Vydání 10/2008

Žalovaná dne 25. 4. 2007 rozhodla, že se žalobce dopustil kárného provinění tím, že svou nečinností způsobil ve vyjmenovaných dědických spisech zbytečné a zcela neodůvodněné průtahy, a v důsledku jeho nečinnosti tak nebyly věci projednány bez zbytečného odkladu. Za toto kárné provinění bylo žalobci uloženo kárné opatření odvolání notáře. Žalobce se dopustil kárného provinění tím, že porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 6 a § 100 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného především vyplývá, že agendu soudního komisaře nelze v žádném případě opomíjet, přisuzovat jí menší význam či věnovat jí méně pozornosti. Zcela neodůvodněné a zbytečné průtahy v dědickém řízení byly jednoznačně zjištěny z prověrky Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 8. 2006 i z prověrky vykonané Okresním soudem v Trutnově dne 17. 8. 2006. Přes upozornění, která žalobci zaslal okresní soud, nedošlo k žádné nápravě ohledně vyřízení dědických věcí, v nichž byly zjištěny neodůvodněné průtahy. Při úvaze o výši kárného opatření žalovaná zhodnotila samotné pochybení, jeho soustavnost a opakovanost v průběhu řady let, přičemž dospěla k závěru, že další pozitivní vývoj u notáře očekávat nelze. Vzhledem k závažnému, soustavnému a opakovanému porušování příslušných právních předpisů citovaných v odůvodnění rozhodnutí nelze očekávat zlepšení činnosti notáře, a proto bylo rozhodnuto, že notáři se ukládá kárné opatření odvolání notáře.

Proti tomuto rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou, v níž především namítal, že je-li napadeným kárným opatřením deklarováno, že se žalobce jako kárně obviněný notář dopustil kárného provinění tím, že porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 6 a § 100 odst. 2 o. s. ř., je nutno toto kárné rozhodnutí považovat za nezákonné. Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pojednává o právu na soudní ochranu, rovněž tak § 6 a § 100 odst. 2 o. s. ř. ukládá soudu povinnost vést manžele v řízení o rozvod k odstranění příčin rozvratu a jejich usmíření. Notář není státním orgánem ani orgánem justičního typu s rozhodovacími pravomocemi. Řízení o dědictví je upraveno v hlavě páté občanského soudního řádu a je řízením soudním, rozhodovací činnost přísluší soudu. Notáři v řízení o dědictví jsou toliko soudem pověřováni přípravou potřebných podkladů pro vydání usnesení soudu (§ 175zb o. s. ř.). Notáři podle současné právní úpravy nelze ukládat kárné opatření za kárné provinění, kterých se nemohl vůbec dopustit, protože mu platné právní předpisy nepřiznávají rozhodovací pravomoci v uvedených věcech. Pokud se notář jako soudní komisař v řízení o dědictví při přípravě potřebných podkladů pro vydání usnesení soudu dopustí průtahů, soud může věc pověřenému notáři za splnění stanovených podmínek odejmout a pověřit v řízení o dědictví jiného notáře (§ 175zb o. s. ř.). Jsou-li podklady úplné, může soud věc vrátit notáři se žádostí o doplnění řízení nebo může potřebné úkony provést sám. Soud je tedy orgánem odpovědným za dodržování čl. 38 odst. 2 Listiny a § 6 a § 100 odst. 2 o. s. ř.

Žalovaná se ve svém vyjádření k žalobě především neztotožnila s názorem žalobce, že čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se nevztahuje na notáře jako soudního komisaře. Ustanovení § 4 notářského řádu stanoví, že notář v rámci další činnosti vykonává i jinou činnost, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Tímto zákonem je občanský soudní řád, který spolu s dalšími předpisy formuluje postup i povinnosti notáře při vyřizování dědické agendy včetně povinnosti postupovat účelně a bez průtahů. Podle § 38 odst. 1 o. s. ř. soud pověřuje notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Podle téhož ustanovení (odstavce 3) úkony notáře, provedené jako soudním komisařem, se považují za úkony soudu. Z tohoto důvodu nemůže obstát stanovisko žalobce, že rozhodnutí je nezákonné a že notáři nelze uložit kárné opatření za kárné provinění, kterých se nemohl dopustit, protože mu platné právní předpisy nepřiznávají rozhodovací pravomoc v dědických věcech. Uvedené právní předpisy se vztahují i na notáře jako soudního komisaře bez jakýchkoli výhrad. K námitce žalobce o nepřiměřenosti trestu žalovaná uvedla, že činnost notáře jako soudního komisaře je činnost veřejná, kterou notář vykonává v pravomoci státu, přenesené na něj prostřednictvím soudu. Tím, že notář jako soudní komisař svou nečinností nevykonává tuto činnost řádně, poškozuje značnou měrou nejen účastníky řízení, ale i notářský stav vůči veřejnosti.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.