Vydání 5/2012

Podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu „[v]“

Zákon o silničním provozu umožňuje povolení výjimky z místní a přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích, avšak nestanoví žádná kritéria, ze kterých má správní orgán v řízení o povolení výjimky vycházet. Hypoteticky se tak nabízejí tři možné výklady § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu.

Zaprvé, správní orgán je povinen povolit výjimku každému, kdo o ni požádá. Takovýto výklad soud nepovažuje za správný. Podle § 61 odst. 2 zákona o silničním provozu je místní úprava provozu na pozemních komunikacích provedená dopravními značkami, světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály nebo dopravními zařízeními. Přechodná úprava provozu na pozemních komunikacích je úprava provozu na pozemních komunikacích provedená přenosnými dopravními značkami svislými, přechodnými dopravními značkami vodorovnými, světelnými signály a dopravními zařízeními (§ 61 odst. 3 téhož zákona). Vycházeje z § 78 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle kterého „[d]“, nastíněný výklad by vedl k faktickému popření významu a smyslu místní a přechodné úpravy na pozemních komunikacích. Vyžaduje-li totiž bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem umístění dopravní značky, lze jen stěží akceptovat, aby umístěná dopravní značka platila pouze pro toho, kdo nepožádá o udělení výjimky.

Zadruhé, je zcela v benevolenci správního orgánu, zda výjimku udělí. Ani tento výklad nepovažuje soud za správný. Vychází přitom z vlastního znění § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu. Zákon používá sloveso „“, nikoli spojení „“, které by teprve svědčilo o tom, že je povolení výjimky věcí volné úvahy správního orgánu. Z použití slovesa „“ lze dovodit, že kritéria, ze kterých má správní orgán v řízení o povolení výjimky vycházet, nejsou povahy subjektivní, tj. nezáleží na subjektivním mínění správního orgánu, nýbrž jsou povahy objektivní, při jejichž naplnění je správní orgán povinen výjimku udělit.

Nejsou-li předchozí výklady možné, je nezbytné provést výklad třetí, který soud považuje za výklad správný. Lze jej popsat tak, že správní orgán je povinen udělit výjimku v případě, kdy jsou naplněna objektivní kritéria pro její udělení. Nejsou-li tato objektivní kritéria naplněna, je správní orgán povinen výjimku neudělit. Nezbývá než tato objektivní kritéria definovat.

V této věci se žalobce domáhal výjimky ze zákazové dopravní značky B12 [§ 9 odst. 1 písm. m) vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích], která zakazovala vjezd nákladních automobilů a traktorů.

Prvé kritérium je dovoditelné z věty prvé § 43 odst. 5 zákona o silničním provozu, které je v případě žalobce analogicky aplikovatelné na řízení o udělení výjimky podle § 77 odst. 5 téhož zákona.

Ustanovení § 43 zákona o silničním provozu stanoví, jako je tomu obdobně v případě dopravní značky B12, omezení, resp. zákaz jízdy některých vozidel. Jediným rozdílem je, že v případě zákazu uvedeného v § 43 odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu je zákaz stanoven přímo zákonem, zatímco v případě zákazu provedeného dopravní značkou B12 je zákaz stanoven opatřením obecné povahy. Podle § 43 odst. 1 zákona o silničním provozu je v písmenech a) až c) specifikovaných dnech a časech na dálnici a na silnici I. třídy zakázána jízda nákladním a speciálním automobilům a zvláštním vozidlům o maximální přípustné hmotnosti převyšující 7 500 kg a nákladním a speciálním automobilům a zvláštním vozidlům o maximální přípustné hmotnosti převyšující 3 500 kg s připojeným přípojným vozidlem. Podle § 43 odst. 2 zákona o silničním provozu je v písmenech a) až c) specifikovaných dnech a časech na silnici I. třídy mimo obec v období od 15. dubna do 30. září zakázána jízda zvláštním vozidlům, potahovým vozidlům a ručním vozíkům o celkové šířce větší než 600 mm.

Z věty prvé § 43 odst. 5 zákona o silničním provozu vyplývá, že „[z]“.

