkrétní projev v právní sféře účastníka řízení.
" (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 2 Afs 86/2005-55, dostupného na www.nssoud.cz.)Stěžovatel reklamoval nesprávnou výši stavu osobního účtu. Podle § 62 odst. 1 d. ř. je předmětem evidence příjmů, kterou vedou správci daně, zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou evidovány na osobních účtech jednotlivých daňových dlužníků odděleně za každý druh daně. Podle odst. 7 téhož ustanovení se z údajů evidence daní daňovým dlužníkům na jejich žádost vystavují potvrzení o stavu jejich osobních účtů a pro potřeby správce daně výkazy nedoplatků. Potvrzení o stavu osobního účtu je tedy úkonem, kterým správce daně stěžovatele pouze informuje o stavu jeho osobního účtu, který je vytvářen na základě úkonů správců daně, jež samy o sobě bezpochyby do subjektivních práv stěžovatele zasahují. V tomto případě se jedná o rozhodnutí ze dne 8. 10. 1999, čj. 53020/99/059960/3358, které podle stěžovatele nikdy nenabylo právní moci. Na základě stavu tohoto osobního účtu tak stěžovateli přímo nevznikají žádné povinnosti, neboť tyto povinnosti stěžovateli vznikly - či přesněji řečeno možná vznikly - na základě vydaného platebního výměru. Je sice pravda, že údaje obsažené v této evidenci mohou být podle § 62 odst. 7 d. ř. správcem daně použity pro vytvoření výkazu nedoplatků, ale tento fakt nemůže být považován za založení povinnosti, neboť ty již byly, resp. mohly být, založeny meritorními hmotněprávními rozhodnutími (zde výše zmíněný platební výměr).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.