2773/2013
Profesní samospráva: disciplinární pravomoc České lékárnické komory
Profesní samospráva: disciplinární pravomoc České lékárnické komory
k § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře
k § 7 odst. 1 Disciplinárního řádu České lékárnické komory
I. Čestná rada České lékárnické komory je v prvním stupni věcně příslušná k řízení o disciplinárním provinění pouze tehdy, porušil-li disciplinárně obviněný povinnost uvedenou v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, tj. povinnost vykonávat povolání lékárníka odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony. V jiných případech není věcná příslušnost čestné rady komory dána, byť by se i jednalo o porušení povinnosti z hlediska rady "
závažné
" ve smyslu § 7 odst. 1 Disciplinárního řádu České lékárnické komory.II. Provozovatel lékárny, je-li právnickou osobou, ani jeho statutární orgán nejsou osobami podléhajícími disciplinární pravomoci České lékárnické komory.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, čj. 3 Ads 29/2012-23)
Věc:
PharmDr. Zdeněk P. proti České lékárnické komoře o disciplinárním deliktu, o kasační stížnosti žalované.Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2009 shledala žalovaná (dále jen "ČLK") žalobce vinným ze spáchání disciplinárního deliktu (dle § 1 odst. 2 Disciplinárního řádu České lékárnické komory), kterého se měl dopustit tím, že v době od 11. 12. 2006 do 24. 2. 2008 a dále v době od 1. 7. 2008 dosud jako jediný společník a statutární orgán provozovatele Lékárny Tesco Mělník, Vodárenská 3653, Mělník, společnosti EDUKAFARM, s. r. o. připustil provoz lékárny bez osoby, které by ČLK vydala osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce pro uvedenou lékárnu.
Tímto svým jednáním žalobce dle ČLK porušil povinnost vykonávat své povolání v souladu s etikou, odborně a způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat vnitřní stavovské předpisy komory, povinnost zajistit vedení lékárny osobou, která je držitelem osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce vydaného ČLK, a povinnost zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 220/1991 Sb., § 7 odst. 1 písm. a), b) Organizačního řádu České lékárnické komory, § 1 odst. 1 a 2 Licenčního řádu České lékárnické komory a bodu 6 a 12 Etického kodexu České lékárnické komory.
Za to uložila čestná rada ČLK žalobci podle § 18 odst. 3 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. a § 16 odst. 3 písm. a) Organizačního řádu České lékárnické komory disciplinární opatření, a to pokutu ve výši 30 000 Kč.
Proti rozhodnutí ČLK podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, čj. 11 Ca 330/2009-45, rozhodnutí ČLK zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Při posouzení, zda je žalobce vinným ze spáchání disciplinárního deliktu, vyšel soud z nesporných skutečností, tedy že žalobce byl jednatelem a jediným společníkem společnosti EDUKAFARM a že provozovatelem lékárny byla tato společnost (nikoli žalobce jako jednatel společnosti). Pro to, aby společnost mohla provozovat lékárnu, přitom nemusí být statutární orgán členem ČLK. Skutečnost, že v daném případě byl statutární zástupce provozovatele členem ČLK, neznamená, že by z tohoto titulu bylo možné vyvodit vůči němu deliktní odpovědnost.
Zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (dále jen "zákon o zdravotní péči")
) upravuje v § 14 postup v případě, že dojde k porušení povinností stanovených tímto zákonem, a to tak, že orgán příslušný k registraci může provozovateli uložit pokutu za porušení povinnosti vyplývající z tohoto zákona. I z tohoto ustanovení podle soudu vyplývá, že deliktní odpovědnost lze vyvodit pouze vůči provozovateli, kterým byla v daném případě právnická osoba, a nikoli vůči jejímu statutárnímu orgánu.
Pokud ČLK konstatuje, že se žalobce jako její člen dopustil svým jednáním porušení vnitřních norem ČLK, nepovažuje soud porušení jednotlivých ustanovení za tak zásadní, aby z nich bylo možné vyvodit deliktní odpovědnost. Žalobce jako člen ČLK má samozřejmě obecnou povinnost dodržovat zákony a vnitřní předpisy komory, nelze však pominout, že ve správním řízení nebyl v postavení člena ČLK, který by provozoval lékárnu, ale jako statutární orgán provozovatele.
Argumentace ČLK analogickým použitím zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není podle soudu namístě, neboť zákon o přestupcích je založen na tom, že lze vyvodit odpovědnost pouze ve vztahu k fyzickým osobám. Z této zásady vychází i odpovědnost právnických osob stanovená v § 6 tak, že za porušení povinnosti uložené právnické osobě odpovídá podle tohoto zákona ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat. Ze zákona o zdravotní péči vyplývá, že provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení může být jak osoba právnická, tak osoba fyzická, a podle toho je nutno rozlišovat, kdo a za jakých podmínek může právnickou osobu postihnout.
Z § 9 zákona o zdravotní péči vyplývá podle soudu zcela jednoznačná povinnost, a to pouze právnické osobě jako provozovateli nestátního zdravotnického zařízení, ustanovit odborného zástupce, který musí splňovat zákonné předpoklady, a dále pak i povinnost s tímto odborným zástupcem uzavřít pracovní smlouvu nebo smlouvu o obdobném pracovněprávním vztahu. Pokud provozovatel tuto svou povinnost poruší, může mu být podle § 14 téhož zákona uložena pokuta, případně zrušena registrace. Příslušným k jejímu uložení je však ze zákona pouze orgán příslušný k registraci - v daném případě Krajský úřad Středočeského kraje.
Pokud tedy ČLK uložila pokutu žalobci, který byl pouze statutárním orgánem provozovatele, učinila tak podle soudu v rozporu se zákonem, neboť žalobci zákon neukládá povinnost ustanovit odborného zástupce, a nemohl tak svým jednáním naplnit skutkovou podstatu disciplinárního deliktu spočívajícího v závažném porušení povinnosti ČLK tím, že připustil provoz lékárny bez osoby, která by měla mít ze strany ČLK vydáno osvědčení k výkonu funkce odborného zástupce.
ČLK (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítala, že soud v odůvodnění napadeného rozsudku neobjasnil, proč nepovažoval porušení jednotlivých ustanovení citovaných v rozhodnutí stěžovatelky za tak zásadní, aby z nich bylo možné vyvodit deliktní odpovědnost žalobce. Závěr soudu je proto podle jejího názoru nepřezkoumatelný. Provozování lékárny bez osvědčení dle § 1 odst. 2 Licenčního řádu České lékárnické komory stěžovatelka považovala za velmi závažné porušení povinností člena ČLK, neboť porušením této povinnosti je zcela vyloučeno plnění zákonného účelu ČLK, jak vyplývá z § 2 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb.
Za nesrozumitelné považovala stěžovatelka také odmítnutí analogie k § 6 zákona o přestupcích. Disciplinární odpovědnost členů ČLK je podle stavovských předpisů, zejména Disciplinárního řádu České lékárnické komory, naprosto stejným způsobem založena pouze na odpovědnosti ve vztahu k fyzickým osobám, a nikoliv osobám právnickým. Pokud pak soud odkazuje na povinnosti vyplývající ze zákona o zdravotní péči, stěžovatelka upozornila, že disciplinární obvinění na porušení ustanovení tohoto zákona nestojí a ve výrokové části rozhodnutí ani v jeho odůvodnění odkaz na tento zákon uveden není. Stěžovatelka se proto i nadále domnívá, že analogie § 6 téhož zákona je přiléhavá a že soud v tomto ohledu nesprávně posoudil právní otázku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, čj. 6 Ads 126/2011-124, ve kterém soud dospěl k závěru, že požadavek na získání osvědčení podle Licenčního řádu České lékárnické komory nevytváří jen "
další formální překážku
", ale představuje prosazení zájmu na tom, aby v nestátním zdravotnickém zařízení působila odpovědná osoba, jež bude činnost takového zařízení týkající se poskytování zdravotní péče řídit a za ni i odpovídat.Stěžovatelka považovala za nesporné, že tato povinnost byla porušena členem ČLK, který funkci odborného zástupce vykonával a který byl rovněž samostatně v jiném řízení disciplinárně potrestán. Stejně tak bylo dle stěžovatelky nesporné, že předmětná lékárna byla provozována v rozporu s citovaným stavovským předpisem, a Nejvyšším správním soudem shora akcentovaný účel tak nemohl být realizován. Ten, kdo lékárnu provozuje, je její provozovatel. Pokud je pak provozovatel členem ČLK, podléhá podle stěžovatelky její disciplinární pravomoci.
Stěžovatelka odkázala na § 7 odst. 1 písm. a) a b) Organizačního řádu České lékárnické komory, na body 6 a 12 Etického kodexu České lékárnické komory a na § 9 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb. Všechny zde uvedené povinnosti je podle jejího názoru povinen jako člen ČLK znát a dodržovat také žalobce. Pokud právnická osoba, ve které žalobce vykonával funkci statutárního orgánu jako její jediný jednatel, jakož i její jediný společník, provozovala lékárnu v rozporu se stavovskými předpisy, které je žalobce povinen znát a dodržovat, a žalobce přesto tento stav připustil a nijak proti němu nezasáhl (odborného zástupce neupozornil, provoz lékárny nepřerušil), dopustil se podle stěžovatelky porušení povinností vyplývajících mu z jeho členství v ČLK.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
VI. Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) Nejvyšší správní soud se v zásadě ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku, nad jeho rámec uvádí následující.
Úvodem Nejvyšší správní soud vyjadřuje jistou pochybnost nad právní kvalifikací skutku tak, jak byla provedena stěžovatelkou, od níž se odvíjí rovněž věcná příslušnost čestné rady ČLK k projednání a rozhodnutí věci. Bez ohledu na to, jak závažné ve smyslu § 7 Disciplinárního řádu České lékárnické komory se čestné radě ČLK dané konkrétní provinění jeví, vždy je podle Nejvyššího správního soudu nutno respektovat hranice vytyčené zákonem č. 220/1991 Sb.
Zatímco čestná rada okresního sdružení je podle zákona příslušná k projednání porušení povinností uvedených v § 9 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb., čestná rada ČLK rozhoduje výlučně o "
závažných porušeních povinností člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a) zákona
". To, který orgán komory bude o věci rozhodovat, se pak rovněž promítá do druhu a výše hrozící sankce (§ 13 odst. 3, § 18 odst. 3 zákona č. 220/1991 Sb.). Bez ohledu na to, o který případ uvedený v § 7 odst. 1 Disciplinárního řádu České lékárnické komory tedy půjde, vždy bude podmínkou založení věcné příslušnosti čestné rady ČLK to, že se musí jednat o porušení uvedené v § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. Nestačí tedy porušení (byť i závažné) jakékoli povinnosti, nýbrž musí se jednat o porušení povinnosti vykonávat povolání lékárníka "odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony
". Jaké okolnosti či skutečnosti vedly čestnou radu ČLK k závěru, že právě tato povinnost byla daným obviněným porušena, je pak třeba v odůvodnění rozhodnutí uvést, tj. rovněž v tomto ohledu rozhodnutí náležitě odůvodnit, neboť se jedná o otázku klíčovou pro celé další řízení.Hlavním důvodem, proč napadené správní rozhodnutí nemůže podle názoru Nejvyššího správního soudu obstát, je však to, že aplikovaná ustanovení citovaná ve výroku rozhodnutí na žalobce za daných okolností vůbec nedopadají. Povinnost získat osvědčení ČLK totiž svědčí pouze odbornému zástupci pověřenému vedením lékárny, nikoli provozovateli lékárny, natož jeho statutárnímu zástupci.
Uvedené dle názoru Nejvyššího správního soudu plně koreluje s posláním ČLK, tedy stavovské organizace jako takové. Tímto je obecně [vedle hájení práv, profesních zájmů a profesní cti jejích členů - § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 220/1991 Sb.] zejména dohled nad
odborností výkonu povolání lékárníka
[§ 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 220/1991 Sb.]. Podle § 9 odst. 2 zákona o zdravotní péči je pak - v případě, že provozovatelem lékárny je právnická osoba - osobou odpovědnou za odborné vedení
nestátního zdravotnického zařízení odborný zástupce. Odborný zástupce je rovněž tím, kdo je podle § 1 odst. 2 Licenčního řádu České lékárnické komory povinen být držitelem osvědčení k výkonu soukromé praxe vydaného na základě zákona č. 220/1991 Sb.Disciplinární pravomoc ČLK tak, jak je právními předpisy, a to jak zákonnými, tak i vnitřními komorovými, upravena, se tedy vztahuje na členy ČLK
vykonávající povolání lékárníka
, tzn. buď fyzické osoby splňující podmínky § 9 odst. 1 zákona o zdravotní péči, nebo - je-li provozovatelem právnická osoba, nebo fyzická osoba, která nemá odbornou způsobilost - ustanovené odborné zástupce ve smyslu § 9 odst. 2 tohoto zákona. Provozovatel lékárny (jde-li o právnickou osobu) ani jeho statutární orgán však pravomoci komory nepodléhá, neboť ve vztahu k jím provozované lékárně nevykonává povolání lékárníka, a dozor nad jeho odborností proto nepřipadá v úvahu.Z uvedeného vyplývá, že žalobce nebyl v daném případě v postavení, které by umožňovalo vést proti němu disciplinární řízení.
Provozovatel nestátního zdravotnického zařízení pak jistě je odpovědný podle zákona o zdravotní péči, jak správně dovozuje Městský soud v Praze v napadeném rozsudku, zde se však jedná o odlišný právní vztah s odlišnými subjekty a odlišným obsahem.
Lze proto uzavřít, že žalobce
jako statutární orgán provozovatele
lékárny nepodléhá
disciplinární pravomoci ČLK, a nemůže být tudíž v tomto svém postavení subjektem deliktního jednání. Ani skutečnost, že žalobce byl v daném případě členem ČLK, pak nemůže na výše uvedeném ničeho změnit, neboť ve vztahu k předmětné lékárně nebyl osobou vykonávající povolání lékárníka.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.