Vydání 12/2017

Číslo: 12/2017 · Ročník: XV

3643/2017

Provoz na pozemních komunikacích: stanice technické kontroly; Správní řízení: odvolací řízení; znalecký posudek

Provoz na pozemních komunikacích: stanice technické kontroly
Správní řízení: odvolací řízení; znalecký posudek
k § 54 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění zákonů č. 478/2001 Sb., č. 320/2002 Sb., č.103/2004 Sb. a č. 239/2013 Sb.*)*)
k § 89 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
I. Posuzuje-li správní orgán ve společném řízení dvě bezvadné žádosti o zřízení stanice technické kontroly, přičemž regulace pokrytí území podle § 54 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, umožňuje udělit oprávnění pouze jednomu z žadatelů, vyhodnotí, který z nich spíše vyhoví potřebám daného území.
Soud je oprávněn posoudit, zda podklady a kritéria pro takové hodnocení byly správné, úplné,
relevantní
a přípustné.
II. Pokud je jedno z rozhodných kritérií zpochybněno odborným posudkem předloženým v odvolacím řízení, je odvolací orgán povinen se s ním v rozhodnutí vypořádat podle § 89 odst. 2 správního řádu; totéž musí učinit i krajský soud k žalobní námitce.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017, čj. 2 As 73/2017-44)
Prejudikatura
: č. 906/2006 Sb. NSS, č. 2066/2010 Sb. NSS a č. 2879/2013 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 327/2005 Sb., č. 164/2009 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 2556/07) a č. 202/2012 Sb. ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 31/08).
Věc
: Společnost s ručením omezeným FONTES STK proti Ministerstvu dopravy o oprávnění k provozování veřejné stanice technické kontroly, o kasační stížnosti žalobkyně.
Dne 17. 2. 2015 podala žalobkyně u Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (správní orgán I. stupně), žádost o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále jen „STK“), v níž uvedla, jakými přístroji a zařízeními bude stanice vybavena a že bude umístěna v Chrudimi. Na výzvu správního orgánu I. stupně žalobkyně žádost doplnila mimo jiné o popis objektu, příjezdových komunikací a parkoviště a o kladné vyjádření stavebního úřadu. Žalobkyně zároveň oznámila změnu místa vybudování provozovny na Janovice u Chrudimi, Morašice.
Dne 24. 2. 2015 podal u správního orgánu I. stupně žádost o rozšíření a provozování STK Jiří V., a to ve vlastním areálu ve Skutči, přičemž vypočetl oprávnění, jichž je držitelem, a oprávnění, o která žádá. Doložil souhlasné stanovisko Městského úřadu Hlinsko, starostů měst Skuteč, Chrast, Proseč, Luže a Slatiňany a na výzvu správního orgánu I. stupně žádost dále doplnil o požadované náležitosti.
Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 15. 6. 2015 spojil řízení o obou žádostech, což odůvodnil tím, že podle § 16a vyhlášky č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách a měření emisí vozidel (dále jen „prováděcí vyhláška“), při určování způsobu a rozsahu pokrytí správního obvodu činnostmi STK vychází správní orgán z území okresu, v němž má být provozovna vybudována. Oba žadatelé požadovali zřízení STK pro užitkové automobily v okrese Chrudim, tedy jejich žádosti spolu věcně souvisejí a spojení řízení je v souladu s podmínkami § 140 odst. 1 správního řádu.
