Vydání 3/2022

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, čj. 9 As 189/2021-24)

Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 5. 2017. Daným rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žalobcovy námitky a potvrdil provedený záznam dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidiče ke dni 18. 7. 2009.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, čj. 10 A 98/2019-40, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ze správního spisu zjistil, že záznam sedmi z celkových dvanácti bodů byl žalobci zapsán na základě trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2009 (dále jen „trestní příkaz“), kterým byl uznán vinným za trestný čin ublížení na zdraví dle § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Daný trestný čin žalobce spáchal podle trestního příkazu tím, že dne 8. 4. 2008 řídil osobní automobil ve Slovenské republice v obci Varín a v důsledku nepřiměřené rychlosti nedokázal bezpečně zabrzdit před kolonou motorových vozidel, vybočil do protisměru, kde se střetl s protijedoucím osobním motorovým vozidlem, čímž porušil zákon o silničním provozu, přičemž v důsledku střetu utrpěly dvě osoby zranění mající charakter těžké újmy na zdraví, dvě osoby utrpěly zranění mající charakter ublížení na zdraví a jedna osoba byla lehce poraněna.

Ačkoliv městský soud souhlasil s obecným východiskem, že správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na jejichž základě byl záznam proveden, neznamená to, že správní orgány nejsou oprávněny hodnotit kvalitu, resp. formální náležitosti, podkladových rozhodnutí k zaznamenaným bodům. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2018, čj. 10 As 141/2018-40, platí, že se správní orgány mohou námitkami o formálních nedostatcích pokutových bloků zabývat do té míry, v jaké mohou zpochybnit způsobilost jednotlivých podkladů pro záznam. Rozhodnutí lze akceptovat jako způsobilý podklad pro bodový záznam, pokud netrpí zásadní vadou spočívající např. v nesrozumitelnosti či nicotnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2012, čj. 5 As 118/2011-103, odmítl, že by byl správní orgán bez dalšího oprávněn či povinen vždy provést záznam bodů na základě jakéhokoliv podkladu.

V daném případě postupovaly české orgány činné v trestním řízení vůči žalobci dle zásady personality trestního práva, jelikož užily české trestní právo na čin spáchaný na Slovensku. Nejvyšší soud k tomu v usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010, shrnul ustálenou judikaturu, podle níž pokud zavinění obviněného spočívá v porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, nelze na věc použít pravidla provozu na pozemních komunikacích platná na území České republiky, ale je třeba použít pravidla platná na území toho státu, kde byl trestný čin spáchán. Český trestní soud tak neměl hodnotit porušení povinností řidiče na území Slovenské republiky dle českého zákona o silničním provozu, ale dle pravidel platných na území Slovenské republiky. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS, je třeba u vadného či neúplného označení všech ustanovení, která tvoří porušenou právní normu, v každém jednotlivém případě posoudit závažnost daného pochybení. Z tzv. skutkové věty trestního příkazu je zřejmé, že trestní soud kvalifikoval jednání žalobce jako porušení pravidel dle českého zákona o silničním provozu, přičemž z obsahu trestního příkazu nevyplývá, že by se jednalo o písařskou vadu. Jde tak o vadu právní kvalifikace jednání žalobce. Skutečnost, že o vině rozhodl český soud, není rozhodující pro posouzení oprávněnosti záznamu sedmi bodů. České správní orgány totiž přičetly žalobci „české“ body za jednání spáchané na Slovensku. Dle městského soudu nelze řidiči připsat body za jednání, kterého se dopustil v zahraničí a které odporovalo povinnostem dle tamních právních předpisů. Zákon o silničním provozu ukládá řidičům povinnosti, které lze vynucovat pouze na území České republiky, a zároveň nestanoví, že by řidič byl povinen „česká“ pravidla dodržovat i v zahraničí. Žalobce poukazoval na to, že vůbec neměl být za toto jednání potrestán záznamem, tudíž měly správní orgány zvážit, zdali se na toto jednání v zahraničí vůbec mohl aplikovat český zákon o silničním provozu. Žalovaný proto neměl hodnotit trestní příkaz jako podklad způsobilý k záznamu sedmi bodů.

Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. On i správní orgán I. stupně postupovali ve správním řízení v souladu s § 123b zákona o silničním provozu. Správnímu orgánu I. stupně nepříslušelo, aby posuzoval, zda byl trestní příkaz vydán v souladu s platnou právní úpravou. Též mu nepříslušelo zvažovat, zda odpovídající počet bodů zaznamená či nikoliv. Předmětem řízení o námitkách není přezkum pravomocného trestního příkazu. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2018, čj. 3 As 82/2017-24, je příslušný správní orgán oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, tedy pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy nebo soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu, zda byl záznam v registru řidičů proveden v souladu s daným podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu s přílohou k zákonu o silničním provozu. Správní orgán v daném řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů, na jejichž základě byl záznam proveden, jelikož na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné, zákonné a nezměnitelné až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Městský soud závěr o nezpůsobilosti trestního příkazu podložil ustálenou judikaturou a vypořádal se s argumenty, které jsou nyní předkládány v kasační stížnosti. Nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že městský soud rozporuje trestní příkaz vydaný jiným soudem a tím překračuje právní rámec stanovený v § 75 odst. 2 s. ř. s. Z napadeného rozsudku vyplynulo, že si městský soud byl zcela vědom zákonných mantinelů pro posouzení trestního příkazu a v bodě 66 rozsudku reflektoval, že není povolán k tomu, aby vytýkal náležitosti výrokové části rozhodnutí v trestním řízení a napravoval jejich nedostatky, ale je oprávněn učinit si úsudek o tom, jak zásadní je vada trestního příkazu a jaký má vliv na posouzení způsobilosti tohoto podkladu pro rozhodnutí správního orgánu v dané věci. Takový přístup je možný dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 16/2010-105. Stěžovatel se mýlil, pokud měl za to, že městský soud učinil předmětem posouzení správnost a zákonnost trestního příkazu. Předmětem posouzení byla otázka způsobilosti trestního příkazu k provedení záznamu bodů v registru řidiče. K zodpovězení této otázky musel provést úvahu o charakteru vady trestního příkazu.

Stěžovatel zcela opomenul skutečnost, že i závěr o tom, že předmětem řízení o námitkách zásadně nemůže být přezkum pravomocného rozhodnutí, má své hranice. Správní orgán v námitkovém řízení není pouze jakýmsi mechanickým překlápěčem rozhodnutí orgánu veřejné moci do bodového hodnocení řidiče, ale je oprávněn a povinen se zabývat otázkou způsobilosti daného rozhodnutí pro provedení záznamu v evidenční kartě řidičů. Závěr stěžovatele, že mu nepřísluší provádět úvahu o tom, zda odpovídající počet bodů zaznamená či nikoli, není v souladu s ustálenou judikaturou. Z ní naopak vyplývá, že v námitkovém řízení je správní orgán povinen zkoumat i skutečnost, zda existuje způsobilý podklad pro záznam bodů. Daný trestní příkaz takovým podkladem není. Dle rozsudku NSS čj. 1 As 16/2010-105 není rozhodnutí o přestupku, jehož výrok je v návaznosti na jeho další části nesrozumitelný, způsobilým podkladem pro záznam bodů do evidenční karty řidiče. V projednávaném případě ze samotné skutkové věty trestního příkazu plynul zcela zjevný rozpor, když na jedné straně trestní soud uvedl, že k dopravní nehodě došlo na území Slovenské republiky, a na druhé straně odkázal na porušení českého zákona o silničním provozu. Zcela zavádějící bylo tvrzení, že správní orgány nemají možnost volby a posouzení, zda byl daný čin správně kvalifikován v trestním řízení, a že na to nemají dostatečnou odbornost. Správní orgán I. stupně si k této otázce u stěžovatele vyžádal právní stanovisko a ten mu sdělil, že Obvodní soud pro Prahu 2 nesprávně posoudil právní otázku, když nesprávně vyslovil, že žalobce jednal při řízení vozidla ve Slovenské republice v rozporu se zákonem o silničním provozu. Stěžovateli tak bylo známo, že trestní příkaz trpí vadou právní kvalifikace. Stěžovatel tudíž pochybil, pokud ve svém rozhodnutí nereflektoval zřejmou vnitřní rozpornost trestního příkazu.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.