Vydání 11/2015

(...) Z hlediska věcné podstaty daného případu má pro posouzení věci klíčový význam, o čem bylo rozhodováno žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31. 10. 2014 a jemu předcházejícím usnesením správního orgánu I. stupně ze dne 16. 6. 2014. Již výše bylo uvedeno, že usnesením správního orgánu I. stupně ze dne 16. 6. 2014, které bylo potvrzeno žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31. 10. 2014, bylo zastaveno řízení o žalobcově žádosti o vrácení řidičského oprávnění podané dne 30. 7. 2013 a doplněné dne 22. 1. 2014 ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu v návaznosti na § 87a odst. 3 písm. c) a § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu, neboť žalobce jakožto žadatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti.

V kogentním § 87a odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu, čili v zákonném ustanovení, které byly správní orgány obou stupňů povinny respektovat v rámci jejich rozhodovací činnosti, je stanoveno, že "[d]".

Podle kogentního § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu, čili opět zákonného ustanovení, které byly správní orgány obou stupňů povinny respektovat v rámci jejich rozhodovací činnosti, je mj. zakotveno, že "[p][...] [...] [...] ".

V daném případě byla aplikace § 87a odst. 3 písm. c) i § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu jednoznačně dána, neboť správní orgány obou stupňů bezpečně zjistily a prokázaly existenci pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku dle § 124 odst. 5 písm. j) zákona o silničním provozu, za který mu byla uložena pokuta ve výši 7 000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 nabylo právní moci dne 4. 1. 2012, přičemž Magistrát města Jihlava k tomuto rozhodnutí v rámci součinnosti poskytnuté správnímu orgánu I. stupně výslovně sdělil, že toto jeho rozhodnutí ze dne 28. 11. 2014 je v právní moci a je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány, přičemž žalobcova žádost o obnovu řízení završeného dotčeným rozhodnutím ze dne 28. 11. 2014 byla zamítnuta pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Jihlava ze dne 17. 2. 2014, které nabylo právní moci dne 8. 3. 2014. Aplikace § 87a odst. 3 písm. c) i § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu byla jednoznačně dána, když byl pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 žalobci uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců [význam pro § 87a odst. 3 písm. c) zákona o silničním provozu, který ukládá žadateli o vrácení řidičského oprávnění povinnost podrobit se psychologickému vyšetření] a když ode dne právní moci daného rozhodnutí ze dne 28. 11. 2011, tj. ode dne 4. 1. 2012, uplynul více než jeden rok [význam pro § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu, který ukládá žadateli o vrácení řidičského oprávnění povinnost prokázat zdravotní a odbornou způsobilost].

K rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 je třeba uvést, že pokud, popř. dokud je pravomocné a není zrušeno mimořádnými opravnými prostředky, je závazné nejen pro účastníky řízení, z něhož vzešlo, tj. v daném případě pro žalobce, nýbrž je závazné i pro všechny správní orgány včetně správního orgánu I. stupně a žalovaného v předmětné věci, a to s ohledem na presumpci správnosti správních aktů, která je jednou z ústředních zásad správního řízení. I případně vadný správní akt je způsobilý založit právní účinky a je třeba se jím řídit, pokud, resp. dokud není předepsaným postupem zrušen. I vadné projevy vůle správních orgánů jsou tedy projevy vůle správních orgánů, přičemž v důsledku správnosti správních aktů to v praxi znamená, že na vadné správní akty se hledí, jako by byly bezvadné (srov. např. Kindl, M. . Plzeň: Západočeská univerzita, 1998, s. 84). Výjimkou z uvedeného principu jsou vady způsobující nulitu. Nulitu ovšem nezpůsobuje pochybení při doručení správního rozhodnutí, které by mohlo mít či má vliv na nabytí právní moci doručovaného rozhodnutí. Žalobcova následná polemika o tom, že rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 nenabylo právní moci dne 4. 1. 2012, protože mu nebylo řádně doručeno, tak pro daný případ není vůbec významná, jelikož význam v tomto směru toliko má, zda rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 existovalo v době rozhodovací činnosti správních orgánů obou stupňů v předmětné věci a zda bylo pravomocné, což bylo zjištěno. V této souvislosti nelze nezmínit na dokreslení postoje žalobce vůči rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, že žalobce pokutu ve výši 7 000 Kč a náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč vyměřené rozhodnutím Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 uhradil, jak sám doložil v průběhu předmětného správního řízení, a to předložením ústřižku poštovní poukázky "A" s podacím datem již ze dne 26. 3. 2012, aniž by jakkoliv rozporoval svoji platební povinnost a existenci pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, avšak návrh na obnovu řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, podal až dne 21. 1. 2014, přičemž v návrhu na obnovu řízení již kategoricky popíral nabytí právní moci rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011.