Správní orgán I. stupně poté vydal rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, v němž výrokem I. udělil oprávnění k provozování veřejné STK pro užitkové automobily Jiřímu V. Výrokem II. zamítl žádost žalobkyně o zřízení STK v Morašicích. Správní orgán I. stupně vycházel z § 54 odst. 2 a 3 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Uvedl, že oprávnění může být podle § 54 odst. 4 téhož zákona uděleno, jen pokud záměr provozovat STK je v souladu se stanoveným způsobem a rozsahem pokrytí správního obvodu činnostmi STK. Dále vycházel z prováděcí vyhlášky omezující kapacitní potřebu, která může být překročena maximálně o 20 %. V době rozhodování správního orgánu I. stupně se v okrese Chrudim nenacházela žádná STK, udělením oprávnění pro jednu provozovnu by kapacita byla naplněna na 80 %, ovšem udělením oprávnění dvěma STK by byl rozsah pokrytí překročen na 148 %. Při úvaze, kterému ze žadatelů udělit oprávnění, vycházel správní orgán I. stupně z dojezdových vzdáleností do stávajících STK v sousedních okresech a z dojezdových vzdáleností do míst zamýšlených STK, z čehož dovodil větší přínos STK ve Skutči. Stejný závěr dovodil z posouzení silniční sítě a její zimní údržby a zohlednil, že žadatel Jiří V. zamýšlí vybudování STK v dřívějším termínu, tj. v průběhu roku 2016. Správní orgán I. stupně vzal v úvahu i podporu měst v okolí, naopak za nepodstatné označil pořadí podaných přihlášek.
Žalobkyně odvoláním vytkla správnímu orgánu I. stupně mimo jiné překročení mezí správního uvážení, nesprávné zjištění skutkového stavu věci a nesprávné právní posouzení. Odvolání doplnila odborným posudkem optimálního umístění STK pro užitková vozidla v okrese Chrudim zpracovaného Ing. Filipem Víznerem, Ph.D.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 3. 2016 odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Uvedl, že správní orgán I. stupně řádně posoudil hlediska veřejného zájmu tím, že zohlednil dřívější zprovoznění STK žadatelem Jiřím V., umístění STK na nemovitostech v jeho vlastnictví a dále přihlédl ke kladným vyjádřením obcí, která Jiří V. doložil.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Poukázala na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, který neopřel svůj názor o skutková zjištění. Za rozhodný označila stav v době podání žádosti, přičemž jí podaná žádost byla první a mohla důvodně předpokládat, že není-li oblast pokryta STK, bude jí vyhověno. Posouzení dojezdových vzdáleností bylo zcela nesystematické a náhodné, což ve správním řízení dokládal znaleckým posudkem. Vyhovění žádosti Jiřího V. s odůvodněním, že STK bude provozována na vlastních nemovitostech, označil za diskriminační.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, čj. 52 A 53/2016-52. V odůvodnění uvedl, že správní orgán I. stupně obě žádosti hodnotil ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu a správního uvážení využil v mezích konkrétních okolností případu. Soud je oprávněn zkoumat pouze to, zda meze správního uvážení nebyly překročeny a zda nebylo zneužito či provázeno svévolí. K tomu krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 Afs 15/2007-106, č. 2066/2010 Sb. NSS, a ze dne 27. 6. 2013, čj. 1 Afs 1/2013-47, a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07, č. 164/2009 Sb. ÚS. Při posuzování veřejného zájmu správní orgán I. stupně vzal v úvahu dojezdové vzdálenosti na území okresu a v přilehlých oblastech, přičemž správně preferoval občany před dopravci. Stejně tak logické bylo posuzování zimní údržby a sjízdnosti okolních silnic. Správné podle krajského soudu bylo i zohlednění termínů zprovoznění STK jednotlivými žadateli. Pokud jde o kritérium vlastnictví, lze přisvědčit názoru o větší stabilitě provozu, navíc toto kritérium nebylo rozhodující. Zohledněny byly i preference okolních měst. Z toho všeho krajský soud dovodil, že zvolená kritéria byla logická, rozhodnutí jimi bylo podloženo, a tedy nedošlo k překročení mezí správního uvážení. Je-li třeba vnímat rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí odvolací jako jeden celek, je akceptovatelné, pokud odvolací rozhodnutí navazuje na argumentaci rozhodnutí I. stupně. Obě správní rozhodnutí pak krajský soud označil za dostatečně odůvodněná a plně přezkoumatelná.