Ej 301/2006
Regulace reklamy: reklama na poskytování pohřebních služeb
k § 6a odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (v textu též „zákon o regulaci reklamy“)
k čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Výčet povolených údajů v § 6a odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, je
taxativní
. To znamená, že není-li uvedena cena služby, která je předmětem reklamního textu, mezi povolenými údaji, jedná se o údaj nepovolený. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost garantované v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není právem absolutním a může být zákonem omezeno. Důležitý veřejný zájem na zachování etických pravidel při nabízení a poskytování služeb v oboru pohřebnictví dovoluje zákonodárci příslušným právním předpisem omezit, resp. vymezit způsoby prezentace těchto služeb tak, aby nebyly v rozporu s dobrými mravy.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2006, čj. 2 As 40/2006-71)
Věc:
Společnost s ručením omezeným E. proti Magistrátu hlavního města Prahy o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.
Magistrát hlavního města Prahy dne 20. 2. 2004 uložil žalobci pokutu ve výši 30 000 Kč za porušení ustanovení § 6a odst. 1 zákona o regulaci reklamy, kterého se žalobce dopustil tím, že šířil reklamu pohřebních služeb v časopise A. a v telefonním seznamu Z., aniž dodržel povolené náležitosti reklamy na činnost v pohřebnictví, upravené tímto ustanovením.
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že žalobce uvedením nepovoleného údaje o cenách svých služeb jak v případě reklamy v Z., tak i uveřejněním článku v časopise A. porušil ustanovení § 6a zákona o regulaci reklamy.
Proti zamítavému rozhodnutí městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž zejména namítal nesprávné posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Konkrétně uváděl, že pokuta mu byla uložena v rozporu se zákonem o regulaci reklamy, protože žalobou napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech zaručených Ústavou a příslušnými zákony České republiky, které zaručují svobodu projevu, svobodu podnikání, hospodářskou soutěž a rovnost účastníků této soutěže. Článek v časopise A. stěžovatel považoval za osvětovou činnost, nikoli za reklamu, text uveřejněný v Z. pak za inzerci, která koresponduje podle obchodních zvyklostí s obsahem textů ostatních podnikatelských subjektů v daném oboru.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazoval na své vyjádření k žalobě. V tomto vyjádření uváděl, že podle ustanovení § 6a odst. 1 zákona o regulaci reklamy může reklama v oblasti poskytování pohřebních služeb, provádění balzamace a konzervace, provozování krematoria a provozování veřejného pohřebiště obsahovat pouze
„název obchodní firmy nebo jméno, příjmení nebo název provozovatele činností v pohřebnictví, vymezení předmětu těchto činností, popřípadě dalších navazujících služeb, adresu pracoviště určeného pro styk se zákazníky, telefonní a faxové číslo, adresu elektronické pošty nebo internetovou adresu, provozní dobu pro veřejnost, firemní logo nebo jiný grafický motiv“
. Reklama stěžovatele uveřejněná v Z. obsahovala i cenu, což zákon nedovoluje, a uvedení ceny v rámci webových stránek dané obchodní společnosti se žalovanému jevilo jako účelové obcházení zákona. Jako odborné stanovisko si žalovaná strana vyžádala vyjádření metodicky nadřízeného orgánu, tj. živnostenského odboru Ministerstva průmyslu a obchodu. Tento orgán ve svém stanovisku konstatoval, že adresa webových stránek je sice povolenou náležitostí reklamy činností v pohřebnictví, jejich obsah však musí být v souladu s požadavky na tuto reklamu kladenými, a tedy smí obsahovat jen ty údaje, které zákon uvádí jako povolené. S tvrzením stěžovatele, podle kterého byl potrestán za to, že v rámci osvěty poskytl k uveřejnění v časopise A. sloupek obsahující všeobecné informace o situaci v pohřebnictví, žalovaný nesouhlasil. Žalovaný vycházel v řízení z vyjádření reklamní a vydavatelské agentury – společnosti s ručením omezeným M., podle které se jednalo o placenou inzerci. Ta obsahovala mimo jiné i konkrétní odkaz na společnost s ručením omezeným E. s uvedením telefonického kontaktu, adresy pracovišť určených pro styk se zákazníky včetně uvedení provozní doby pro veřejnost. Jednalo se tedy podle žalovaného o prezentaci stěžovatele, která měla za cíl podporu jeho podnikatelské činnosti obdobně jako v případě reklamy uveřejněné v Z.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že porušení ustanovení § 6a zákona o regulaci reklamy bylo jednoznačně prokázáno materiály založenými ve správním spise s přihlédnutím ke všem vyjádřením a stanoviskům, která byla v této věci správním orgánem vyžádána. Výčet povolených údajů v ustanovení § 6a citovaného zákona je
taxativní
. To znamená, že není-li uvedena cena služby, která je předmětem reklamního textu, mezi povolenými údaji, jedná se o údaj nepovolený. Oba posuzované texty však údaj o ceně obsahovaly. Pokuta proto byla uložena stěžovateli podle názoru Nejvyššího správního soudu po právu. Pokud jde o výši uložené pokuty, neshledal Nejvyšší správní soud nepřiměřenost v její výši, když částka 30 000 Kč je při samé dolní hranici trestní sazby za předmětný správní delikt. Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné dodat, že článek 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jak se ho domáhá žalobce, ale zároveň odst. 2 tohoto ustanovení i omezuje toto právo tak, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Z uvedené právní úpravy je patrné, že právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost není právem absolutním, a proto nelze dovodit, že při této činnosti není subjekt nijak omezen, naopak toto právo může realizovat jen v souladu s právním řádem. Uvedené právo tedy může být zákonem omezeno tak, jak zákonodárce stanovil např. v § 6a zákona o regulaci reklamy, podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. Stanovení podmínek a omezení výkonu určitého povolání a určitých hospodářských činností uskutečňuje veřejná moc ve veřejném zájmu, jímž je především zájem na kvalitě výkonu takových činností. Smysl
restriktivní
právní úpravy dopadající na oblast regulace reklamy v oblasti podnikatelských činností v pohřebnictví spočívá v tom, že se jedná o společensky velmi citlivou oblast, nesrovnatelnou s běžnou podnikatelskou činností v jiných oborech. Důležitý veřejný zájem na zachování etických pravidel při nabízení a poskytování služeb v oboru pohřebnictví dovoluje zákonodárci příslušným právním předpisem omezit, resp. vymezit způsoby prezentace těchto služeb tak, aby nebyly v rozporu s dobrými mravy.
S ohledem na výše uvedené nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že by byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svém právu svobodně podnikat a účastnit se hospodářské soutěže při zachování principu rovnosti všech soutěžitelů.