Pro posouzení dané věci nemá žádný význam žalobcova argumentace, že rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 bylo zkonzumováno, neboť uloženou pokutu za údajný přestupek žalobce uhradil a také dodržel i uložený zákaz řízení motorových vozidel, neboť po dobu více než jednoho roku pobýval v zahraničí. Žalobce by měl vzít v potaz skutečnost, že úhrada pokuty za přestupkové jednání, úhrada nákladů za uskutečněné přestupkové řízení a dodržení zákazu řízení motorových vozidel po stanovenou dobu nemá žádný vliv na existenci správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o obou druzích sankcí a náhradě nákladů správního řízení, včetně jeho právní moci. Přes splnění veškerých povinností, které byly žalobci uloženy rozhodnutím Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, zůstalo toto rozhodnutí nadále v platnosti a právní moci, takže muselo být vzato v potaz správním orgánem I. stupně i žalovaným v předmětné věci při jejich rozhodovací činnosti s ohledem na dikce § 87a odst. 3 písm. c) i § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu.

Žalobce v předmětné věci rovněž neopodstatněně namítal, že žalobou napadené rozhodnutí ze dne 31. 10. 2014 i jemu předcházející usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 16. 6. 2014 nemohla být vydána pro překážku věci rozhodnuté, když v téže věci žalovaný vydal výše citované rozhodnutí ze dne 9. 1. 2014. Je tomu tak proto, že tímto rozhodnutím ze dne 9. 1. 2014 žalovaný pouze zrušil prvotní usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 5. 11. 2013, jak bylo specifikováno výše, o zastavení správního řízení o vydání řidičského oprávnění na základě žalobcovy žádosti podané dne 30. 7. 2013, neboť žalobce jakožto žadatel v určené lhůtě dle správního orgánu I. stupně neodstranil podstatné vady žádosti - neprokázal zdravotní a odbornou způsobilost. V důsledku tohoto zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2014 se věc vrátila k vyřízení opět před správní orgán I. stupně, aby ve věci žalobcovy žádosti podané dne 30. 7. 2013 opětovně rozhodl. Zrušujícím rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 1. 2014, kdy se řízení vrátilo opět do stadia řízení před správním orgánem I. stupně, tak nebylo dotčené správní řízení pravomocně ukončeno, jak mylně dovozoval žalobce. Za tohoto vývoje správního řízení, které nebylo pravomocně ukončeno v odvolacím stadiu pro zrušující rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2014, proto správní orgán I. stupně vedl stále totožné správní řízení a mohl v něm opětovně rozhodnout, což učinil usnesením ze dne 16. 6. 2014, a následně i žalovaný mohl o tomto usnesení ze dne 16. 6. 2014 vést opětovné odvolací řízení a vydat žalobou napadené rozhodnutí ze dne 31. 10. 2014, neboť nebyla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Je sice pravdou, že žalovaný v odůvodnění zrušujícího rozhodnutí ze dne 9. 1. 2014 vyslovil, že v dalším řízení bude nutné, aby byl žalobci vrácen řidičský průkaz, který mu byl zadržen Policií ČR dne 18. 6. 2013 v Ústí nad Labem, nicméně žalovaný tak činil ve vztahu k přestupkovému jednání žalobce ze dne 18. 6. 2013. O tomto přestupkovém jednání žalobce ze dne 18. 6. 2013 rozhodl v prvním stupni Magistrát města Ústí nad Labem výše citovaným rozhodnutím ze dne 29. 7. 2013, které ovšem bylo následně zrušeno a řízení o něm zastaveno shora specifikovaným rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 1. 2014, neboť žalovaný dospěl k závěru, že v projednávaném přestupkovém jednání žalobce ze dne 18. 6. 2013 chybí forma zavinění, což bylo nezbytnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty dotčeného přestupku, a to v důsledku jeho nesprávného úsudku o nenabytí právní moci výše zmiňovaného rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, jelikož tento úsudek pomíjel presumpci správnosti tohoto pravomocného správního aktu.

