Vydání 5/2005

Soud nejprve musel zkoumat splnění procesních podmínek, za nichž může ve věci jednat. V této souvislosti se musel zabývat povahou napadeného rozhodnutí žalovaného. Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu generální obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Současně však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena. Negativní enumerací obsaženou v § 70 s. ř. s. jsou uvedeny tzv. kompetenční výluky, tzn. vynětí z pravomoci správního soudnictví. Uvedené ustanovení zužuje rozsah rozhodnutí, která soud přezkoumává, zásadním věcným hlediskem, tj. požadavkem, aby se rozhodnutí týkalo veřejného subjektivního práva.

Podle § 70 písm. b) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. (...)

Podle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je inspekce v rámci své působnosti oprávněna v případech hrozící škody nařídit omezení, případně zastavení škodlivé činnosti až do doby odstranění jejích nedostatků a příčin. Takové rozhodnutí vydá i tehdy, je-li taková činnost povolena, přičemž jejím omezujícím rozhodnutím není zrušeno ani měněno rozhodnutí příslušného orgánu (zde: Okresního úřadu v Břeclavi). Nestojí zde tedy proti sobě dvě rozhodnutí, která ukládají žalobci různé, vzájemně si odporující povinnosti; rozhodnutí vydané podle § 80 odst. 2 citovaného zákona pouze zákonem umožněným zásahem vytváří legitimní překážku výkonu jiného rozhodnutí. Není přitom rozhodující, zda činnost, v níž je spatřována hrozící škoda, má svůj základ v pravomocném rozhodnutí jiného správního orgánu. Česká inspekce životního prostředí jako orgán ochrany přírody dle § 75 citovaného zákona zjišťuje mimo jiné případy ohrožení a poškození přírody a krajiny, jejich příčiny a osoby odpovědné za jejich vznik nebo trvání. Je oprávněna vyžadovat prokázání původu podle § 54, ukládat opatření podle § 66 a odebírat nedovoleně držené jedince (§ 80 odst. 1 cit. zákona). Nelze z pravomocí, které zákon inspekci v rámci stanovené působnosti dává, vyloučit takové činnosti a ty případy, kdy ohrožení chráněného zájmu je způsobováno legitimním rozhodnutím, jehož realizací právě k takovému ohrožení dochází. Vydáním napadeného rozhodnutí tak nebyla překročena pravomoc ani nebylo vybočeno z příslušného správního orgánu.

Podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.

Věc spadá pod kompetenční výluku uvedenou v § 70 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutí, jež se stalo předmětem žaloby, je z hlediska obsahu úkonem předběžné povahy, jež si neklade za cíl s konečnou platností rozhodnout. Z povahy rozhodnutí samého nelze v napadeném rozhodnutí shledat jiný úkon nežli povahy předběžné.

Právo fyzické i právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že z pravomoci soudu není vyňato přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, které má povahu rozhodnutí konečného, tedy rozhodnutí příslušného vodoprávního orgánu, kterým bude stanoven příslušný manipulační řád. Napadené rozhodnutí se nepokouší předmět svého zájmu upravit definitivně, nýbrž pouze dočasně, a to z důvodů jasně vyjádřených. Přechodná ustanovení soudního řádu správního nepředstavují diskontinuitu, v jejímž důsledku by se účastníci řízení měli ocitnout v horším procesním postavení než v době podání žaloby; stejně tak nepředstavují ani zlepšení jejich výchozí pozice v tom smyslu, že by se věci (např. rozhodnutí, úkony, nečinnost), které nebylo možno napadnout správní žalobou podle předpisů účinných k 31. 12. 2002, bez dalšího mohly stát legitimním titulem pro jednání soudu podle tohoto zákona. Respektování výhrad Ústavního soudu k části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002, je naplněno také v pokynu § 130 odst. 1 s. ř. s., který na řečený díl první hlavy druhé části třetí odkazuje; z aplikace samozřejmě není vyloučena ani hlava první pojednávající o obecných ustanoveních o řízení, bez níž by nemohl soud jednat. Ustanovení § 70 je vůči § 65 s. ř. s. a i ono vychází z dovolenosti dané ústavním pořádkem České republiky. Stejný postup byl volen i za dříve platné právní úpravy [§ 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a ani podle stávající zákonné úpravy tomu není jinak. To se týká také např. rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Pro jiný výklad ani postup soudu tak není místo.

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o nakládání s vodami, resp. o změně manipulačního řádu předmětného vodního díla. Vydáním rozhodnutí dle § 80 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny nebylo nahrazeno rozhodování příslušného vodoprávního úřadu; ze zákonem stanovených důvodů byla pouze do doby vydání rozhodnutí ve věci samé pozastavena realizace dosud platného rozhodnutí. Právo žalobce na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, která mají povahu rozhodnutí konečného. Není proto důvodu k tomu, aby soudnímu přezkumu bylo podrobeno již rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy, je-li zákonem zajištěn soudní přezkum konečného meritorního rozhodnutí, jímž se zakládají, mění nebo ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Jak již soud výše uvedl, předmětné rozhodnutí, jehož účinnost byla časově omezena, bylo vydáno pouze do doby rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí, kterým orgán k tomu příslušný schválí revizi manipulačního řádu.