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Stěžovatelka spatřovala nezákonnost v nesprávném hodnocení relevantních okolností pro výběr žádosti. Správní orgán I. stupně vycházel z dojezdové vzdálenosti, dostupnosti, termínu vybudování STK a z právního titulu k nemovitostem. Při posuzování dojezdové vzdálenosti zvolil náhodně vybraná místa a zvýhodnil občany před dopravci, kteří budou mezi zákazníky STK výrazně převažovat. Stěžovatelka k tomu v průběhu řízení předložila odborný posudek Ing. Filipa Víznera, Ph.D., který za dostupnější považoval stěžovatelčinu STK. Tento posudek nevzali v potaz ani žalovaný ani krajský soud. Stěžovatelka dále nesouhlasila s posouzením dostupnosti obou STK, neboť město Skuteč leží ve vyšší nadmořské výšce a lze tam očekávat horší klimatické podmínky než v okolí Janovic, v jejichž blízkosti se nachází silnice I. třídy č. 17 a č. 37. Pokud by žalovaný a krajský soud posuzovali všechny podstatné parametry, musela by se stěžovatelčina STK jevit vhodnější variantou. Upřednostnění nekonkrétního termínu „
v průběhu roku 2016
“ před termínem „
1. 1. 2017
“ bylo nelogické, neboť rozdíl mohl také činit pouhý jeden den. Vlastnictví nemovitostí nemělo být bráno v úvahu, ostatně krajský soud uvedl, že toto kritérium není rozhodující.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na opakovanost a subjektivnost tvrzení stěžovatelky. Podle žalovaného byly v řízení dodrženy všechny předpisy, všechny podklady byly pečlivě zkoumány a skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(…)
IV.2 Důvodnost kasační stížnosti
(…) [17] Ve věci jde o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly. Stěžovatelka je názoru, že splnila podmínky pro udělení oprávnění plynoucí ze zákona a že zamítnutí její žádosti bylo důsledkem nesprávného procesního postupu a nesprávného posouzení rozhodných skutečností ze strany správního orgánu i soudu. (…)
[27] Stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dále spatřuje v tom, že se žalovaný nevypořádal s odborným posudkem Ing. Filipa Víznera, Ph.D., a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v tom, že takový postup jednak akceptoval, jednak že sám tento posudek nezohlednil. I zde je tedy třeba hodnotit jak postup žalovaného, tak i soudu. V řízení před správním orgánem I. stupně tento posudek předložen nebyl, stěžovatelka jím doplnila své odvolání. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí předložení odborného posudku konstatoval, ovšem jeho význam vůbec nehodnotil, jen se zmínil, že byl podán až v odvolacím řízení. Tímto postupem porušil § 89 odst. 2 správního řádu. Přitom stěžovatelka odborným posudkem zpochybňovala jak úvahu správního orgánu I. stupně, tak i výchozí skutečnosti, na nichž tento správní orgán postavil závěr o preferenci jiné než stěžovatelčiny žádosti.
[28] Krajský soud mohl napravit toto pochybení provedením důkazu postupem podle § 52 odst. 1 s. ř. s. a vyhodnocením posudku spolu s ostatními důkazy; to neučinil. Žalobní námitku uvedl v rekapitulaci žaloby, dále v rozsudku k ní však nelze nalézt vůbec žádnou argumentaci. Odborný posudek přitom měl popřít skutečnosti, které vzal správní orgán I. stupně za podstatné pro posouzení optimálního umístění STK v okrese. Konkrétně zpochybňuje jak vstupní data, z nichž vycházel správní orgán I. stupně, tak i použitou metodiku a dospívá k opačnému závěru než správní orgány. Krajský soud v rozsudku předně konstatoval, že výběr umístění STK je věcí správního uvážení, přičemž poukázal na judikaturu omezující soudní přezkum (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 15/2007-106, čj. 1 Afs 1/2013-47, nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07). Za rozhodné označil, že správní orgán I. stupně posuzoval obě žádosti podle shodných kritérií, přičemž hodnotil polohu STK v rámci okresu Chrudim, silniční síť, zimní údržbu a termín vybudování provozovny. Následně všechna tato kritéria sám vyhodnotil s tím, že závěry správního orgánu I. stupně jsou logické a nejsou zatíženy žádnou svévolí. Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného pak uvedl, že jeho strohou argumentaci o správnosti rozhodnutí I. stupně je třeba vnímat tak, že obě rozhodnutí tvoří jeden celek a není třeba opakovat to, o čem je v předchozím rozhodnutí řádně pojednáno.