Prvním kritériem, ze kterého je nutné v řízení o povolení výjimky vycházet a které vyplývá z § 43 odst. 5 zákona o silničním provozu je, že pro udělení výjimky jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele.

Druhé kritérium je dovoditelné z již citovaného § 78 odst. 2 zákona o silničním provozu.

Je-li podle tohoto ustanovení možné umístnění dopravní značky pouze v rozsahu a způsobem, jak to nezbytně vyžaduje bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem, je nutné trvat na tom, aby udělením výjimky nedošlo ke zmaření účelu jejího umístění. Výjimka je totiž již svojí podstatou odchylkou od obecného pravidla. Došlo-li by k udělení výjimky, která by zmařila účel umístění dopravní značky, nejednalo by se o výjimku, nýbrž o nové obecné pravidlo.

Druhé kritérium je možné definovat tak, že udělením výjimky nesmí být zmařen účel místní či přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Dlužno dodat, že prvé i druhé kritérium musejí být naplněny současně. Nenaplnění byť jednoho z kritérií je důvodem pro zamítnutí žádosti o udělení výjimky.

Podle § 3 správního řádu „[n]“. Podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán (§ 50 odst. 2 správního řádu). Podle § 52 věty druhé správního řádu není správní orgán vázán návrhy účastníků na provedení důkazů, vždy je však povinen provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

Řízení o udělení výjimky podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu není řízením sporným ve smyslu § 141 správního řádu, a proto odpovědnost za zjištění skutečností rozhodných pro vydání rozhodnutí ve věci samé leží zcela na správním orgánu. Správní orgány jsou povinny zjistit, zda jsou pro udělení výjimky dány tvrzené důvody hodné zvláštního zřetele, a za tím účelem provést potřebné důkazy. Současně jsou povinny zjistit, zda udělením výjimky bude či nebude zmařen účel místní či přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích, a za tím účelem taktéž provést potřebné důkazy.

Pro řízení o udělení výjimky je naprostou nezbytností precizně formulovaný obsah žádosti o udělení výjimky, neboť tento v zásadním rozsahu určuje předmět řízení. V žádosti musí být uvedeny nejen důvody, z jakých žadatel o udělení výjimky žádá, nýbrž i skutečnosti další. Inspirativním, resp. analogicky aplikovatelným obdobně jako § 43 odst. 5 zákona o silničním provozu, je § 43 odst. 6 téhož zákona, resp. § 1 odst. 1 vyhlášky č. 30/2001 Sb.

Podle § 43 odst. 6 zákona o silničním provozu prováděcí právní předpis stanoví náležitosti žádosti o povolení výjimky podle odstavce 5. Tímto právním předpisem je již zmíněná vyhláška č. 30/2001 Sb. V § 1 odst. 1 této vyhlášky je uvedeno, že „[ž]“.

Avizovanými dalšími skutečnostmi jsou především územní rozsah, popřípadě trasa, po které se bude vozidlo pohybovat, a doba požadované výjimky a státní poznávací značka, druh, tovární značka a typ vozidla, pro které je výjimka požadována. Uvedení těchto skutečností v žádosti není samoúčelné, neboť bez uvedení těchto skutečností není vůbec možné posoudit, zda udělením výjimky bude či nebude zmařen účel místní či přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Není-li zřejmé pro jaké vozidlo a v jakém územním či časovém rozsahu se o udělení výjimky žádá, nelze dovodit, jak bude udělením výjimky dotčena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem, tj. zájmy chráněné umístněním dopravní značky.

Není-li žádost o udělení výjimky úplná, je povinností správních orgánů žadatele k jejímu doplnění vyzvat. Tato povinnost vyplývá z § 37 odst. 3 správního řádu, podle kterého „[n]“, a také z § 45 odst. 2 správního řádu, podle kterého „[n]“. (...)

Přestože ze žádosti nebylo vůbec zřejmé, pro jaké vozidlo se o udělení výjimky žádá, správní orgány žalobce v rozporu s § 37 odst. 3, resp. § 45 odst. 2 správního řádu nevyzvaly k jejímu doplnění. Na samém počátku řízení tak došlo k závažnému procesnímu pochybení, které znemožnilo věcné posouzení žádosti žalobce. Toto procesní pochybení mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť teprve při znalosti vozidla nebo vozidel, pro které bylo o udělení výjimky žádáno, bylo možné posoudit, zda je možné výjimku udělit. Přestože již toto procesní pochybení je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, je vhodné z důvodu prevence upozornit na další pochybení správních orgánů. (...)