Dále soud uvádí, že žalobci v daném případě nezakládá právo na vrácení jeho řidičského oprávnění ani sdělení Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2013, jímž bylo žalobci sděleno, že se mu vrací řidičský průkaz zadržený Policií ČR dne 18. 6. 2013 v Ústí nad Labem s tím, že si jej žalobce může vyzvednout u Magistrátu města Děčín. Žalobce by měl vzít v potaz skutečnost, že toto sdělení bylo činěno ryze v intencích § 118c odst. 2 zákona o silničním provozu, z něhož vyplývá, že správní orgán vrátí zadržený řidičský průkaz bez zbytečného odkladu jeho držiteli, pokud není v zákonem stanovené lhůtě zahájeno řízení o zadržení řidičského průkazu. Ostatně to, že sdělení ze dne 15. 7. 2013 Magistrát města Ústí nad Labem činil ryze v intencích § 118c odst. 2 zákona o silničním provozu a ve vztahu k přestupkovému jednání žalobce ze dne 18. 6. 2013 bez dalších souvztažností, dokládá skutečnost, že ve sdělení učinil výlučně odkaz na toto zákonné ustanovení a přestupkové jednání žalobce ze dne 18. 6. 2013. Formulaci o vrácení zadrženého řidičského průkazu obsaženou ve sdělení Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2013 sice lze vyhodnotit jako nešťastnou a zavádějící, avšak ze své podstaty nemůže mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 31. 10. 2014 ani jemu předcházejícího usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 16. 6. 2014. Správní orgán I. stupně totiž vedl svébytné správní řízení o žalobcově žádosti podané dne 30. 7. 2013 o vrácení řidičského oprávnění, v němž byl povinen zkoumat splnění všech zákonných podmínek pro vyhovění dotčené žádosti včetně splnění zákonných podmínek i z hlediska dikce § 87a odst. 3 písm. c) i § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu, jejichž aplikace byla dána pro existenci pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011, jak soud uvedl shora. V této souvislosti soud pro úplnost doplňuje, že žalobce svůj řidičský průkaz na základě rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 v rozporu s § 94a odst. 2 zákona o silničním provozu fyzicky neodevzdal, a proto mohlo dojít k jeho následnému fyzickému zadržení Policií ČR dne 18. 6. 2013 v Ústí nad Labem.

Z týchž důvodů proto nemůže obstát ani žalobcova argumentace, že správní orgán I. stupně byl povinen na základě výše specifikovaného zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2014 bez dalšího vyhovět žádosti žalobce a vrátit mu jeho řidičské oprávnění, popř. že žalovaný měl na základě stížnosti žalobce ze dne 20. 1. 2014 z pozice nadřízeného správního orgánu usměrnit správní orgán I. stupně tak, aby respektoval jeho zrušující rozhodnutí ze dne 9. 1. 2014. I v dalším řízení vedeném před správním orgánem I. stupně po vydání zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2014 byl tento správní orgán povinen dbát na zákonnost svého rozhodnutí, přičemž pokud prokazatelně ověřil, a to v rámci úzké součinnosti s Magistrátem města Jihlava, existenci pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 i přes uskutečněné správní řízení o návrhu žalobce na obnovu řízení ve věci daného rozhodnutí ze dne 28. 11. 2011, tak legitimně dospěl k závěru, že žalobce se musí podrobit psychologickému vyšetření a prokázat svoji zdravotní a odbornou způsobilost ve smyslu § 87a odst. 3 písm. c) i § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu.

