Vydání 1/2008

Rozhodnutím ze dne 28. 2. 2002 přiznala Česká správa sociálního zabezpečení žalobkyni podle § 5 odst. 7 věty první zákona č. 261/2001 Sb. jednorázovou peněžní částku 30 000 Kč za dobu manželovy účasti v národním boji za osvobození od 1. 2. 1945 do 5. 5. 1945. Současně žalovaná rozhodla, že peněžní částka podle § 5 odst. 7 věty druhé téhož zákona žalobkyni nenáleží. Posléze uvedené rozhodnutí odůvodnila žalovaná tím, že splnění podmínek věty druhé citovaného ustanovení nebylo prokázáno, protože manžel žalobkyně zemřel dne 14. 5. 1945, tedy až po skončení své účasti v národním boji za osvobození.

Toto rozhodnutí zrušil k opravnému prostředku žalobkyně Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 9. 7. 2003 a věc vrátil žalované k dalšímu řízení s tím, že bude v dané věci třeba zkoumat souvislost smrti manžela žalobkyně dne 14. 5. 1945 s jeho činností v domácím hnutí jako účastníka národního boje za osvobození. Tuto otázku žalovaná nezkoumala, nevyjádřila se k ní a věc uzavřela tak, že splnění podmínek uvedených v § 5 odst. 7 větě druhé zákona č. 261/2001 Sb. nebylo prokázáno, ačkoliv žádné důkazy neprováděla.

V novém rozhodnutí ze dne 11. 11. 2003 dospěla žalovaná na základě provedeného dokazování k závěru, že manžel žalobkyně nepadl v národním boji za osvobození, tak jak je časově vymezen v bodu 2 ustanovení § 15 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (dále jen "zákon č. 255/1946 Sb."). Podle tohoto ustanovení končí doba strávená ve vlastnosti účastníka národního boje za osvobození dnem faktického ukončení příslušné činnosti, vždy však nejpozději dnem 5. 5. 1945 (s výjimkou účastníků květnového povstání, kdy končí dnem 9. 5. 1945). Pokud by manžel žalobkyně, nepochybně účastník národního boje za osvobození, nejpozději 5. 5. 1945 utrpěl zranění a dne 14. 5. 1945 na jeho následky zemřel, nárok na peněžní částku podle § 5 odst. 7 věty druhé zákona č. 261/2001 Sb. by žalobkyni vznikl, neboť úmrtí by bylo v přímé příčinné souvislosti se smrtelným zraněním utrpěným v národním boji za osvobození. Jelikož však k jeho smrtelnému zranění (a současně úmrtí) došlo dne 14. 5. 1945, tedy až po skončení období, které je ve smyslu zákonné úpravy uvedené shora považováno za dobu účasti v národním boji za osvobození, není v daném případě splněna jedna z podmínek uvedených v § 5 odst. 7 větě druhé zákona č. 261/2001 Sb., a nárok na peněžní částku podle tohoto ustanovení proto žalobkyni nevznikl.

Městský soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl. Neztotožnil se s námitkou žalobkyně, podle níž žalovaná nerespektovala závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho zrušovacím rozsudku. Podle jeho názoru postupovala žalovaná přesně v intencích pokynu Nejvyššího správního soudu, neboť si v dalším řízení opatřila značné množství listinných podkladů, jakož i přezkoumala souvislost smrti Josefa Š. dne 14. 5. 1945 s jeho činností v domácím hnutí jako účastníka národního boje za osvobození. Důvodnou soud neshledal ani námitku neoprávněné aplikace § 15 zákona č. 255/1946 Sb.

Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze brojila žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností, ve které zopakovala svoji námitku, podle které žalovaná (a následně ani soud) nerespektovala závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Dále namítala svévolné užití § 15 zákona č. 255/1946 Sb. správním orgánem, neboť zákon č. 261/2001 Sb. na něj neodkazuje. Zákon č. 261/2001 Sb. definuje okruh oprávněných osob odkazem na zákon č. 255/1946 Sb., zákonodárce však neodkazuje na tento předpis jako celek, nýbrž jen a pouze na definici uvedenou v jejím § 1 odst. 1 bodu 1 písm. c) - f), resp. také písm. a). Jak žalovaný, tak i soud však zužují definici pojmu "" uvedenou v § 1 odst. 1 zákona č. 255/1946 Sb. použitím ustanovení § 15 tohoto zákona, pro jehož aplikaci chybí zákonný důvod.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.