Vydání 3/2016

Žalobci byl při silniční kontrole dne 2. 11. 2012 zadržen příslušníkem Policie ČR řidičský průkaz z důvodu zjištění hodnoty 1,75 g/kg alkoholu v krvi. V návaznosti na to vydal Magistrát města Olomouce, Odbor agendy řidičů a motorových vozidel, oddělení přestupků v dopravě, dne 29. 11. 2012 rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu žalobce do doby pravomocného rozhodnutí o trestném činu, popř. přestupku.

Magistrát města Opavy zamítl rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012 žádost žalobce o provedení odpočtu tří bodů v registru řidičů doloženou potvrzením o ukončení školení bezpečné jízdy dne 20. 11. 2012, a rozhodnutím ze dne 6. 3. 2013 zamítl další žádost žalobce o provedení odpočtu tří bodů v registru řidičů doloženou potvrzením o ukončení školení bezpečné jízdy dne 3. 1. 2013 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“). Školení bezpečné jízdy absolvoval žalobce v obou případech ve středisku bezpečné jízdy společnosti Libros Ostrava a v době podání žádostí činil stav bodového hodnocení žalobce 7 bodů. Odvolání žalobce proti rozhodnutím I. stupně žalovaný zamítl a obě rozhodnutí potvrdil rozhodnutími ze dne 29. 1. 2013 a 23. 4. 2013.

Žalovaný v napadených rozhodnutích upozornil, že z dikce a významu § 123e zákona o silničním provozu vyplývá, že žádat o odečet bodů mohou pouze držitelé řidičského oprávnění bez sankce či trestu zákazu řízení motorových vozidel (§ 94a odst. 1 téhož zákona). Stejně tak nemohou o odečet bodů žádat osoby, které již dosáhly 12 bodů. Dále konstatoval, že samotná skutečnost, že držitel řidičského oprávnění u sebe v době školení bezpečné jízdy nemá řidičský průkaz, či ho ztratil nebo ho má neplatný, není sama o sobě překážkou pro účast na školení a následné provedení odečtu bodů z registru řidičů. Pro případ zadržení řidičského oprávnění dle § 118b zákona o silničním provozu je však situace odlišná, neboť odstavec 2 téhož ustanovení držiteli řidičského oprávnění výslovně zakazuje řídit po dobu zadržení řidičského průkazu motorová vozidla. Dle zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel (dále jen „zákon o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti“), provozovatel školicího střediska sice není povinen kontrolovat, jestli žadatel nemá zadržen řidičský průkaz, a zákon ani nestanoví, že ho žadatel musí mít u sebe, avšak stejně tak jako povinnost neřídit motorové vozidlo pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky vyplývají tyto povinnosti přímo ze zákona o silničním provozu. Ustanovení § 52g odst. 2 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti a § 123e odst. 4 zákona o silničním provozu neobsahují výčet podmínek, za nichž lze absolvovat školení bezpečné jízdy a dosáhnout odečtu bodů, ale specifikují další podmínky nad rámec obecných podmínek pro řízení motorových vozidel na pozemních komunikacích tak, aby jej mohli využít jen vybraní držitelé řidičského oprávnění. Nemusí být proto výslovně stanoveno, že účastník musí v době školení splňovat obecné podmínky pro řízení motorových vozidel na pozemních komunikacích dle zákona o silničním provozu. Ustanovení § 1 zákona o silničním provozu totiž stanoví, že tento zákon upravuje práva a povinnosti účastníků provozu, jakož i pravidla provozu na pozemních komunikacích, kam patří i povinnost zdržet se řízení motorových vozidel po dobu zadržení řidičského průkazu. Osoba, která porušuje právo, si nemůže v důsledku bezpráví nárokovat vznik jiného práva, tedy odečet bodů v bodovém hodnocení řidičů. To platí i přesto, že žalobce v době absolvování školení splňoval požadavky výslovně uvedené v § 123e odst. 4 citovaného zákona, což žalovaný nijak nezpochybnil. Správní orgány musí postupovat v souladu se zásadou ochrany veřejného zájmu a zamítnout žádost tehdy, když žadatel sice předkládá formálně správné potvrzení o školení bezpečné jízdy, ale ve vlastní účasti mu od počátku bránila zákonná překážka, o níž dokonce věděl. Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že předmětné potvrzení není správním rozhodnutím a nebylo třeba o něm rozhodovat ve smyslu předběžné otázky, a dále že výcviková plocha školicího střediska je účelovou pozemní komunikací, což není v řízení dále třeba prokazovat.

Obě rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě, který řízení o žalobách spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a žaloby zamítl rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, čj. 22 A 31/2013-24. Krajský soud nepřisvědčil námitce, podle níž správnímu orgánu nepříslušelo hodnotit předložené potvrzení o absolvování školení bezpečné jízdy, neboť potvrzení školicího střediska není rozhodnutím o předběžné otázce dle § 57 správního řádu, ani závazným stanoviskem, ani veřejnou listinou ve smyslu § 149 a § 53 téhož zákona. Krajský soud dále uvedl, že správní orgán posuzuje obsahovou správnost listiny vydané soukromou osobou jako jeden z podkladů rozhodnutí. V případě potvrzení střediska bezpečné jízdy neexistuje žádné zákonné ustanovení ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu, dle kterého by měl být správní orgán takovým potvrzením vázán.

