Vydání 7/2006

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 4. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o plný invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaný správní orgán toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 4 ze dne 28. 2. 2002 se stal žalobce plně invalidním podle § 39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění ode dne 11. 2. 2002. Doba pojištění potřebná pro nárok na plný nebo částečný invalidní důchod u pojištěnce ve věku nad 28 let činí 5 roků, přičemž potřebná doba pojištění se zjišťuje z období před vznikem plné nebo částečné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních 10 roků počítaných zpět před vznikem plné nebo částečné invalidity. V rozhodném období před vznikem plné invalidity, tj. od 11. 2. 1992 do 10. 2. 2002, žalobce získal pouze 4 roky a 235 dní pojištění.

Žalobu (opravný prostředek) proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2003. Soud měl za prokázané, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu k datu vydání napadeného rozhodnutí byl u žalobce neurastenický syndrom u nevyrovnané osobnosti s kverulatorními postoji a nyní i účelovými tendencemi, které Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2 hodnotila podle kapitoly V položky č. 4 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, s procentní mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 15 - 20 %, tedy s maximem 20 %. Po provedeném řízení a hodnocení důkazů proto Městský soud v Praze shledal rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení věcně správným a zákonu odpovídajícím a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce (stěžovatel) v kasační stížnosti napadal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003 a uváděl, že důvodem podání kasační stížnosti jsou závažné nedostatky jak v hodnocení jeho zdravotního stavu, tak i v následném rozhodování v rozporu se skutečností. Uvádí, že podle posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 4 ze dne 28. 2. 2002 byl shledán plně invalidním ode dne 11. 2. 2002, a přesto Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2 hodnotila pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti pouze dvaceti procenty. Z dalšího obsahu podání vyplývá, že stěžovatel dovozuje důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. týkající se jiné vady řízení před soudem.

Z předloženého soudního spisu, resp. z protokolu Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2 (za účasti posudkového lékaře a psychiatra) ze dne 13. 12. 2002, Nejvyšší správní soud zjistil, že závěry psychologického a psychiatrického vyšetření stěžovatele ze dne 11. 2. 2002 provedeného v Ústřední vojenské nemocnici včetně úvodního jednání lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení dne 10. 1. 2002 (dokončeno dne 28. 2. 2002) nejsou kompatibilní s obsahem dokumentace téhož oddělení, jak jej protokolovala Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v jiném složení v posudku dne 26. 6. 2000. Prezentují psychický stav stěžovatele jako závažnější, než zřejmě ve skutečnosti je, a na jejich podkladě byl stěžovatel uznán plně invalidním, přestože Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2001 ukončil řízení, v jehož průběhu bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z roku 1997, že stěžovatel není invalidní ani částečně invalidní. Podle výsledků lékařských vyšetření a posudkového zhodnocení u stěžovatele se nejedná o duševní chorobu, nýbrž o vleklou neurotickou reakci u anormální afektivně labilní osobnosti s účelovými tendencemi.

Z posudku Posudkové komise ze dne 12. 2. 2003 dále Nejvyšší správní soud zjistil, že v průběhu lékařského psychologického vyšetření dne 23. 1. 2003 stěžovatel projevoval zjevnou neochotu ke spolupráci při vyšetření, v testových metodách se projevy této neochoty zvýraznily až k přímému odmítnutí, a proto nebylo možno realizovat kompletní a validní psychologické vyšetření. Posudková komise ke dni vydání napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení - tedy ke dni 4. 4. 2002 - hodnotila zdravotní stav stěžovatele podle kapitoly V položky č. 4 písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, s procentní mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 15 - 20 %, tedy s maximem 20 %. Posudková komise tak zpochybnila věrohodnost psychologického nálezu a psychiatrického vyšetření stěžovatele ze dne 11. 2. 2002, který posudkový lékař Pražské správy sociálního zabezpečení stanovil jako den vzniku plné invalidity stěžovatele, neboť věrohodnost těchto vyšetření je snižována skutečností, že jejich obsah nekoresponduje s obsahem dekursových záznamů z téhož pracoviště. Navíc z obsahu dokumentace psychiatrického oddělení Ústřední vojenské nemocnice, kterou si posudková komise vyžádala, je zřejmé, že stěžovatel je veden s diagnózou neurastenie a nejsou zmínky o projevech organického postižení, a že tedy vyšetření ze dne 11. 2. 2002, jež byla pořízena z podnětu lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení, nevystihují skutečný zdravotní stav stěžovatele a jeho zdravotní postižení nadhodnocují, aniž by se dostatečně přihlédlo k opakovaně dokumentovaným klinickým projevům.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.