Vydání 1/2007

Žaloba je důvodná, neboť žalované rozhodnutí skutečně vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V proběhlém správním řízení se totiž nepodařilo jednoznačně objasnit přesný mechanismus vzniku dopravní nehody, s výjimkou konstatování nehody samotné. Jak je totiž z vyjádření druhého účastníka nehody Karla N. v protokolu o podání vysvětlení ze dne 5. 4. 2003 mimo jiné zaznamenáno, tak v době, kdy uvedl v činnost levý ukazatel změny směru jízdy, viděl za sebou dvě vozidla. První z nich přitom byla "škodovka", tedy nikoliv žalobce. V tu dobu jej prý nikdo nepředjížděl, takže jel ve svém jízdním pruhu ke středu vozovky, přičemž po odbočení vlevo došlo ke střetu vozidel. Naopak žalobce při podání vysvětlení do protokolu ze dne 5. 4. 2003 a rovněž tak při ústním jednání dne 16. 6. 2003 při projednávání přestupku na Městském úřadu v Jičíně uvedl, že vozidlo, s nímž se střetl, dojel a jelo před ním. Předjížděl tedy žalobce najednou dvě motorová vozidla, nebo jen jedno? S touto okolností se správní orgán I. stupně ani žalovaný vůbec nevypořádali, přičemž v prvém případě by mělo svědectví řidiče oné "škodovky" pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Takovou povahu naopak nemá úřední záznam ze dne 22. 3. 2003 pořízený Policií ČR, Okresním ředitelstvím v Jičíně, o vysvětlení podaném k dopravní nehodě Václavem K. Právě na ně přitom odkazuje jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný, přičemž k němu přistupují jako ke svědkovi dopravní nehody. Zde ovšem zjevně došlo k záměně tohoto tzv. svědka s institutem svědka zakotveným v § 35 správního řádu. Výslech svědka ve smyslu citovaného zákonného ustanovení přitom má hodnotu důkazu, což o prohlášení Václava K. v citovaném záznamu nelze říci, zvláště když jeho obsah je velmi kusý, neboť se omezuje v podstatě jen na konstatování, že Václav K. viděl předjíždějící osobní vozidlo, které se střetlo s jiným vozidlem a které jelo velmi vysokou rychlostí, odhadem kolem 90 km/hod. O jeho výpověď proto nebylo možno opřít rozhodnutí ve věci. Dlužno přitom poznamenat, že při výslechu svědka podle správního řádu mají účastníci řízení právo klást svědkovi otázky, k čemuž v daném případě ani nedošlo.

(...) Již jen tyto okolnosti odůvodňují závěr, že shora uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a že je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný však tyto skutečnosti nezjistil a neodstranil, přestože na ně žalobce upozorňoval již ve svém odvolání. Sám v nezákonném postupu dále pokračoval, což mělo za následek i jeho nezákonné rozhodnutí. Uvedl-li pak ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 10. 2003 v bodu IV, že porušení § 17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu bylo prokázáno výpovědí svědka Karla N., svědčí to skutečně o nepochopení institutu svědka, jak již bylo uvedeno výše. Důkazem v přestupkovém řízení totiž není vysvětlení dle § 12 zák. ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ale výslech svědka v intencích správního řádu. Vycházel-li pak žalovaný ze skutečnosti, že žalobce předjížděl rychlostí 80 km/hod. (viz strana druhá, 6. řádek odspodu), třeba poznamenat, že ji neměl prokázanou. V této souvislosti nemohou obstát ani jeho úvahy ohledně rozsahu poškození vozidel či brzdných a smykových stop. Jedná se totiž o odborné posouzení skutečností důležitých pro rozhodnutí, k němuž by bylo nutno ustanovit znalce.