Vydání 12/2023

[17] Dle stěžovatele mu krajský soud nesprávně vytkl, že v rozhodnutí o odvolání shledal „absolutní odpovědnost“ řidiče vozidla připojujícího se do průběžného jízdního pruhu, přičemž krajský soud přehlédl, že se zabýval i skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Na straně páté rozhodnutí o odvolání ovšem stěžovatel skutečně shledal spáchání daného přestupku v tom, že se žalobce zařazoval z připojovacího jízdního pruhu do průběžného jízdního pruhu a v souvislosti s jeho jednáním došlo k ohrožení vozidla jedoucího v průběžném pruhu, k čemuž dle stěžovatelových slov došlo, „“. K tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2014, čj. 58 A 5/2011-18, ze kterého vyvodil, že pokud při zařazení z připojovacího jízdního pruhu „“. Z této části rozhodnutí tedy vyplývá, že stěžovatel ohrožení řidiče vozidla v průběžném jízdním pruhu spatřoval ve střetu žalobcova vozidla s kamionem. Krajský soud k tomuto závěru v bodě 44 napadeného rozsudku uvedl, že v případě takového střetu z ničeho nevyplývá absolutní odpovědnost řidiče připojujícího se do průběžného jízdního pruhu. Dále v bodě 50 napadeného rozsudku uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě čj. 58 A 5/2011-18 se týká jiné situace, neboť v něm bylo užito pravidlo z § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, které v projednávané věci nelze použít.

[18] Stěžovatel v rozhodnutí o odvolání dále uvedl, že z podkladů pro rozhodnutí vyplývá jediná skutková verze, a to že se žalobce začal zařazovat přibližně na začátku připojovacího jízdního pruhu před stojící kamion. K tomu uvedl, že z fotodokumentace vyplývá, že vozidlo žalobce muselo být v době prvního kontaktu s kamionem již částečně v průběžném jízdním pruhu. Poté konstatoval, že z výpovědi žalobce vyplývá, že počítal s tím, že si řidič kamionu všimne, že se hodlá zařadit z připojovacího jízdního pruhu, nicméně tato skutečnost ho nezbavuje odpovědnosti za spáchání daného přestupku. Na straně šesté rozhodnutí o odvolání uvedl, že si řidič kamionu nemusel žalobcova vozidla všimnout kvůli tzv. mrtvému úhlu. Dále konstatoval, že řidič kamionu nemohl předpokládat, že se žalobce bude zařazovat do průběžného jízdního pruhu v rozporu s § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu, jelikož se žalobce začal zařazovat již před koncem připojovacího jízdního pruhu.

[19] Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel shledal porušení žalobcových zákonných povinností jednak v tom, že došlo ke střetu vozidel, a dále v tom, že se žalobce do průběžného jízdního pruhu začal zařazovat již přibližně na začátku připojovacího jízdního pruhu, čímž porušil pravidlo uvedené v § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu. Tyto závěry žalobce rozporoval v žalobě, proto se k nim krajský soud musel vyjádřit a dospěl k závěru, že ani jeden z nich neobstojí. Stěžovatel nyní v kasační stížnosti neargumentuje tím, že by jeho rozhodnutí ve skutečnosti stálo na jiném důvodu. Ani ze samotného rozhodnutí o odvolání nevyplývá, že by závěr o porušení § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu stál na jiném hlavním důvodu, než na střetu vozidel a předčasném zařazení do průběžného jízdního pruhu. Uvádí-li, že se zabýval okolnostmi případu, pak je třeba konstatovat, že těmito okolnostmi se zabýval i krajský soud, který v nich však porušení povinnosti dle § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu neshledal. Taktéž není důvodná námitka, že krajský soud stěžovateli nesprávně vytkl nedostatečné zjištění skutkového stavu ohledně tzv. mrtvého úhlu řidiče kamionu, když krajský soud pouze reagoval na tvrzení uvedená v rozhodnutí o odvolání, z nichž nijak neplyne, že by byla učiněna pouze .

[20] Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil vztah § 12 odst. 5 a odst. 7 zákona o silničním provozu. Krajský soud v bodě 46 napadeného rozsudku uvedl, že § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu je vůči § 12 odst. 5 tohoto zákona zvláštním ustanovením a při zařazování z připojovacího pruhu plně nahrazuje pravidla v něm uvedená. V bodě 47 napadeného rozsudku konstatoval, že pravidla § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu nelze použít na připojování se do průběžného jízdního pruhu z připojovacího jízdního pruhu.

[21] Dle § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu platí následující: .

[22] Dle § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu platí, že .

[23] Stěžovatel je toho názoru, že je na daný případ třeba uplatnit pravidlo z § 12 odst. 5 věty druhé zákona o silničním provozu, jelikož došlo k souběžné jízdě žalobcova vozidla a kamionu, což zabraňuje tomu, aby se řidič v připojovacím jízdním pruhu mohl zařadit do průběžného jízdního pruhu kdekoliv v jeho délce. Správné místo pro jeho zařazení bylo až na konci tohoto pruhu. V samotném rozhodnutí o odvolání k tomu na straně 6 svého rozhodnutí uvedl, že řidič kamionu ani nemohl „ […] .“

[24] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti k této problematice odkázal na rozsudek čj. 9 As 221/2020-21, který se sice zabýval spácháním odlišného přestupku a řešil situaci, kdy na dálnici nebyla kolona, nicméně poskytl výklad pojmu „připojovací jízdní pruh“. Dle bodu 29 tohoto rozsudku je připojovacím pruhem „.“ Z citovaného bodu tedy vyplývá, že zařazení do průběžného jízdního pruhu je obecně možné kdekoliv, kde je připojovací jízdní pruh od průběžného jízdního pruhu oddělen podélnou čárou přerušovanou, nikoliv až na samém konci připojovacího pruhu, pokud řidič v připojovacím pruhu dosáhl dostatečné rychlosti.

[25] Závěr o tom, že není nutné využít celou délku připojovacího jízdního pruhu, potvrzuje i komentářová literatura k zákonu o silničním provozu, dle které platí, že pokud je zřízen připojovací jízdní pruh, musí ho řidič při zařazování na komunikaci použít, přičemž „“ (Kovalčíková, D.; Štandera, J. § 12 In: Kovalčíková, D.; Štandera, J. . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 62.). Využití celé délky připojovacího jízdního pruhu je potřebné v případě vysoké rychlosti vozidel jedoucích v průběžném pruhu, kvůli které potřebuje vozidlo v připojovacím jízdním pruhu dostatek času k patřičnému zrychlení. Tuto skutečnost potvrzuje další komentářová literatura, dle které je s ohledem „“ (Novopacký, D.; Vetešník, P.; Bezděkovský, K. . Praha: Wolters Kluwer, 2022, komentář k § 12).

[26] Výše uvedený závěr stěžovatel nerozporuje, nicméně je toho názoru, že jej nelze užít v případě souběžné jízdy vozidel v průběžném a připojovacím jízdním pruhu. Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje. Věta druhá § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu sice hovoří o souběžné jízdě vozidel, ke které zjevně došlo i v projednávaném případě, nicméně výslovně upravuje situaci, kdy řidič přejíždí do průběžného pruhu . Druhá věta citovaného ustanovení tedy dopadá na situaci, kdy řidič do průběžného pruhu přejíždí z jízdního pruhu, který přestává naplňovat definici průběžného jízdního pruhu. Tuto definici lze nalézt v § 2 písm. z) zákona o silničním provozu, dle kterého je průběžný pruh . Připojovací jízdní pruh je poté definován v § 2 písm. u) totožného zákona jako . Jízdní pruh nemůže naplňovat současně definici připojovacího a průběžného jízdního pruhu, jak správně uvedl krajský soud v bodě 47 napadeného rozsudku. Z výše uvedených definic je zřejmé, že se jedná o dva odlišné typy jízdních pruhů. Není též možné povinnost řidiče jedoucího v určitém druhu jízdního pruhu bez dalšího přenášet na řidiče jedoucího v odlišném jízdním pruhu, jelikož zákon o silničním provozu tyto pruhy výslovně rozlišuje. Situace, kdy v průběžném jízdním pruhu vznikla kolona, na tomto závěru nemohla nic změnit, jelikož aktuální situace na dálnici nezměnila povahu připojovacího jízdního pruhu jako takového ani pravidla, která ohledně tohoto pruhu zákon o silničním provozu obsahuje. Naopak z důvodu pomalého popojíždění v průběžném pruhu odpadla potřeba zrychlení v připojovacím pruhu.

[27] Nejvyšší správní soud tímto nerozporuje názor stěžovatele, že v ideálním případě by se řidič měl do průběžného jízdního pruhu připojovat až na konci připojovacího jízdního pruhu. V tomto místě lze jeho zařazení nejvíce očekávat, přičemž právě zde lze užít pravidlo střídavého zařazování vozidel, které je vhodným řešením nastalé situace. Zákon o silničním provozu nicméně tuto povinnost u zařazování vozidla z připojovacího jízdního pruhu výslovně nestanoví. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu uzákonit dané pravidlo i při zařazování vozidla do průběžného jízdního pruhu z pruhu připojovacího, je třeba, aby tak učinil výslovně, aby bylo poté možné dané pravidlo vymáhat a jeho porušení trestat. Jak již uvedl krajský soud v bodě 45 napadeného rozsudku, přijetí názoru stěžovatele, že pravidlo o zařazování na konci pruhu, který přestal být průběžný, je nutné aplikovat i v případě končícího připojovacího jízdního pruhu za souběžné jízdy, by v daném případě představovalo analogii v neprospěch obviněného. Takový postup je však v rámci správního trestání nepřípustný, jak již konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 236/2014-22, na který odkázal i krajský soud. Z tohoto důvodu nelze porušení povinnosti dle § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu shledat v tom, že žalobce nevyužil pravidlo „zipu“, respektive že se nezařazoval až na konci připojovacího jízdního pruhu.