Dále soud uvádí, že jako naprosto neopodstatněnou vyhodnotil i námitku žalobce, že žalovaný nesprávně vyhodnotil jeho podání ze dne 18. 1. 2014 zaslané správnímu orgánu I. stupně dne 22. 1. 2014 jako opětovnou žádost o vrácení řidičského oprávnění, třebaže dotčené podání dle žalobce bylo jen žádostí o informaci ve smyslu § 175 odst. 5 správního řádu, což údajně vedlo k zahájení nového správního řízení v téže věci, ačkoliv již o ní bylo pravomocně rozhodnuto. Již výše soud konstatoval, že k pravomocnému skončení předmětného správního řízení nedošlo vydáním zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2014, neboť tímto rozhodnutím se řízení vrátilo před správní orgán I. stupně. K pravomocnému skončení předmětného správního řízení došlo až právní mocí žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 31. 10. 2014, což nastalo až dne 1. 12. 2014, a tedy zjevně až po 22. 1. 2014, kdy správní orgán I. stupně obdržel podání žalobce ze dne 18. 1. 2014. S ohledem na tuto časovou posloupnost nemohla být v předmětném správním řízení z logiky věci dána překážka věci rozhodnuté. Ve vztahu k této námitce soud uvádí, že ze správního spisu a potažmo i z usnesení ze dne 16. 6. 2014 a na něj navazujícího žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 31. 10. 2014 vyplývá, že na základě podání žalobce ze dne 18. 1. 2014 nebylo zahájeno a ani vedeno nové správní řízení, když správní orgány obou stupňů svá rozhodnutí vydaly na základě prvotní žádosti žalobce podané dne 30. 7. 2013, k čemuž naprosto správně uváděly, že tuto žádost žalobce dne 22. 1. 2014 doplnil a správní orgán I. stupně v tomto směru za pojem "" ještě uváděl pojem "". Pokud správní orgány žalobcovo podání ze dne 18. 1. 2014 vyhodnotily jako doplnění jeho prvotní žádosti o vrácení řidičského oprávnění podané dne 30. 7. 2013, popř. jako opětovnou žádost o vrácení řidičského oprávnění, plně to odpovídalo jednak označení dotčeného podání ze dne 18. 1. 2014, které užil samotný žalobce, tj. "", a jednak i obsahu tohoto podání, které mělo přímou vazbu na žalobcovu prvotní žádost o vrácení řidičského oprávnění podanou dne 30. 7. 2013. Je sice pravdou, že v závěru podání ze dne 18. 1. 2014 žalobce zmínil, že v souladu s § 175 odst. 5 správního řádu žádá o podání informace, jakým způsobem mu bude řidičské oprávnění vráceno, nicméně pro žalobcem užité označení dotčeného podání a jeho obsah nelze vytýkat správním orgánům obou stupňů, že ve svých rozhodnutích přejaly označení podání užité žalobcem. Pro daný případ má přitom relevanci toliko zjištění soudu, že správní orgány obou stupňů na základě podání žalobce ze dne 18. 1. 2014 nezahájily a ani nevedly nové správní řízení.

Na základě výše uvedených skutečností soud uzavírá, že správní orgány obou stupňů naprosto legitimně uzavřely, že s ohledem na existenci pravomocného rozhodnutí Magistrátu města Jihlava ze dne 28. 11. 2011 je k vrácení řidičského oprávnění žalobci zapotřebí, aby se žalobce nejprve podrobil psychologickému vyšetření a prokázal svoji zdravotní a odbornou způsobilost ve smyslu § 87a odst. 3 písm. c) a § 102 odst. 5 zákona o silničním provozu. Jelikož v předmětném správním řízení žalobce neprokázal svoji zdravotní a odbornou způsobilost, nezbylo správnímu orgánu I. stupně a potažmo ani žalovanému než konstatovat, že žalobce jakožto žadatel o vrácení řidičského oprávnění v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, na základě čehož bylo nezbytné rozhodnout o zastavení správního řízení ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu.