Vydání 10/2004

Kasační stížnost se opírá především o důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky - výkladu pojmu "výkon advokacie" dle § 1 odst. 1 zákona o advokacii a v té souvislosti v nesprávném posouzení právní otázky, zda se stěžovatel svým jednáním dopustil kárného provinění ve smyslu § 32 odst. 1 zákona o advokacii.

Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení, spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní norma, popř. je sice aplikována správná právní norma, ale ta je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.

Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal.

Dle § 1 odst. 1 zákona o advokacii upravuje tento zákon podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování právních služeb advokáty (dále jen "výkon advokacie").

Advokacii lze definovat jako činnost, nezávislé povolání vykonávané advokátem, tj. osobou právnicky vzdělanou, zvláštně kvalifikovanou, která je zapsána v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou.

V citovaném ustanovení § 1 odst. 1 zákona o advokacii je obsažena legislativní zkratka "výkon advokacie", tedy výkon tohoto nezávislého povolání, pod kterou zákonodárce podřadil jak vlastní poskytování právních služeb advokáty, tak podmínky, za nichž mohou být tyto právní služby poskytovány. Advokát přitom nemůže poskytovat právní služby libovolnou formou, ale jen způsobem stanoveným v zákoně a za podmínek v něm uvedených.

Nelze přisvědčit stěžovateli, který "výkon advokacie" jako legislativní zkratku vztáhl pouze a právě jen na vlastní poskytování právní služby advokátem klientovi. To, že legislativní zkratka "výkon advokacie" nezahrnuje pouze poskytování právních služeb, ale je nutné v rámci ní rozlišovat dva samostatné pojmy, je patrné i z dalších ustanovení zákona o advokacii - např. z již výše citovaného ustanovení § 2 odst. 1, které hovoří o tom, kdo může poskytovat právní služby, či z ustanovení § 19 odst. 1, ve kterém jsou uvedeny důvody, pro které lze poskytnutí právních služeb odmítnout apod. Skutečnost, že zákonodárce důsledně rozlišil v zákoně o advokacii pojmy "poskytování právních služeb" a "výkon advokacie", vede k logickému závěru, že tam, kde použil pojem "výkon advokacie", měl na mysli veškeré úkony, které advokát činí v souvislosti s výkonem nezávislého povolání advokáta, tedy i ty, k nimž je povinován či které učiní v souvislosti s poskytováním právní služby na základě uzavřené smlouvy, a to i poté, co je zastupování klienta ukončeno, přičemž je činí nikoliv jako občan, ale jako advokát při výkonu svého povolání, tedy při výkonu advokacie.

Ve vztahu k této stěžovatelově námitce proto Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že stěžovatel jednal způsobem, který je mu žalovanou vytýkán, při výkonu svého povolání, tedy při výkonu advokacie.

Dle § 17 zákona o advokacii postupuje advokát při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

Dle čl. 4 odst. 1 pravidel profesionální etiky je advokát všeobecně povinen přispívat poctivým, čestným a slušným chováním k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu.

Dle ustanovení § 17 zákona o advokacii se advokáti, jako příslušníci této profese, dobrovolně podřizují pravidlům etického chování, která jdou i nad rámec požadavků stanovených právními normami pro ostatní subjekty práva. Některá z těchto pravidel se prosazují do textů právních norem (např. povinnost zachovávat mlčenlivost), jiná jsou součástí psaných či nepsaných kodexů (srov. např. Etická pravidla Rady evropských advokátních komor - CCBE, přijatá dne 28. 10. 1988).

Z pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů, přijatých Usnesením představenstva ČAK č. 1/1997 a uveřejněných ve Věstníku ze dne 31. 10. 1996, vyplývá, že těmito pravidly jsou vázáni všichni advokáti zapsaní v seznamu advokátů vedeném ČAK (čl. 1 odst. 1).

Pokud ustanovení § 17 zákona o advokacii ukládá advokátovi povinnost chovat se při výkonu svého povolání - advokacie určitým způsobem, pravidla profesionální etiky jej zavazují k určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, přičemž hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů. Z těchto hledisek je třeba chápat požadavky vymezené v čl. 4 odst. 1 pravidel, tedy všeobecné požadavky na poctivé, čestné a slušné chování advokáta, jako generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři. Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí tedy nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku apod.

Ve světle výše uvedeného bylo pak nutno posuzovat jednání, za které žalovaná uznala stěžovatele kárně vinným a za které mu bylo uloženo kárné opatření.

Ustanovení § 20 odst. 3 zákona o advokacii dává advokátovi možnost, aby v případě, že nesloží přiměřenou zálohu na odměnu za poskytnutí právních služeb, ačkoliv byl o to advokátem požádán, odstoupil od smlouvy o poskytování právních služeb. Jak již bylo několikrát konstatováno, žalovaná nekladla stěžovateli za vinu porušení tohoto ustanovení. Ustanovení § 17 zákona o advokacii či pravidla profesionální etiky samozřejmě nevylučují použití § 20 odst. 3 tohoto zákona, jak dovozuje stěžovatel; je však nutno při jakémkoliv jednání advokáta, tedy i při rozhodování se o tom, zda odstoupí od smlouvy o poskytování právních služeb, vzít v úvahu povinnosti v něm uvedené, a to včetně povinností uložených advokátu pravidly profesionální etiky, na která toto ustanovení odkazuje.

Právní posouzení stěžovatelova jednání, ke kterému v této věci dospěly žalovaná i krajský soud, když posoudily jeho jednání jako jednání naplňující skutkovou podstatu kárného provinění ve smyslu § 32 odst. 1 zákona o advokacii, je dle názoru Nejvyššího správního soudu správné. Stěžovatel se svým výše popsaným jednáním dopustil porušení povinností uložených mu ustanovením § 17 zákona o advokacii a čl. 4 odst. 1 pravidel profesionální etiky tím, že ačkoliv s dostatečným časovým předstihem věděl, že jsou zde dány podmínky pro postup dle § 20 odst. 3 zákona o advokacii, přistoupil k tomuto úkonu v den, kdy mělo proběhnout hlavní líčení, a tuto skutečnost pak těsně před jeho zahájením sdělil soudu, čímž zmařil hlavní líčení. Jeho jednání lze tedy posoudit jako jednání, kterým snížil důstojnost a vážnost advokátního stavu.