Vydání 3/2005

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. V dané věci nejsou žalobci (stěžovatelé) zastoupeni advokátem a sami rovněž nemají právnické vzdělání. Povaha rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se řízení o kasační stížnosti končí. Je-li předmětem přezkumu rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů, trvání na podmínce povinného zastoupení by vedlo k vlastnímu popření cíle, jejž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá.

Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná, přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Podle § 35 odst. 7 s. ř. s. může předseda senátu ustanovit navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh zástupce, jímž může být i advokát. Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. může být na návrh osvobozen od soudních poplatků účastník řízení, který doloží, že nemá dostatečné prostředky. Podle zjištění městského soudu tato podmínka byla splněna. Podmínku potřeby k ochraně práv navrhovatele však není možné považovat za nesplněnou jen z toho důvodu, že žalobce podal formálně úplnou žalobu. V tomto stádiu řízení soud nemůže dostatečně posoudit, zda žalobce uplatnil všechny důvody, které mohl uplatnit, anebo zda žalobce určité námitky v žalobě neuplatnil jen z toho důvodu, že je pro nedostatek právního vzdělání považoval za irelevantní. Hmotněprávní charakter projednávané věci (žalobou tvrzený azylový důvod), tedy důvod žalobní, nemusí být jediným a zcela určujícím faktorem, z něhož lze usoudit, zda je zástupce k ochraně práv třeba, anebo nikoliv. Stejný důraz je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účastníka řízení, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České republice. Při jinak stejném skutkovém příběhu tak lze dospět i k tomu, že u jedné osoby bude k ochraně práv v řízení před soudem zástupce zapotřebí, u jiné osoby to nutné nebude. Stěžovatelka je však zjevně nedostatečně znalá jazyka, v němž se řízení před soudem vede, a povědomost o českém právu (které její práva zakládá) tu nelze předpokládat; ostatní stěžovatelé jsou pouze děti a rovněž cizinci. Jejich osobní situace, která je ze správního spisu patrná, nijak nenasvědčuje tomu, že by k ochraně jejich práv nebylo zástupce třeba.

V daném případě bylo správní rozhodnutí doručeno stěžovatelům dne 14. 7. 2003. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., se zde uplatní patnáctidenní lhůta pro podání žaloby. Žaloba byla podána osobně dne 25. 7. 2003. Jelikož v žalobě stěžovatelé požádali o ustanovení zástupce, neběží lhůta pro podání návrhu na zahájení řízení, a stěžovatelé tak měli ještě čtyři dny na rozšíření žalobních bodů, které mohl využít ustanovený právní zástupce. Stěžovatelé dále v žalobě požadují nařízení jednání ve své věci. I z tohoto důvodu, s ohledem na shora uvedené, mohou potřebovat pomoc právního zástupce.

Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že Městský soud v Praze pochybil, jestliže pouze z formální bezvadnosti žaloby dovozoval, že ustanovení zástupce není nutné k ochraně práv stěžovatelů. Uvedené usnesení je nutné odůvodnit z hlediska konkrétní procesní situace stěžovatelů. Usnesení Městského soudu v Praze tak vykazuje nedostatek důvodů rozhodnutí, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud toto usnesení, jímž se návrh na ustanovení zástupce zamítá, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.