Vydání 8/2005

Rozhodnutím ze dne 17.4.2003 neudělil žalovaný žalobci azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a současně vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 tohoto zákona.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce mj. požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 7.11.2003 zamítl návrh na ustanovení zástupce s tím, že nebyla splněna podmínka ochrany práv žalobce v tomto řízení. Žalobce (stěžovatel) podal dne 20.11.2003 proti tomuto usnesení kasační stížnost a současně požádal o odročení jednání a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o této kasační stížnosti. Městský soud v Praze podáním ze dne 25.11.2003 vyzval stěžovatele, aby soudu sdělil, z jakých důvodů žádá o odročení jednání. Stěžovatel podáním ze dne 1.12.2003 sdělil soudu, že žádá o odročení tohoto jednání až do doby, kdy Nejvyšší správní soud projedná jeho kasační stížnost ve věci zamítnutí ustanovení zástupce z řad advokátů pro toto soudní jednání.

Městský soud v Praze však v řízení ve věci samé pokračoval a rozsudkem ze dne 11.12.2003 žalobu zamítl.

I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.2.2004 zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce a usnesením z téhož dne jej vyzval, aby si ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení zvolil zástupcem advokáta. Uvedená usnesení obdržel stěžovatel dne 7.3.2004. Dne 1.3.2004 předložil stěžovatel plnou moc z téhož dne, udělenou advokátce Mgr. Jekatěrině S., a doplnil podanou kasační stížnost. Současně požádal o prominutí zmeškání lhůty podle § 40 odst. 5 s. ř. s.

V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že za nejzávažnější pochybení soudu považuje vadu řízení před soudem spočívající v tom, že bylo nařízeno jednání ve věci samé, ačkoliv stěžovatel podal kasační stížnost proti usnesení o zamítnutí ustanovení zástupce. Městský soud měl jednání odročit a vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které mohlo zásadně ovlivnit průběh samotného řízení před soudem prvního stupně. Dalším procesním pochybením bylo, že soud neustanovil stěžovateli zástupce z řad advokátů pro řízení ve věci této kasační stížnosti a nepostoupil spis spolu s kasační stížností Nejvyššímu správnímu soudu. Nezákonnost napadeného rozhodnutí stěžovatel spatřuje též v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Domnívá se, že soud se při svém rozhodování dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, a to proto, že nesprávně vyložil ustanovení § 35 odst. 7 s. ř. s. Stěžovatel dále poukázal i na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Pokud jde o rozsudek ve věci samé, stěžovatel konstatoval, že jelikož mu nebyl ustanoven zástupce a jednání ve věci samé proběhlo bez jeho účasti i přes žádost o odročení, neměl v řízení před soudem žádnou možnost kvalifikovaně uplatnit všechny důvody své správní žaloby.

Soud posléze věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti, podané proti rozsudku ze dne 11.12.2003, a v předkládací zprávě uvedl, že stěžovatel podal kasační stížnost i proti usnesení ze dne 7.11.2003, kterým byl zamítnut návrh na ustanovení zástupce. S ohledem na zásadu koncentrace řízení se tato kasační stížnost předkládá současně s kasační stížností do meritorního rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.12.2003 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.