Vydání 1/2004

Zákon č. 261/2001 Sb. se podle svého § 1 odst. 1 vztahuje na občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1. písm. c) až f), v bodě 2. a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a kterým o tom bylo vydáno podle § 8 cit. zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, jenž toto osvědčení nahrazuje (dále jen "účastník národního boje za osvobození"). Podle § 5 odst. 1 zákona činí výše jednorázové peněžní částky pro účastníka národního boje za osvobození za účast v národním boji za osvobození trvající alespoň jeden rok 120 000 Kč. Za každý další měsíc účasti v národním boji za osvobození se výše jednorázové peněžní částky zvyšuje o 1000 Kč (§ 5 odst. 2 zákona). Výše jednorázové peněžní částky pro účastníka národního boje za osvobození za účast v národním boji za osvobození kratším než jeden rok, trvajícím však alespoň tři měsíce, činí 60 000 Kč (§ 5 odst. 3 zákona).

V posuzovaném případě jde o otázku počítání doby rozhodné pro určení výše přiznaného nároku podle § 5 zákona. Zákon stanoví jako podmínku pro vyplacení jednorázové peněžní částky ve výši 120 000 Kč, že rozhodná skutečnost trvala alespoň jeden rok (případně déle než jeden rok u politických vězňů dle § 5 odst. 2 zákona). Podobně používá zákon i dobu měsíce. Zákon však nestanoví pravidla pro počítání času, jak je tomu ostatně v oboru správního práva hmotného spíše obvyklé. Neexistuje ani obecná subsidiárně použitelná právní úprava. Proto je zde nepochybně namístě použít postupem obecná pravidla pro počítání času, resp. lhůt, jak jsou stanovena v právním řádu České republiky. Co se týká počítání lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let, platí, že konec takové lhůty připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Toto pravidlo výslovně stanoví jak § 122 odst. 2 obč. zák., tak obdobně i § 27 odst. 2 věta druhá spr. ř., § 57 odst. 2 věta první o. s. ř. nebo § 60 odst. 2 tr. ř. Toto pravidlo je aplikováno zásadně bez ohledu na to, zda se jedná o právní úpravu hmotněprávní či procesněprávní nebo zda jde o oblast práva soukromého či veřejného. Právě tato skutečnost nasvědčuje závěru, že se skutečně jedná o obecný právní princip českého právního řádu. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu stanovit pro případy odškodňování určitých skupin osob za prožité bezpráví pravidla odlišná, mohl tak učinit výslovným ustanovením zákona. Jestliže tedy rozhodnou událostí, od níž je třeba dobu jednoho roku počítat, je 25. duben 1943, pak by doba strávená ve vlastnosti účastníka domácího hnutí musela trvat do 25. dubna 1944 včetně, aby byla splněna zákonem stanovená podmínka. K zatčení žalobce došlo před tímto datem, od něhož je dále počítána doba strávená ve vlastnosti československého politického vězně, která však také byla odškodňována samostatně podle zákona č. 217/1994 Sb.

Stejnou zásadu ctila i prvorepubliková (srov. Boh. A 2904/23), z níž plyne, že konec lhůty určené dle týdnů, měsíců nebo období zabírajícího několik měsíců připadá i v řízení správním - pokud jinak stanoveno není - na poslední den týdne nebo měsíce, který se svým pojmenováním nebo číslem shoduje s počátečním dnem lhůty: v označené věci pak - co se týče lhůty hmotněprávní - ve shodě s postupem tohoto soudu stanovila dobu jednoroční. Podle všeobecného zákoníku občanského v původním jeho znění (§ 902) čítal sice rok 365 dnů, ale již zákon obchodní (čl. 328) a rovněž směnečný řád (§ 32) stanovily, že konec lhůty určené dle týdnů, měsíců nebo období zavírajícího několik měsíců připadá na den posledního týdne nebo posledního měsíce, jenž se shoduje svým pojmenováním nebo číslem s počátečním dnem lhůty. Touž zásadu přijal i civilní řád soudní ve svém § 125 a konečně v § 98 také III. částečná novela ke všeobecnému občanskému zákoníku (císařské nařízení z 19. března 1916, č. 69 říšského zákoníku), změnivši tak původní ustanovení § 902 obecného zákoníku občanského. Platí tedy toto pravidlo zásadně pro celý obor soukromého práva. V oboru veřejného práva ustavil čl. VIII úvodního patentu k trestnímu zákonu, že sluší všechny lhůty v něm ustanovené čítati podle kalendářního roku, tedy zřejmě týmž způsobem, který je pravidlem v oboru soukromého práva. Také Ústavní soud České republiky chápe pravidla pro počítání běhu lhůt jako základní právní principy (srov. např. Pl. ÚS 33/97 - nález č. 163 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, C. H. Beck, Praha 1998, s. 399 a násl., uveřejněný též pod č. 30/1988 Sb. - byť zde explicitně jen pro obor práva ústavního). Lze tedy toto pravidlo považovat i v nynějším právním řádu za všeobecně platné.