[28] Tímto závěrem však Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá výsledek řízení o přestupku žalobce. Taktéž nedospívá k závěru, že by se řidič z připojovacího jízdního pruhu mohl bez dalšího zařadit do průběžného jízdního pruhu v jakémkoliv místě ve chvíli, kdy by dospěl k závěru, že se pro jeho vozidlo vytvořil v koloně dostatečný prostor. Řidič vozidla zařazujícího se z připojovacího jízdního pruhu má stále povinnost neohrozit řidiče jedoucí v průběžném jízdním pruhu. K porušení této povinnosti může dojít i bez porušení pravidla „zipu“. Dochází k tomu například v případě, kdy si řidič vozidla jedoucího v připojovacím pruhu nemůže být jistý tím, že řidič jedoucí v průběžném jízdním pruhu ví o jeho plánovaném manévru. Povinnost neohrozit, uvedená v § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu, totiž dle § 2 písm. l) tohoto zákona znamená , přičemž lze dospět k závěru, že nebezpečí vznikne řidiči, který neví o tom, že se někdo před něj chystá zařadit, a proto tomuto manévru nemůže přizpůsobit svou jízdu.

[29] V projednávané věci mohla závěru o ohrožení řidiče kamionu jedoucího v průběžném jízdním pruhu svědčit stěžovatelova poznámka na straně šesté rozhodnutí o odvolání, že se žalobce do průběžného jízdního pruhu zařazoval bez očního kontaktu s řidičem kamionu, tedy že řidič kamionu vůbec nemusel vědět, že se žalobce má v plánu zařadit bezprostředně před něj. Z rozhodnutí o odvolání však nevyplývá, že by stěžovatel svůj závěr o porušení povinnosti dle § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu založil právě na tomto důvodu, když k výše uvedenému konstatoval, že ho pouze dodává pro úplnost. Stěžovatel tímto důvodem ani neargumentuje v kasační stížnosti.

[30] Stěžovatel nyní uvádí, že pravidlo o zařazování se na konci připojovacího pruhu uvedl pouze nad rámec vlastního posouzení, když hodnotil možnost řidiče kamionu předpokládat, že se žalobce nebude zařazovat na konci připojovacího pruhu. Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé, v čem tedy spatřoval ohrožení řidiče kamionu, tedy porušení § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu. Stěžovatel totiž na jedné straně uvádí, že si je vědom, že ke střetu vozidel nemuselo dojít jen kvůli porušení této povinnosti, nicméně rozhodnutí o odvolání nenabízí dostatečnou argumentaci ohledně jiné skutečnosti, ve které by mělo porušení výše uvedeného ustanovení spočívat. Pokud by Nejvyšší správní soud dal stěžovateli zapravdu, musel by shledat, že rozhodnutí o odvolání je nepřezkoumatelné, jelikož spolehlivě nenabízí jiný konkrétní důvod pro shledání porušení povinnosti neohrozit řidiče jedoucího v průběžném jízdním pruhu.

[31] Dle stěžovatele se krajský soud též nadbytečně věnoval jednání řidiče kamionu. K této námitce lze připomenout, že sám stěžovatel na páté straně rozhodnutí o odvolání uvedl následující: „.“ Je pravdou, že pokud by stěžovatel porušení povinností řidiče shledal pouze v jednání žalobce, které předcházelo střetu s řidičem kamionu, pak by úvahy o jednání řidiče kamionu byly nadbytečné, jelikož by nemohly mít žádný vliv na tom, zda došlo k porušení povinnosti žalobce či nikoliv. Ustanovení § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu hovoří pouze o „ohrožení“ řidiče jedoucího v průběžném jízdním pruhu, tedy o ohrožovacím přestupku, u kterého ke škodlivému důsledku (zde střetu vozidel) vůbec nemusí dojít (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, čj. 1 As 237/2015-31). Stěžovatel však na straně páté rozhodnutí o odvolání shledal ohrožení kamionu jedoucího v průběžném jízdním pruhu, tedy porušení povinnosti řidiče dle § 12 odst. 7 zákona o silničním provozu, právě v tom, že došlo ke střetu. Proto bylo namístě, aby se krajský soud na základě námitky, směřující proti tomuto závěru, zabýval i tím, zda byl střet způsoben výhradně porušením žalobcových povinností, či zda ke střetu vozidel přispěla i reakce řidiče kamionu.