Pokud jde o shora definované prvé kritérium, teprve z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že žalovaný uzavřel, že pro udělení výjimky nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Správní orgán I. stupně se naplněním prvého kritéria nezabýval. Žalovaný dospěl k závěru, že výjimku udělit žalobci není možné, neboť přístup ke svým pozemkům může řešit jinak. Žalovaný uvedl, že si žalobce může „“. K tomuto závěru je nutné podotknout, že je nepřezkoumatelný. Žalovaný zaprvé v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu neuvedl podklady pro svůj závěr o nenaplnění prvého kritéria ani úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a na základě kterých dospěl k závěru, že žalobce může k otáčení vozidel využít jiný svůj pozemek. Zadruhé, v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí přesná specifikace pozemku, kde má k vybudování točny dojít. Zatřetí, žalovaný ani správní orgán I. stupně neprovedli žádné šetření za účelem zjištění stavu na místě samém. K tomuto účelu slouží institut důkazu ohledáním podle § 54 správního řádu. Žalovaný tedy nejenže porušil § 68 odst. 3 správního řádu, nýbrž porušil také § 3, § 50 odst. 2 a § 52 větu druhou, když nebyl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu potřebném k učinění závěru o tom, že pro udělení výjimky nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele.

Pokud jde o druhé kritérium, lze z obsahu odůvodnění správních rozhodnutí dovodit, že dospěly k závěru, že udělením výjimky by byl zmařen účel místní či přechodné úpravy provozu na pozemních komunikacích. Správní orgány uzavřely, že „“ a „“. Ač žalovaný uvedl, že „“, je nutné konstatovat, že žalovaný ani správní orgán I. stupně v průběhu řízení o udělení výjimky neučinili žádné šetření za účelem zjištění stavu na místě samém. Nebyl proveden důkaz ohledáním podle § 54 správního řádu. Správní orgán I. stupně pouze konstatoval, že „Posouzení a návrh dopravního řešení místní komunikace Chomle‘ “. Tvrzení třetí osoby o tom, že bylo provedeno místní šetření, není způsobilým důkazem o stavu na místě samém v době vedení řízení o žádosti žalobce. Tímto je jedině důkaz ohledáním podle § 54 správního řádu respektující procesní pravidla, kterými se provedení tohoto důkazu řídí. Dále je nutné upozornit na to, že vyjádření pana V. ze dne 10. 2. 2010 nelze považovat za pro správní orgány jakkoli zavazující. Listina není opatřena náležitostmi podle § 13 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, a proto ji nelze považovat ani za veřejnou listinu podle § 13 odst. 5 téhož zákona. Z vyjádření navíc vůbec nevyplývá, z jakého důvodu by nebylo možné po předmětné komunikaci projet třikrát až čtyřikrát v roce nákladním automobilem se dřevní hmotou, popř. bez ní. Zde je nutné znovu upozornit na to, že dosud není specifikováno, o jaký konkrétní automobil či automobily se má jednat. V neposlední řadě je potřebné upozornit na to, že v odůvodnění správních rozhodnutí není konkrétně uvedeno, jakým způsobem má být kvalita předmětné komunikace ohrožována poddolovaností území obce Chomle a proč poddolování znemožňuje projet po předmětné komunikaci třikrát až čtyřikrát v roce nákladním automobilem se dřevní hmotou, popř. bez ní. Krom shora uvedeného se správní orgány dopustily také porušení § 68 odst. 3 správního řádu, podle kterého je správní orgán mimo jiné povinen uvést v odůvodnění rozhodnutí informaci o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Správní orgány se vůbec nevypořádaly s listinami, které žalobce přiložil k žádosti o udělení výjimky, a to s vyjádřením Obvodního báňského úřadu v Plzni ze dne 23. 11. 2009 a vyjádřením Městského úřadu Radnice ze dne 30. 10. 2009.