Ve vztahu k bodovému hodnocení a odečítání bodů vycházel krajský soud z úpravy obsažené v zákoně o silničním provozu, konkrétně z § 123e odst. 4 a 5, který stanoví podmínky odečtu bodů v případě absolvování školení bezpečné jízdy. Dle žalobce byla naplněna hypotéza citované normy, neboť v době absolvování školení bezpečné jízdy nepozbyl řidičské oprávnění. Krajský soud vymezil jako jádro sporu posouzení, zda se zákaz řízení motorových vozidel dle § 118b odst. 2 zákona o silničním provozu vztahuje i na řízení motorových vozidel v rámci školení bezpečné jízdy na výcvikové ploše střediska bezpečné jízdy. Jelikož dospěl k závěru, že výcviková plocha školicího střediska je účelovou pozemní komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, přičemž dle § 1 zákona o silničním provozu se tento zákon vztahuje na všechny pozemní komunikace, uzavřel krajský soud, že žalobce nemohl řídit motorové vozidlo přes zákonný zákaz uvedený v § 118b odst. 2 zákona o silničním provozu, a nebyl tedy oprávněn ani k jízdě na polygonu. Určení osob oprávněných k řízení motorových vozidel nespadá pod určení „“ přístupnosti účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, a provozovatel polygonu tudíž nemohl stanovit nic, co by žalobci umožňovalo řídit motorové vozidlo přes zákonný zákaz uvedený v § 118b odst. 2 zákona o silničním provozu. Krajský soud dále uvedl: „[zákona o silničním provozu][zákona o silničním provozu][zákon o silničním provozu]“

Krajský soud závěrem zhodnotil, že celá právní konstrukce žalobce se příčí smyslu a poslání zákonné úpravy bodového hodnocení. Ta má mimo jiné motivovat k bezúhonné jízdě odčítáním bodů v důsledku plynutí času či zlepšení jízdních schopností absolvováním intenzivního školení bezpečné jízdy. Možnost školení je limitována jen na případy méně závažných deliktů (ohodnocených méně než 6 body), zatímco zadržení řidičského průkazu je opatření vztahující se na nejzávažnější porušení pravidel silničního provozu. „“

Tento rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností.

Stěžovatel se domníval, že krajský soud nesprávně posoudil hned několik právních otázek. Prvně se jedná o překročení mezí správního uvážení, neboť správní orgán nebyl oprávněn hodnotit potvrzení o absolvování školení bezpečné jízdy z hlediska zákonnosti školení, jelikož potvrzení posuzuje toliko z formálního hlediska. S názorem krajského soudu stěžovatel nesouhlasil, neboť dle § 123e odst. 4 zákona o silničním provozu je podmínkou pro odpočet bodů pouze doložení potvrzení o ukončeném školení bezpečné jízdy. Státní dozor ve věcech zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel vykonává dle § 54 odst. 1 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností. Dle stěžovatele je potvrzení o ukončení školení bezpečné jízdy nadáno presumpcí správnosti a je třeba na něj nahlížet dle § 53 odst. 3 správního řádu. Pokud měl správní orgán pochybnosti o správném postupu provozovatele školicího střediska, nemohl si jako věcně a místně nepříslušný správní orgán posoudit tuto otázku sám, ale měl o to požádat příslušný správní orgán. Důvodů možné nezákonnosti školení bezpečné jízdy může být mnoho a správní orgán provádějící odpočet bodů v registru nemůže mít dostatek informací o podmínkách a náležitostech poskytování této služby. Stěžovatel si telefonicky ověřil, že střediska bezpečné jízdy s vyšší akreditací běžně přijímají ke školení osoby se zadrženým řidičským průkazem, přičemž tato střediska svůj postup konzultovala s nadřízeným orgánem a ani jeden dosud nezahájil správní řízení.