[29] Krajskému soudu lze jistě přisvědčit v názoru na rozsah soudního přezkumu správního uvážení, neboť to je skutečně právem správního orgánu, který na základě provedených důkazů provede úvahu o nejvhodnějším řešení, což zdůvodní tak, aby bylo zřejmé, jaká byla východiska jeho úvahy, že je jeho úvaha podložená a logická a že se nedopustil libovůle. Jak vyslovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, „[k]
aždé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu
.“ Obdobně rozhodl i Ústavní soud nálezem ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 31/08, č. 202/2012 Sb. ÚS. Dostojí-li správní orgán těmto judikaturně vymezeným pravidlům, není na soudu, aby úvahu správního orgánu nahrazoval úvahou vlastní.
[30] Soudní přezkum tedy nezasahuje přímo do úvahy správního orgánu, pokud splňuje uvedená kritéria. Kromě nich však soud musí hodnotit úplnost a správnost podkladů, které jsou základem dané úvahy. V tomto případě správní orgán I. stupně nejprve podle § 16a prováděcí vyhlášky provedl výpočet rozsahu pokrytí správního obvodu činnostmi STK; proti tomu stěžovatelka nebrojí (Nejvyšší správní soud pouze poznamenává, že toto ustanovení je zrušeno vyhláškou č. 228/2017 Sb. s účinností od 1. 1. 2018). Přesto, že žalovaný tvrdí, že se mezi žadateli nejednalo o žádnou soutěž, a že ji ani zákon nepředpokládá, fakticky se o takový stav v případě více souběžně posuzovaných žádostí o oprávnění, které může být uděleno pouze jednomu z nich, jedná. Pokud jde o zákonné podmínky, oba žadatelé na výzvu požadované náležitosti žádosti doplnili, a jejich pozice tak byla z tohoto hlediska stejná. Správní orgán proto prováděl volbu mezi oběma žádostmi vyhodnocením okolností, které považoval za rozhodné z hlediska veřejného zájmu ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu. Veřejný zájem je neurčitým právním pojmem, podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, č. 327/2005 Sb., „[v]
eřejný zájem v konkrétní věci by měl být zjišťován v průběhu správního řízení na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů
“, na což obdobně navázal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 As 65/2012-161, č. 2879/2013 Sb. NSS, podle něhož musí být veřejný zájem výslovně formulován ve vztahu ke konkrétní posuzované záležitosti a musí být zdůvodněn. V daném případě správní orgán I. stupně odvodil nutnost posuzování souladu s veřejným zájmem od skutečnosti, že oba žadatelé hodlají provozovat veřejnou STK. Proti tomu stěžovatelka ničeho nenamítá a lze připustit, že v daném případě měl být veřejný zájem naplněn optimálním výběrem STK, která by lépe sloužila té části veřejnosti, jíž je určena. Neurčitý pojem „
veřejný zájem
“ není totožný s pojmem „
správní uvážení
“.
[31] Nejvyšší správní soud se při respektování práva na správní uvážení dále bude zabývat jednotlivými „
vstupy
“ této úvahy z hlediska, zda se jedná o podklady správné, úplné a relevantní:
a) poloha STK v okrese Chrudim – správní orgán I. stupně posoudil dojezdové vzdálenosti z různých míst okresu a hraničních oblastí a žalovaný toto obecně akceptoval. Žalovaný se nevypořádal s odvolacími námitkami ani s odborným posudkem předloženým stěžovatelkou, který správnost vstupních údajů i použité metody posuzování zpochybňoval. Podklady pro úvahu tedy nebyly úplné.
b) silniční síť a zimní údržba – správní orgán I. stupně zaujal názor o lepší dostupnosti STK ve Skutči porovnáním přístupových komunikací, výhrady stěžovatelky uvedené v odvolání žalovaný pominul – tím jsou podklady úvahy neúplné.
