Vydání 6/2006

Stěžovatel shodně jako v podané žalobě uvedl, že správní orgán sdělené skutečnosti nesprávně zaprotokoloval; řízení tak od počátku trpělo vadami ohledně spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel neovládá český jazyk natolik, aby se mohl přesně vyjádřit, ale ve svých vyjádřeních mluvil pravdu; v rozporu s jeho vyjádřením bylo zaprotokolováno, že nemá vůbec žádné peníze, tedy prostředky k pobytu, jakož i skutečnost, že zprostředkovateli zaplatil 3000 Kč za obstarání složenky. Bylo tím však myšleno, že nemá peníze na bankovním účtu; stěžovatel jinak měl a má finanční prostředky v hotovosti jednak ze soukromého podnikání a jednak z domova.Tuto skutečnost uvedl, nebyla však zaprotokolována. Co se týče údajné odměny zprostředkovateli, který mu dle žalovaného údajně obstaral za 3000 Kč doklad o finanční hotovosti na účtu, je závěr, který žalovaný vzal za prokázaný, nesprávný. Stěžovatel - jelikož byl pracovně vytížen a nemohl se dostavit do banky, aby potřebnou hotovost uložil na účet - požádal známého pana D., aby jeho jménem složil 120 000 Kč v bance. Za tím účelem mu podepsal prázdné pokladní doklady a částku 3000 Kč mu dal na benzín a náklady spojené s vyřízením záležitosti, v žádném případě se nejednalo o žádnou odměnu za obstarání potvrzení. Pan D. mu přinesl složenku vypsanou na 120 000 Kč. Na tomto dokladu žalobce neprováděl žádné úpravy; neměl důvod nevěřit panu D., který mu řekl, že peníze na účet složil. Doklad tak předložil oddělení cizinecké policie jako řádný doklad o tom, že má prostředky k pobytu v České republice. Za delší dobu po podání žádosti mu pan D. vrátil zpět celou hotovost, kterou na jméno stěžovatele na základě dříve jím vystavených dokladů opět vybral z účtu. S tím stěžovatel nesouhlasil, ale nepovažoval to za protiprávní, neboť podle § 13 zákona č. 326/1999 Sb. musí cizinec prokázat, že má prostředky k pobytu na území ČR, se kterými může disponovat; nikde však není stanoveno, že je musí mít stále vázány na účtu: může tedy s nimi disponovat. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že uvedl nepravdivé údaje: předložil doklad, o kterém byl přesvědčen, že je v pořádku, a navíc věděl, že má dostatek finančních prostředků k pobytu. To, že pan D. mohl peníze i opětovně vybrat, při podání žádosti nepředpokládal; nedal mu k tomu ani zmocnění. Pokud pan D. doklad nějakým způsobem upravoval a peníze, které mu stěžovatel dal, přechodně použil pro svou potřebu, překročil rozsah stěžovatelem uděleného zmocnění, a proto stěžovateli tato skutečnost nemůže být přičítána k tíži. Stěžovatel se tak nemohl dopustit přestupku podle § 157 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., neboť úmyslně neporušil povinnost stanovenou zákonem. Žalovaný rovněž nesprávně posoudil skutečnost, zda je rozhodnutí nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele, jestliže se řídil pouze úvahou, že stěžovatel se v České republice zdržuje pouze na základě dlouhodobých víz. Stěžovatel zde žije nepřetržitě již 15 let od roku 1988, tj. celý svůj produktivní život, nejedná se o nějakou pomíjivou záležitost. Je držitelem živnostenského oprávnění, podniká zde a je spojen profesními závazky, má zde přítelkyni, s níž se chce oženit a založit rodinu, mnoho přátel, a proto by vyhoštění bylo necitelným zásahem do jeho soukromého života. Po celou dobu svého pobytu se v České republice zdržuje oprávněně, řádně plní všechny povinnosti, které mu právní řád ukládá. S ohledem na výše uvedené žádá stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Kasační stížnost je důvodná.

Správní vyhoštění ve smyslu § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Je mu v praxi zakázáno, aby se v jistém období na území České republiky zdržoval, a zároveň je mu sděleno, že pro toto období mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestní řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu; námitka stěžovatele o neposkytnutí obhájce není proto na místě; stejně irelevantní jsou v této souvislosti námitky týkající se neprokázání úmyslu stěžovatele, neboť se stěžovatelem nebylo zahájeno a vedeno správní řízení ve věci spáchání přestupku dle § 157 odst. 1 písm. e) zákona; za spáchání tohoto přestupku by navíc nebylo možno uložit vyhoštění, ale pokutu (§ 157 odst. 2 zákona).

Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb. se správní vyhoštění uloží cizinci, který na území přebývá přechodně s dobou platnosti až na tři roky, uvedl-li v řízení podle tohoto zákona nepravdivé informace s úmyslem ovlivnit rozhodování správního orgánu.

Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalovaný nedostál této zásadě, vzal-li za prokázaný skutkový stav zjištěný správním orgánem I. stupně, přičemž se nikterak nevypořádal s tvrzením stěžovatele o existenci finančních prostředků, jimiž v hotovosti disponoval. Nelze mít skutkový stav za prokázaný, je-li tato skutečnost konstruována na základě dedukcí a úvah správního orgánu o účelovosti tvrzení účastníka řízení, aniž jsou řádně zhodnoceny veškeré důkazy účastníkem nabízené. Na tomto nedostatku setrval žalovaný, převzal-li bez dalšího závěry učiněné správním orgánem a nezabýval-li se odvolacími námitkami stěžovatele týkajícími se nedostatků tlumočení, jakož i prokázáním existující hotovosti. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že v řízení o udělení správního vyhoštění ustanovil správní orgán tlumočníka podle § 24 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, tzn. tlumočníka nezapsaného do seznamu tlumočníků. Není tedy pravdivé zdůvodnění námitky ve věci nepřesného tlumočení s tím, že tlumočník Ing. N. je tlumočníkem řádně zapsaným v seznamu soudních tlumočníků, a proto není důvod usuzovat na nevěrohodné nebo nepřesné tlumočení, přičemž toto zdůvodnění obsahuje i napadený rozsudek.

Z výše uvedených důvodu soud dospěl k závěru, že ze zjištěného skutkového stavu nelze o věci učinit jednoznačný názor: skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nebyl postaven najisto tak, aby z něj mohly být bez dalšího dovozovány závěry, které se staly rozhodné pro uložení správního vyhoštění.

Rozhodnutí žalovaného schází rovněž přezkoumatelná úvaha o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem zkoumal podmínky ve smyslu § 119 odst. 2 zákona, podle kterého rozhodnutí o vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Zcela chybějící odůvodnění, omezující se na konstatování správního orgánu I. stupně, že důsledkem rozhodnutí není nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života, nahradil žalovaný úvahou, v níž dospěl k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění nesporně představuje zásah do soukromého života cizince, avšak s ohledem na závažnost protiprávního jednání a s přihlédnutím k četnosti výskytu padělaných listin nepovažuje žalovaný takový zásah za nepřiměřený. Současně však vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno další protiprávní jednání cizince, změnil žalovaný rozhodnutí orgánu I. stupně tak, že zkrátil dobu platnosti rozhodnutí ze tří na dva roky.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v této části je rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné, jestliže žalovaný pro posouzení existence nepřiměřeného zásahu přihlíží k závažnosti protiprávního jednání a k četnosti výskytu padělaných listin, přičemž se v řízení jednalo pouze o jednu pokladní složenku, a není tedy zřejmé, které další listiny měl žalovaný na mysli. Mělo-li se jednat o všeobecný jev, s nímž se žalovaný ve své praxi setkává, nelze z této všeobecné skutečnosti dovozovat jakékoli závěry ve vztahu k osobě stěžovatele. Skutečnostmi, z nichž lze dovozovat nepřiměřený zásah do soukromého nebo osobního života cizince, mohou být takové skutečnosti, které mohou znamenat pro konkrétní osobu nenahraditelnou nebo citelnou újmu nebo jiný zásah; tyto skutečnosti bylo v daném případě nutno dovozovat z existence dlouhodobého podnikání na území České republiky a s tím spojených obchodních závazků a souvisejících daňových a jiných platebních povinností, nikoli však ze skutečnosti, že nebylo prokázáno další protiprávní jednání cizince, aniž by žalovaný vzal v úvahu konkrétní skutečnosti stěžovatelem namítané. V posuzování existence skutečností bránících vydání rozhodnutí o vyhoštění ve smyslu § 119 odst. 2 zákona tak žalovaný zcela vybočil z mezí správního uvážení.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení, na kterém setrval i Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí, a proto postupem podle § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.