V otázce hodnocení výcvikové plochy střediska bezpečné jízdy Libros Ostrava jako účelové pozemní komunikace, kde platí zákon o silničním provozu, a nemožnosti provozovatele stanovit, že zde může řídit motorové vozidlo i řidič se zadrženým řidičským průkazem (přičemž v daném případě tak provozovatel ani nestanovil), stěžovatel uvedl, že se s krajským soudem neztotožňuje. Zadržení řidičského průkazu je pouze předběžným opatřením, kterým je osobě podezřelé z trestného činu bráněno v řízení vozidla na pozemních komunikacích do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku či trestném činu. Platí zde zásada neviny. Byť jde v podstatě o zákaz bránící stěžovateli v užívání vozidla na pozemních komunikacích, kdy výcviková plocha je účelovou komunikací, je právem vlastníka neveřejné účelové komunikace stanovit, jakým způsobem a za jakých podmínek bude účelová komunikace užívána. Na výcvikové ploše nemohou platit pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť se zde úmyslně nedodržují, a to z důvodu navození kritických situací, které účastníci školení pod dohledem příslušných lektorů prakticky řeší. Obdobná situace je i na jiných veřejně nepřístupných pozemních komunikacích (závodní dráhy či areály různých podniků), kde jsou provozována vozidla nesplňující podmínku provozu na pozemních komunikacích (závodní speciály, přepravní stroje atd.), a jejichž řidiči z podstaty věci nemohou ani pravidla provozu na pozemních komunikacích dodržovat. Naopak vlastník neveřejné pozemní komunikace může i stanovit, že zde pravidla provozu na pozemních komunikacích platí. Stěžovatel již namítal, že je nutné vyslechnout vlastníka této neveřejné pozemní komunikace, neboť samotné středisko Libros Ostrava není jen střediskem bezpečné jízdy, ale jedná se o komerční centrum, jehož plocha tvoří kromě budov a travnatých ploch převážně veřejně přístupné účelové komunikace, kde použití pravidel provozu na pozemních komunikacích je zřejmé. Opominutím tohoto důkazu správními orgány nebyla naplněna základní zásada správního řízení, tedy zjištění skutkového stavu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

Stěžovatel je přesvědčen, že zadržení řidičského průkazu nemůže být opatřením, které by nahrazovalo trest či obdobnou sankci. Účel zavedení tohoto institutu není snaha vyřadit podezřelé řidiče z provozu do doby, než bude o deliktu rozhodnuto, nýbrž zajištění, aby takové osoby bezprostředně po zjištění jejich provinění v protiprávním jednání nepokračovaly a aby se v blízké budoucnosti nevyhýbaly správnímu řízení (viz důvodová zpráva k zákonu č. 411/2005 Sb.). Navíc zadržení řidičského průkazu není povinností policisty, nýbrž jeho oprávněním. Závažnost deliktu nemusí být hlavním kritériem využití tohoto oprávnění, může převážit i obava, že se řidič bude vyhýbat správnímu či trestnímu řízení. Stěžovatel zde spatřuje nerovnost mezi osobami, jež spáchaly stejný delikt. Zatímco ty, kterým byl řidičský průkaz zadržen, by nemohly absolvovat školení bezpečné jízdy, ty, kterým byl z nějakého důvodu vrácen, toto školení absolvovat mohou, a stejně tak mohou požádat o odpočet bodů. Školení bezpečné jízdy k odpočtu bodů také slouží k získání a prohloubení dovedností bezpečné a defenzivní jízdy, znalostí nejčastějších příčin dopravních nehod a jejich předcházení, důsledků protiprávního jednání řidičů motorových vozidel, prevence a řešení mimořádných událostí v provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatel proto nevidí žádný důvod, proč by se po spáchání přečinu v dopravě nemohl takového školení zúčastnit, neboť právě on je osobou, které je takové školení určeno, a nepochybně může přispět k jeho nápravě. Byť je školení bezpečné jízdy určeno výhradně pro pachatele méně závažných deliktů v dopravě, o konkrétním deliktu má být nejdříve pravomocně rozhodnuto. Do té doby by na stěžovatele mělo být pohlíženo jako na každého jiného řidiče, jenž může vykonávat veškeré činnosti vyjma těch, které mu byly v rámci probíhajícího řízení o takovém deliktu zakázány.

Žalovaný toliko odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a blíže se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

V doplnění kasační stížnosti stěžovatel odkázal na Metodické usměrnění Ministerstva dopravy, Odboru agend řidičů, čj. 136/2014-160-OST/1, vydané k § 52a odst. 2 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti. Dle něj by měl mít možnost účasti na pravidelném školení dle citovaného ustanovení držitel řidičského oprávnění „“, tedy každý, komu bylo řidičské oprávnění uděleno, a dosud se ho nevzdal nebo mu nebylo úředně odňato. Pokud se jedná o řidiče, který je pouze dočasně na právu řídit motorové vozidlo omezen, není rozumného, účelného a smysluplného důvodu, aby pravidelné školení neabsolvoval. Opačný výklad by bylo nutno považovat za přepjatý formalismus.

Žalovaný k předmětnému doplnění kasační stížnosti uvádí, že odkazované stanovisko nedopadá na situaci stěžovatele, neboť se nevztahuje na školení bezpečné jízdy dle zákona o silničním provozu, nýbrž na vstupní školení a pravidelná školení profesionálních řidičů dle zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti. Nadto se nevztahuje na držitele řidičského oprávnění (zadržení řidičského průkazu nezpůsobuje pozbytí řidičského oprávnění, stěžovatel tedy v době absolvování školení byl držitelem řidičského oprávnění), nýbrž na osoby, které držiteli řidičského oprávnění nejsou z důvodu jeho neudělení, odnětí, vzdání se či pozbytí. Žalovaný navíc s tímto stanoviskem Ministerstva dopravy nesouhlasí a považuje jej za účelové. Samotný zákon nerozlišuje držitele řidičského oprávnění v užším či širším smyslu a takové rozlišování nemá opodstatnění.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.