Vydání 2/2005

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 s. ř. s. věty první předvolává soud písemně nebo při jednání přítomné ústně. Podle ustanovení § 49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. Podle odst. 3 téhož ustanovení nebrání neúčast řádně předvolaných účastníků projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle § 50 s. ř. s.

Ze spisu předloženého krajským soudem vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

Dne 5. 6. 2003 byl dán kanceláři krajského soudu pokyn k písemnému předvolání stěžovatelky (v původním řízení žalobkyně), jejího zástupce a Celního ředitelství Olomouc (v původním řízení žalovaného) k jednání na den 25. 6. 2003 v 10.00 hod. Z dokladu o doručení založeného v soudním spise (dodejky) vyplývá, že zástupci stěžovatelky byla písemnost s předvoláním doručena do vlastních rukou dne 10. 6. 2003 a téhož dne bylo předvolání doručeno i žalovanému. Písemnost s předvoláním určenou do vlastních rukou stěžovatelky vrátil držitel poštovní licence (pošta) krajskému soudu dne 27. 6. 2003, protože si ji adresátka po oznámení o jejím uložení v úložní desetidenní lhůtě nevyzvedla. Z protokolu o jednání konaném dne 25. 6. 2003 vyplývá, že téhož dne krajský soud ve věci rozhodl za přítomnosti pověřeného pracovníka žalovaného. Podle úředního záznamu se následujícího dne, tj. 26. 6. 2003, ke krajskému soudu dostavil zástupce stěžovatelky, který předložil předvolánku s vyznačeným datem konání jednání dne 26. 6. 2003.

Předeslat třeba, že soudní řád správní v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) jinou vadu řízení blíže nedefinuje, a nestanoví tak, které vady řízení před soudem mohou mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Je proto úkolem judikatury tento neurčitý pojem vyložit s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem zjištěným v projednávané věci.

Nejvyšší správní soud je v dané věci nucen konstatovat, že ač bylo předvolání zástupce stěžovatelky uskutečněno po formální stránce předepsaným způsobem v souladu s ustanovením § 42 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 45 a násl. o. s. ř. (písemnost obsahující předvolání k jednání byla doručena do vlastních rukou zástupce stěžovatelky, na adresu jeho sídla) a byla rovněž dodržena i desetidenní lhůta k přípravě na jednání stanovená v § 49 odst. 1 s. ř. s., vykazuje toto písemné předvolání po obsahové stránce zásadní pochybení (nesprávně uvedený termín jednání), které je právě takovou vadou řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Tímto zásadním a doloženým pochybením ze strany krajského soudu byla totiž stěžovatelka zkrácena v právu na spravedlivý proces vyplývajícím z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., ve znění protokolu vyhlášeného pod č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"), čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a byla tak zcela zbavena možnosti hájit svá práva před soudem prostřednictvím svého zástupce, kterého si právě k ochraně svých práv zvolila.

Pochybení soudu mající za následek neúčast zástupce stěžovatelky na jednání, při kterém došlo ke skončení věci, nemůže být zhojeno případným poukazem na možnost stěžovatelky brojit proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, neboť na překážku tomuto úsudku je právě ta skutečnost, že stěžovatelka nemohla v řízení před krajským soudem v plné šíři uplatnit a využít zákonem jí daná práva účastníka řízení, mezi jinými i právo na veřejné projednání věci, na kterém nadto výslovně trvala, neboť se záměrem soudu projednat věc bez nařízení jednání nesouhlasila. Do popředí se v této konkrétní věci zjištěná vada řízení dostává především s ohledem na právní úpravu vyplývající z přechodného ustanovení § 130 odst. 1 s. ř. s. věty před středníkem, podle kterého se řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona (§ 65 a násl. s. ř. s.). Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2003 totiž přinesla zásadní změnu spočívající v povinnosti provádět dokazování při jednání i ve věcech správního soudnictví (§ 52 a § 77 s. ř. s., s výjimkami vyplývajícími z ustanovení § 51 a § 76 s. ř. s.), čímž v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, uveřejněným pod č. 276/2001 Sb., značně rozšířila a posílila práva účastníků řízení.

Nejvyšší správní soud dále nemohl odhlédnout od skutečnosti, že při jednání konaném dne 25. 6. 2003 neměl krajský soud k dispozici doklad o řádném předvolání stěžovatelky k jednání, neboť dodejka od písemnosti obsahující předvolání stěžovatelky k jednání byla soudu vrácena až dne 27. 6. 2003, tj. dva dny po rozhodnutí o věci samé. Teprve tímto dnem bylo doloženo, že stěžovatelka byla k jednání řádně předvolána za použití doručení (§ 46 odst. 4 o. s. ř. za použití ustanovení § 42 odst. 5 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle ustanovení § 49 odst. 3 s. ř. s., neboť projednání a skončení věci při jednání konaném dne 25. 6. 2003 bránil nedostatek v řádném předvolání zástupce stěžovatelky k tomuto jednání, kteréžto pochybení je vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé způsobující nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu a plně odůvodňující zrušení tohoto rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné pro vadu řízení, a proto rozhodnutí podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.