Vydání 3/2006

Dle ustanovení § 50 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění platném v době rozhodování správního orgánu, může okresní ředitelství policie rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu, zbraně podléhající registraci a střeliva do ní, jestliže proti držiteli zbrojního průkazu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 44 tohoto zákona a pokud je odůvodněné podezření, že držitel nesplňuje podmínky spolehlivosti.

Citované ustanovení § 50 odst. 1 je svou povahou k ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních, který definuje bezúhonnost negativně tak, že se za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl pravomocně uznán vinným trestným činem neuvedeným v písmenech a) a b) tohoto ustanovení, jestliže byl spáchán úmyslně a neuplynulo alespoň deset let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento trest uložen.

Ke druhé podmínce stanovené v § 50 odst. 1 zákona o střelných zbraních stran spolehlivosti je třeba poznamenat, že ani ta není zákonem pozitivně vymezena, pouze negativně v ustanovení § 45 odst. 2 citovaného zákona, jemuž ovšem předchází odst. 1, dle nějž spolehlivost posuzuje okresní ředitelství policie příslušné k vydání zbrojního průkazu se zřetelem na ochranu života, zdraví, majetkových a jiných práv osob, jakož i veřejných zájmů. Je patrné, že toto posledně zmíněné ustanovení obsahuje správní uvážení správního orgánu. V obecné rovině soud na tomto místě připomíná, že v moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci § 45 zákona o střelných zbraních obsahujícího institut posouzení spolehlivosti je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž obsahuje neurčitý právní pojem představovaný „veřejným zájmem“. Neurčitý právní pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto institutu jsou právě „veřejný zájem“ či „veřejný pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její hodnocení. Nelze bez dalšího zaměňovat pojmy „spolehlivost“ a „bezúhonnost“. Zákon řadí obě tato kritéria k podmínkám, za nichž jednak může být zbrojní průkaz vydán [§ 40 odst. 1 písm. e)], jednak může dojít k prodloužení jeho platnosti (§ 47 odst. 5), a konečně požadavky spolehlivosti jsou rozhodné i pro případ odnětí zbrojního průkazu [§ 49 odst. 1 písm. b)]. V daném případě jde o test spolehlivosti, který žalovaný poměřoval ochranou veřejných zájmů. Žalovaný podle požadavku § 50 odst. 1 zákona vyvodil závěr o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin uvedený v § 44 zákona, v tomto případě v negativním výčtu odst. 1 písm. d), neboť dovodil, že jde o trestný čin ve formě úmyslného zavinění. Ustanovení § 50 cit. zákona pak představuje správní uvážení, při němž je úvaha orientována na způsob užití právního následku (např. vyslovit zákaz určité činnosti). Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, které stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací („může“, „lze“) apod.; s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. V předmětném § 50 pak odpovídá charakteru popisovaného institutu dikce „...může rozhodnout o zajištění...“. Samotné správní uvážení pak podléhá přezkumu soudem pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.

K takovému přezkoumání pak soud přistoupí za předpokladu, že tu není překážka, která by mu věcně rozhodnout bránila. Tak je tomu totiž v posuzovaném případě, neboť podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud návrh usnesením odmítne, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. O tom, kdy nastává taková situace, hovoří ustanovení § 68 písm. e) ve vazbě na ustanovení § 70 písm. b) s. ř. s., totiž jde-li o úkon správního orgánu předběžné povahy. Za takový úkon musí být považováno právě ustanovení § 50 zákona o střelných zbraních. Zatímco odnětí zbrojního průkazu podle § 49 má zpravidla dlouhodobější účinek, účinky zajištění zbrojního průkazu podle § 50 jsou dočasné. Cílem tohoto dočasného opatření je znemožnit držiteli zbrojního průkazu, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 44 citovaného zákona, dispozici se zbrojním průkazem a především se zbraní, kterou drží nebo přechovává. Ustanovení vytváří právní možnost pro okamžité omezení vlastnických práv osoby, která je obviněna z určité trestné činnosti, přitom je stíhána na svobodě a je držitelem zbrojního průkazu a vlastníkem zbraně (srov. důvodovou zprávu k zákonu o střelných zbraních).

K podmínkám aplikace postupu dle § 50 citovaného zákona patří, že jde o trestný čin v § 44 vyjmenovaný, a to bez ohledu na návětí odst. 1, týkajícího se podmínek bezúhonnosti. Není na místě otázka neviny ani vlastního hodnocení stupně nebezpečnosti správním orgánem; pouze je třeba najisto postavit, zda jde o trestné činy úmyslné. Není požadováno ani pravomocné odsouzení pro takové trestné činy; musí však dojít k zahájení trestního stíhání. Žalovaný přitom výslovně odůvodnil veřejný zájem požadavkem, aby obviněným z úmyslných trestných činů bylo omezeno do doby pravomocného rozhodnutí ve věci držení zbrojního průkazu a zbraní podléhajících registraci podle zákona o střelných zbraních. Nejvyšší správní soud, aniž se zabýval věcnou správností vydaného rozhodnutí žalovaného správního orgánu, uzavírá, že zvolený postup představuje opatření svou povahou předběžné, a to jak s ohledem na ustanovení § 48 zákona o střelných zbraních vymezující souhrnným způsobem podmínky zániku platnosti zbrojního průkazu, mj. i nabytím právní moci rozhodnutí, ve kterém je fyzická osoba uznána vinnou pro trestný čin uvedený v § 44, tak i s ohledem na možnost rozhodnout o odnětí zbrojního průkazu, pokud nastanou, popřípadě trvají, skutečnosti uvedené v § 49 odst. 1 cit. zákona s cílem znemožnit přímou fyzickou dispozici se zbraněmi, které osoba na základě zbrojního průkazu drží a nosí. Rozhodnutí správního orgánu o zajištění zbrojního průkazu podle ustanovení § 50 odst. 1 zákona o střelných zbraních není meritorním rozhodnutím ve věci. O tom, zda bude zajištěný zbrojní průkaz stěžovateli vrácen nebo odňat, rozhodne správní orgán až s ohledem na výsledek trestního řízení dle ustanovení § 50 odst. 5, resp. § 49 zákona o střelných zbraních.

Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že se jedná o předběžné rozhodnutí správního orgánu, jež je vyloučeno z přezkoumání z důvodu kompetenční výluky. Pro nepřípustnost žaloby pak v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 věty za středníkem s. ř. s. návrh – žalobu odmítl poté, co nejprve zrušil rozsudek soudu I. stupně, který sám měl návrh odmítnout (srov. II. ÚS 90/03).