c) termín vybudování – správní orgán I. stupně preferoval termín „
zahájení v roce 2016
“ před termínem stěžovatelky „
k 1. 1. 2017
“. Žalovaný to obecně akceptoval. Nehledě na možnou blízkost obou termínů je třeba poukázat na nerozhodnost daného kritéria za situace, kdy v oprávnění uděleném panu Jiřímu V. je uvedena lhůta k zahájení provozu 24 měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Tuto lhůtu by zjevně naplnili oba žadatelé; kritérium není
relevantní
.
d) vlastnictví nemovitosti – toto kritérium spojil správní orgán I. stupně s kritériem termínu vybudování, upřednostnil žadatele, který hodlal provozovat STK ve vlastních nemovitostech; žalovaný toto označil za „
určitou právní jistotu
“. Toto kritérium by mohlo mít význam např. tehdy, pokud by právní vztah žadatele k nemovitostem, na nichž hodlal STK provozovat, nezaručoval možnost výkonu dané činnosti pro svou neurčitost, časovou omezenost či jinou překážku; nic takového však zjištěno nebylo. Za dané situace se jedná o kritérium nepřípustné, protože je diskriminační v přístupu k podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
e) podpora samosprávných orgánů – k ní přihlédly správní orgány obou stupňů ve prospěch žadatele Jiřího V. Toto kritérium je nerozhodné, neboť samosprávné orgány fakticky vyjádřily pouze svou podporu vzniku STK v okrese Chrudim; žádný z nich neposuzoval různé možnosti umístění STK. Skutečnost, že žadatel Jiří V. opatřil více vyjádření, sama o sobě dostatečným podkladem pro úvahu správního orgánu není.
f) vyloučené kritérium předstihu žádosti stěžovatelky – správní orgán I. stupně pořadí žádostí nepovažoval za podstatné, odvolací námitku, že se jedná o důvod vyhovění žádosti, žalovaný ve svém rozhodnutí zcela pominul.
[32] Podklady pro úvahu správního orgánu o nejvhodnějším umístění STK v okrese Chrudim tak stojí na posouzení skutečností, které byly zpochybněny odborným posudkem, nebyly
relevantní
, či dokonce nesměly být za dané situace
relevantní
.
[33] Krajský soud předně označil rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné. Při vědomí jeho vad vycházel z judikatury, která respektuje vztah správních rozhodnutí obou stupňů a akceptuje nižší standard odvolacího rozhodnutí tam, kde by jeho odůvodnění bylo pouhým opakováním argumentace správního orgánu I. stupně. To však nelze akceptovat v případě, v němž odvoláním byly vzneseny námitky správním orgánem I. stupně neřešené nebo odůvodněné námitky, proč je určitá argumentace nesprávná. Za předpokladu, že jsou takové námitky pro rozhodnutí ve věci
relevantní
, a tak tomu v daném případě bylo, je rozhodnutí žalovaného v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, a tedy nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.
[34] Krajský soud tedy nesprávně posoudil žalobní námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a toto nezrušil, ač tak učinit měl. Ve vztahu k věcným námitkám pak sám převzal náhled na dostupnost STK bez zhodnocení významu odborného posudku předloženého v odvolacím řízení, a navíc nepřípadně argumentoval logickou předností běžných občanů ve vztahu k STK určené pro účelová vozidla, aniž jeho názor měl oporu ve zjištění okruhu potencionálních zákazníků. Ač krajský soud označil hledisko vlastnictví za nerozhodné, nijak se vůči němu nevymezil. Nesprávně pak přiznal relevanci termínu zahájení provozu STK i vyjádřením samosprávných orgánů, v nichž v rozporu s jejich obsahem spatřoval preferenci STK ve Skutči. Vyloučil význam předstihu žádosti s tím, že ze zákona neplyne. V tom mu lze sice přisvědčit, nicméně může být kritériem např. v případě, že jiná rozlišovací kritéria nepřicházejí v úvahu, tj. při shodě všech žádostí pohledem ostatních kritérií. Krajský soud tedy v tomto případě učinil nesprávné právní závěry o kvalitě a významu kritérií, jimiž správní orgán podpořil svou úvahu. Tím vším naplnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. (…)
*) S účinností od 1. 6. 2017 byl § 54 odst. 3 změněn zákonem č. 63/2017 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.