Vydání 3/2005

Rozhodnutím představenstva České lékařské komory ze dne 5. 4. 2002 nebylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 14. 3. 2002 o udělení licence k výkonu funkce vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízení pro obor tuberkulóza a respirační nemoci. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že žalobce údajně nesplnil podmínku dostatečné praxe, kterou lze v jeho případě započítat až od 1. 4. 1997, neboť do té doby vykonával lékařskou praxi v rozporu se zákonem (§ 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb.) Žalobce totiž od vzniku České lékařské komory do dubna 1997 vykonával své lékařské povolání v léčebné a preventivní péči, aniž byl členem České lékařské komory. Ta pak nemohla ve smyslu ustanovení § 7 téhož zákona dbát na to ani ověřit, zda žadatel vykonával své povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komory. Nemohla vůči žalobci (žadateli) ani uplatňovat disciplinární pravomoc. Proto nebylo možné ani zaručit odbornost výkonu lékařského povolání.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 3. 2003 zrušil rozhodnutí žalované pro nezákonnost. Konstatoval, že pro zápočet odborné praxe jako podmínky udělení licence k výkonu funkce vedoucího lékaře a primáře ve zdravotnickém zařízení je irelevantní, zda lékař vykonával praxi jako člen nebo nečlen České lékařské komory. Právní názor, který žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil, odporuje také zásadám logického myšlení, neboť by ve svém důsledku znamenal, že žádnému lékaři vykonávajícímu lékařské povolání v České republice by nebylo možno udělit licenci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 licenčního řádu dříve než po uplynutí 10 let od vzniku České lékařské komory.

Žalovaná (dále "stěžovatelka") napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností; tvrdila nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a s názorem krajského soudu nesouhlasila. Stěžovatelka poukázala na to, že do vzniku České lékařské komory v roce 1991 garantovaly a kontrolovaly řádný výkon lékařského povolání jednotlivými lékaři orgány státní zdravotní správy prostřednictvím tzv. okresních a krajských odborníků pro jednotlivé obory medicíny. Od 1. 6. 1991 převzala tuto kompetenci Česká lékařská komora. Bylo by pochopitelně , aby Česká lékařská komora neuznala lékařskou praxi vykonávanou v době, kdy tato komora neexistovala a lékař neměl ani povinnost ani možnost být jejím členem a výkon jeho povolání byl kontrolován jiným způsobem. V tomto směru je úvaha krajského soudu o tom, že právní názor uvedený v odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky odporuje zásadám logického myšlení, nepřípadná, neboť se o případ neuznání praxe vykonané před vznikem komory nejedná.

Ovšem lékař, který v době existence povinnosti být členem České lékařské komory podle § 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb. vykonával lékařské povolání a členem komory nebyl, nejen porušoval zákon, ale byl svévolně mimo jakoukoli kontrolu orgánů komory. Komora neměla a nemá přehled o tom, zda se celoživotně vzdělává, jak je jeho povinností; proto nemůže posoudit, zda splňuje podmínku účasti v celoživotním vzdělávání uvedenou pro vydání požadované licence v § 7 odst. 4 písm. c) Licenčního řádu České lékařské komory. Komora rovněž nevykonávala nad tímto lékařem disciplinární pravomoc a nemůže posoudit, zda v průběhu výkonu lékařské praxe nenastaly důvody pro uložení disciplinárního opatření, včetně takového, které by udělení osvědčení k výkonu funkce vedoucího lékaře či primáře vylučovalo [např. dle § 18 odst. 3 písm. c) zákona č. 220/1991 Sb., v platném znění]. Je třeba vzít rovněž v úvahu, že lékař, který řadu let svévolně porušoval zákon a nebyl členem České lékařské komory, ač vykonával lékařské povolání, nemusel plnit povinnosti stanovené ostatním lékařům, kteří dodrželi zákon a byli členy České lékařské komory, včetně povinnosti platit členské příspěvky, účastnit se celoživotního vzdělávání lékařů organizovaného komorou apod. Lékař, který se choval nezákonně, je tak vlastně paradoxně zvýhodněn oproti lékaři, který se choval v souladu se zákonem. Tento stav nepochybně není v souladu s článkem 4 odstavcem 3 Listiny základních práv a svobod.

Žalobce ve svém vyjádření souhlasil se závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Upozornil mj. na skutečnost, že členství v České lékařské komoře mu až do března roku 1997 neumožnilo vedení Okresního sdružení lékařů ve Svitavách, neboť je cizím státním příslušníkem. Žalobce navíc povinnosti celoživotního vzdělávání i poplatkové povinnosti vůči stěžovatelce plnil i přesto, že členem České lékařské komory nebyl.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.