Vydání 9/2021

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2021, čj. 4 As 349/2020-63)

Žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 10. 2018 zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Plzeňského a Karlovarského (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 6. 2018 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 3 odst. 1 zákona o prodejní době. Tohoto jednání se žalobkyně měla dopustit tím, že v den státního svátku, tj. 28. září - Den české státnosti, v prodejní době provozovny prodala spotřebiteli výrobek Myš Hama AM - 7300 černá v hodnotě 161 Kč, jak bylo prokázáno provedeným kontrolním nákupem, ke kterému byl prodávajícím vydán doklad o koupi, čímž porušila zákaz prodeje podle § 1 odst. 1 písm. d) zákona o prodejní době. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobkyni podle § 3 odst. 2 zákona o prodejní době ve spojení s § 93 odst. 1 a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), uložena pokuta ve výši 100.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že § 1 zákona o prodejní době výslovně pojednává o zákazu prodeje o vybraných státních svátcích v maloobchodě a velkoobchodě. Zákonem stanovený zákaz se tak vztahuje na podnikatele, kteří disponují živnostenským oprávněním s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „Velkoobchod a maloobchod“, „Koupě zboží za účelem dalšího prodeje“ či jiný obor činnosti, který spadá do obsahové náplně maloobchodu a velkoobchodu. Není přitom určující, zda podnikatel vykonává maloobchodní (velkoobchodní) činnost prostřednictvím kamenných provozoven nebo internetových obchodů. Jak vyplývá z obchodního i živnostenského rejstříku, žalobkyně disponuje živnostenským oprávněním s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, obor činnosti „Velkoobchod a maloobchod“, na což se primárně specializuje, a proto na ni zákon o prodejní době dopadá. Je nutné rozlišovat pojmy „okamžik uzavření kupní smlouvy“ a „prodej“, přičemž v případě prodeje se jedná o širší pojem, jenž v sobě zahrnuje i samotný okamžik uzavření kupní smlouvy. Je přiměřené, pokud je zákaz prodeje užitý v zákoně o prodejní době vykládán tak, že se tento zákaz vztahuje na jakoukoliv fázi prodeje, tedy i na jeho závěrečnou fázi – převzetí zboží kupujícím, a nikoli jen na samotný okamžik uzavření kupní smlouvy.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž namítla, že správní orgány nezjistily skutečný stav věci, pokud žalobkyni nepovažovaly za klasický internetový obchod. Napadené rozhodnutí je nezákonné v důsledku chybné spojení „prodej v maloobchodě“. Zákon o prodejní době se vůbec na internetové obchody a jejich výdejny nevztahuje. Výklad správních orgánů, důsledkem kterého se zákon o prodejní době na internetové obchody a jejich výdejny vztahuje, totiž vede ke zcela absurdním, neekonomickým a hrubě nespravedlivým důsledkům. K uzavření kupní smlouvy mezi kupujícím a žalobkyní coby prodávající dochází zpravidla tím, že kupující přijme návrh na uzavření smlouvy na internetové stránce žalobkyně, jak podrobněji uvádí čl. III. odst. 1 obchodních podmínek žalobkyně. Kupní smlouva je tedy uzavřena okamžikem, kdy žalobkyně objednávku přijme a odešle potvrzující e-mail kupujícímu. To je ostatně v souladu s § 1745 občanského zákoníku. V posuzovaném případě byla kupní smlouva uzavřena distančním způsobem prostřednictvím internetu, tedy mimo kamenné provozovny žalobkyně. Pod pojem prodej přitom nelze podřadit samotný akt odevzdání předmětu koupě kupujícímu, tj. pouhý výdej zboží, který je jen jednou z mnoha nutných fází prodeje či koupě zboží. Výdej zboží může být uskutečněn tolika rozličnými způsoby jako je například výdej zboží kurýrem zásilkové služby, výdej zboží příslušným zaměstnancem na poště, výdej zboží prostřednictvím AlzaBoxu žalobkyně či výdej zboží na jakémkoli jiném místě, a proto nelze jinak než dojít k závěru, že výdej zboží nelze pod pojem „prodej“ ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o prodejní době vůbec subsumovat. Ani úhradu zboží nelze považovat za jeho prodej, protože úhrada může být v případě internetových obchodů opět provedena na mnoha místech (online, platebním příkazem či tzv. na dobírku). V případě internetových obchodů je pod pojem prodej podřaditelný pouze samotný akt uzavření kupní smlouvy, nikoli veškeré jednání s tím spojené. Pouze takový výklad je v souladu se zásadami a, které uznává a chrání jak Nejvyšší správní soud, tak i Ústavní soud. V případě předmětné kontroly došlo k uzavření kupní smlouvy distančním způsobem a na provozovně žalobkyně došlo toliko k výdeji zboží. Za místo prodeje je tedy nutné považovat místo uzavření kupní smlouvy.

Správní orgány nerespektovaly rozdíly mezi běžným maloobchodním a internetovým prodejem zboží, což je také jeden z důvodů protiprávnosti napadeného rozhodnutí. Maloobchodnímu prodeji je vlastní tzv. offline režim, kdy zákazník fyzicky navštíví příslušnou prodejnu, vybere si zboží zpravidla z aktuálně dostupného sortimentu a zboží si po jeho prohlédnutí a vyzkoušení případně zakoupí. Kupní smlouvy jsou v těchto případech uzavírány za fyzické přítomnosti prodávajícího a kupujícího, což má zásadní vliv na právní ustanovení, která na právní poměr z takto uzavřené kupní smlouvy dopadají, kdy zákazník nemá v těchto případech právo vrátit zboží ve čtrnáctidenní lhůtě dle § 1829 občanského zákoníku. Dále se na tento právní poměr použijí jiná ustanovení než ta, kterými se řídí právní poměr založený smlouvou uzavřenou distančním způsobem dle § 1829 občanského zákoníku. Dále je s ohledem na povahu transakce prakticky vyloučené, aby součástí uzavřené kupní smlouvy v maloobchodě byly obchodní podmínky, což se projevuje tím, že právní normy o obchodních podmínkách nebudou na maloobchodní prodej zboží zpravidla dopadat.

V případě internetového prodeje zboží je situace zcela odlišná, neboť nejpodstatnější část prodejního procesu se odehrává v režimu on-line, tedy po internetu. Při zjednodušeném pohledu na fungování internetového prodeje by bylo možné namítnout, že i žalobkyně má coby internetový prodejce k dispozici kamenné provozovny, ve kterých je vystaveno zboží k zakoupení. Vystavené zboží žalobkyně však tvoří naprostý zlomek oproti celkovému sortimentu žalobkyně zveřejněnému na jejích internetových stránkách. Žalobkyní vystavené zboží přitom nelze přímo zakoupit, kupující musí nejdříve uzavřít kupní smlouvu distančním způsobem a jako způsob doručení zvolit osobní odběr zboží na vybrané provozovně. Po objednání zboží přes internet dochází k řadě interních procesů, jejichž výsledkem je skutečnost, že zaměstnanec příslušné provozovny zboží připraví k výdeji zákazníkovi. Délka tohoto procesu je odvislá od povahy objednaného zboží, jeho stavu na skladu, vytíženosti skladu apod. Zboží vystavené v provozovnách žalobkyně pak slouží primárně k marketingové propagaci smluvních partnerů na základě smluv o spolupráci uzavřených mezi smluvními partnery žalobkyně a žalobkyní, tedy jako nástroj zviditelnění těchto smluvních partnerů. V některých provozovnách žalobkyně je vystaveno též zboží, které je určeno k přímému prodeji. V případě žalobkyně však jde pouze o okrajovou záležitost. Žalobkyně ani její provozovny nejsou klasickými maloobchodními prodejnami, pro něž je typické nabytí vlastnického práva k předmětu koupě tradicí, na rozdíl od internetového prodeje, kde je obchodní zvyklostí, že okamžikem nabytí vlastnického práva je až úplné uhrazení kupní ceny.

Pokud by v sobě pojem „prodej“ dle zákona o prodejní době skutečně zahrnoval jednotlivé fáze prodeje, vztahoval by se i zákaz prodeje dle zákona o prodejní době na všechny fáze prodeje. V takovém případě by o dnech vymezených zákonodárcem v zákoně o prodejní době panoval absolutní zákaz ekonomické činnosti, u které dochází ke koupi zboží přes internet. Internetové obchody by v souladu s výkladem žalované nesměly přijímat objednávky a musely by mít webové stránky úplně vypnuté, jinak by se dopouštěly protiprávní činnosti. Podobně by bylo zakázáno o vymezených dnech převzetí zboží či převedení vlastnického práva k němu z prodávajícího na kupujícího apod. Argumentace žalované vyvozující z důvodové zprávy úmysl zákonodárce, kterým mělo být sladění rodinného a pracovního života, je nesmyslná. Důvodové zprávy jsou totiž dokumentem z dílny předkladatele zákona, obvykle vlády coby moci výkonné, a zákonodárný sbor jako takový do nich dále nezasahuje, neboť předmětem legislativního procesu jsou toliko návrhy zákonů, a nikoliv důvodové zprávy. Řada významných právních myslitelů přitom vystupuje proti názoru, že zákony se mají interpretovat na základě úmyslu zákonodárce. Výklad žalované je chybný i z důvodu, že argumentace úmyslem zákonodárce je nadstandardní výkladovou metodou, kterou lze použití toliko ve chvíli, kdy jsou standardní výkladové metody mezi sebou ve vzájemném rozporu. Žalovaná se však ani neobtěžovala standardních výkladových metod užít, natož závěr, že by byly navzájem v rozporu odůvodnit a ospravedlnit si tak aplikaci nadstandardní interpretační metody. Výklad zákona o prodejní době zaujatý správními orgány je chybný a v případě aplikace zákazu prodeje na internetové obchody plodí hrubě nespravedlivé a krajně důsledky. Primární povinností správních orgánů přitom bylo vůči žalobkyni zajistit spravedlivé řešení.

Napadené rozhodnutí je dále nezákonné z důvodu protiústavní pojmu „prodejní plocha“. Tento pojem zákon o prodejní době blíže neupřesňuje, pročež jej správní orgány vyložily za pomoci nařízení Komise (ES) č. 250/2009 ze dne 11. 3. 2009, kterým se provádí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 295/2008, pokud jde o definice ukazatelů, technický formát pro předávání údajů, požadavky na dvojí oznamování pro NACE Rev. 1.1 a NACE Rev. 2 a odchylky, které lze udělit pro strukturální statistiku podniků, které je však pouze prováděcím právním předpisem vydaným Komisí jako orgánem moci výkonné. Analogická aplikace právního předpisu, který je navíc určen pro statistické účely, je v neprospěch žalobkyně, jelikož vůbec nezohledňuje, zdali na dané ploše dochází k přímému prodeji zboží či nikoliv. Analogie v neprospěch pachatele je přitom ve správním trestání nepřípustná. Žalovaná tak porušila principy vyplývající z čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které jsou použitelné pro oblast správního trestání. Konstrukce skutkové podstaty správního deliktu dle § 3 odst. 1 zákona o prodejní době, zejména pak pojem „prodejní plocha“ je nejednoznačný, neboť není vymezen přímo v daném zákoně ani na žádný jiný zákon neodkazuje. Zákaz analogie v neprospěch účastníka řízení je přitom podstatně intenzivnější ve chvíli, kdy je právní úprava nedokonalá, nepřesná a umožňující více výkladů. Jestliže zákonodárce selhal a vytvořil mezerovitý veřejnoprávní předpis, není možno důsledky takového selhání řešit analogií v neprospěch pachatele, ale naopak v neprospěch státu, jehož orgány musí respektovat požadavek určitosti a jasnosti veřejnoprávních předpisů. Legitimní očekávání žalobkyně, že žalovaná bude postupovat v souladu s ústavními principy a pojem „prodejní plocha“ bude vykládat rozumným, spravedlivým a ústavně konformním výkladem, tak bylo jednoznačně a hrubě porušeno. Vzhledem k nejednoznačnosti zákona o prodejní době by proto tento zákon měl být vykládán tím způsobem, který je ve prospěch pachatele, tj. restriktivně, nikoliv extenzivně. Extenzivní výklad je nepřípustný rovněž proto, že by v jeho důsledku bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv žalobkyně jako soukromé osoby. Zejména se jedná o právo žalobkyně na podnikání a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.

Kontrolovaná provozovna žalobkyně slouží primárně k předvádění výrobků smluvních partnerů žalobkyně, příjmu a vyřizování reklamací zákazníků internetového obchodu žalobkyně a dále jako výdejna pro zboží, které bylo přes tento internetový obchod zakoupeno. Většina podlahové plochy je využívána právě k těmto účelům. Žalovaná se přitom omezila na výpočet podlahové plochy, tj. veškeré plochy dané provozovny, což je však při posouzení velikosti prodejní plochy irelevantní. Podlahová plocha byla nadto změřena až s časovým odstupem od samotné kontroly. Kontrolní orgán velikost prodejní plochy neprokázal, když tuto pouze dovodil z údajů uvedených na nyní neexistující webové stránce, a dále z nájemní smlouvy, ve které je uvedena celková plocha pronajaté provozovny. Avšak ani tento důkaz neprokazuje velikost prodejní plochy, když podstatnou část podlahové plochy provozoven žalobkyně tvoří sklady, plocha určená pro účely reklamací, jakož i plocha s občerstvením. Předváděcí plocha je reklamní plochou a nikoli plochou prodejní. Velikost prodejní plochy tedy nebyla prokázána.

V replice žalobkyně uvedla, že účelem zákona o prodejní době se žalovaná vůbec nezabývala, přičemž se zabývala toliko úmyslem zákonodárce, čímž však kromě jazykové výkladové metody aplikovala pouze historickou metodu, tj. metodu aplikovatelnou jen výjimečně. Dále žalobkyně zopakovala, že žalovaná porušila zákaz analogie ve prospěch pachatele, když při stanovení obsahu pojmu „prodejní plocha“ vycházela z analogické aplikace nařízení Komise (ES) č. 250/2009, které je určeno pro statistické účely a které pojem prodejní plocha podstatně rozšiřuje. Dále byla porušena zásada a. Za prodejní plochu lze považovat pouze prostory v provozovně žalobkyně, kde dochází k reálnému uzavření kupní smlouvy tradicí, přičemž tyto obchodní prostory jsou výrazně pod zákonným limitem 200 m2, a proto nemohl být spáchán přestupek.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, čj. 30 A 284/2019-73, zamítl žalobu, přičemž neshledal důvodnou námitku chybné pojmu „prodej v maloobchodě“. Odkázal na závěry rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2020, čj. 22 A 42/2019-76, a ze dne 9. 4. 2020, čj. 22 A 39/2019-49, dle kterých, „[z]‚prodej‘‚prodej‘[…] ