753/2006
Restituce a rehabilitace a povaha lhůty pro uplatnění nároku
Ej 384/2004
Restituce a rehabilitace: povaha lhůty pro uplatnění nároku
k § 2 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945
Lhůta k uplatnění nároku podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, je lhůtou prekluzivní a její zmeškání nelze prominout (§ 2 odst. 2 citovaného zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, čj. 5 Ads 51/2003-32)
Věc:
Antun N. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 39/2000 Sb., o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím žalované ve věci řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 39/2000 Sb.“), byla zamítnuta žalobcova žádost ze dne 14. 3. 2002. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že nárok je nutno uplatnit ve formě písemné žádosti u orgánu příslušného k rozhodnutí a výplatě podle § 5 zákona nejpozději do 30. 6. 2001. Nárok nevznikl, neboť byl uplatněn až doručením opravného prostředku ve věci žádosti dle zákona č. 261/2001 Sb., a to dne 14. 3. 2002.
V opravném prostředku – žalobě uváděl žalobce zejména to, že byl dlouhodobě vážně nemocen a v průběhu let 2000 – 2001 mu jeho zdravotní stav znemožnil dozvědět se o existenci zákona č. 39/2000 Sb.; nemohl tak uplatnit nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona. Proto uplatnil nárok podle zákona č. 261/2001 Sb. a touto žádostí mínil žádost podle zákona č. 39/2000 Sb.
Městský soud v Praze jako soud I. stupně žalobě nevyhověl. Poukázal přitom na zákon č. 39/2000 Sb., který pro uplatnění nároku stanoví lhůtu, v níž jedině lze nárok uplatnit; jinak nárok zaniká. Zákon také nikde nestanoví možnost prominutí zmeškání lhůty a není možné použít ani ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu o možnosti prominutí zmeškání lhůty, neboť nejde o lhůtu procesní, nýbrž o lhůtu hmotněprávní.
Proti zamítavému soudnímu rozhodnutí podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž uvedl, že na daný případ má být použito ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu o možnosti prominutí zmeškání lhůty, neboť je přesvědčen, že existovaly omluvitelné důvody pro prominutí zmeškání lhůty tak, jak je podrobně popsal ve své žalobě. Úkon měl být učiněn do 30. 6. 2001; on jej učinil 28. 11. 2001, neboť jeho zdravotní stav byl vážný a nedovoloval mu dozvědět se o existenci zákona č. 39/2000 Sb. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem pro žalovanou, aby mu prominula zmeškání lhůty k podání žádosti a znovu o jeho žádosti kladně rozhodla.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 28. 11. 2001 uplatnil stěžovatel žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Z opravného prostředku, který byl podán 30. 12. 2002 blanketní formou u ČSSZ, je patrné, že se podává do rozhodnutí žalované ze dne 6. 12. 2002 o zamítnutí žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb. V doplnění žaloby došlém žalované 29. 1. 2003 stěžovatel uvedl, že žádost z 28. 11. 2001 sepsal podle zákona č. 261/2001 Sb. Tato žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel pro tuto dobu nabyl vlastnosti účastníka národního boje za osvobození, na nějž se tento zákon nevztahuje, ale vztahuje se na něj jiný zákon, a to zákon č. 39/2000 Sb. V opravném prostředku pak stěžovatel žádal, aby o žádosti bylo rozhodnuto podle zákona č. 39/2000 Sb., avšak Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2002 rozhodl, že stěžovatel projevil svou vůli uplatnit nárok podle posléze jmenovaného zákona až v opravném prostředku ze dne 12. 3. 2002, a o této žádosti pak je povinna ČSSZ rozhodovat. Ta však rozhodla zamítavě pro opožděnost podání.
Správní spis zahrnuje i rozsudek Vrchního soudu v Praze, který se vyjadřoval k rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2002 vydanému podle zákona č. 261/2001 Sb., podle nějž se na navrhovatele – stěžovatele tento zákon nevztahuje a nárok na jednorázovou peněžní částku mu nezakládá. Žalovaná tak postupovala správně, když stěžovatelovu žádost zamítla pro nesplnění zákonných podmínek vzniku nároku, avšak existuje zde žádost, o níž nebylo dosud rozhodnuto, a to žádost o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb., podaná ke dni podání opravného prostředku, tj. dne 14. 3. 2002.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
V dané věci není sporu o tom, že jde o situaci, kdy má být posouzeno, zda lze stěžovateli prominout zmeškání lhůty pro uplatnění nároku, který odpovídá podmínkám, jak jsou uvedeny v zákoně č. 39/2000 Sb.; přitom otázka nároku uplatněného podle zákona č. 261/2001 Sb. je již vyřešena citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, podle nějž takovýto hmotněprávní nárok podle zákona č. 261/2001 Sb. nevznikl. Za této situace je rozhodující, zda nárok byl vskutku uplatněn včas ve vztahu k zákonu č. 39/2000 Sb., neboť o takovýto nárok může jít. Účinnost tohoto zákona nastala dnem 1. 3. 2000. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/2000 Sb. je nutné uplatnit nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve formě písemné žádosti u orgánu příslušného k rozhodnutí a výplatě podle § 5 nejpozději do 30. 6. 2001, jinak zaniká. Jediná žádost, která byla uplatněna, byla podána ve shodě se stěžovatelovým tvrzením dne 28. 11. 2001. I když se tak stalo podle zákona č. 261/2001 Sb., v souladu se závazným právním názorem Vrchního soudu v Praze, jak byl projeven v citovaném rozsudku, je třeba na tuto žádost nahlížet z hlediska jejího obsahu jako na žádost o poskytnutí nároku podle zákona č. 39/2000 Sb. Ovšem i při tomto výkladu zůstává skutečností, že stěžovatel nepodal žádost ve lhůtě, kterou zákon předvídá. Nelze se přitom ztotožnit s jeho viděním citovaného ustanovení jako ustanovení procesní povahy, u nějž by byla možná aplikace § 28 odst. 1 správního řádu, a tudíž prominout zmeškání lhůty. Tato lhůta je lhůtou hmotněprávní a je lhůtou propadnou, tedy prekluzivní. To konečně předvídal i zákonodárce, neboť v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 39/2000 Sb. výslovně chápe tuto lhůtu jako prekluzivní, po jejímž uplynutí není možné přiznat nárok, byť oprávněné osobě. V konečném znění pak zákon tuto lhůtu stanovil v § 2 odst. 2 do 30. 6. 2001, a pokud jde o nároky vdov nebo vdovců na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb., ve znění § 10 bodu 1 zákona č. 261/2001 Sb., ty je nutno uplatnit do 31. 12. 2002, jinak nárok zaniká. Uvedený případ se na stěžovatele nevztahuje a věc, která se týká jeho osoby, pak vskutku nelze zhodnotit jinak nežli tak, že nárok objektivně zanikl. V tomto směru nelze uvažovat o prominutí zmeškání lhůty, byť by důvody, pro které se tak stalo, byly vskutku závažné. Nárok jako takový ze zákona zanikl, nebyl-li uplatněn ve lhůtě k tomu stanovené. Proto nelze než postup soudu I. stupně považovat za souladný se zákonem.
Proto také Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.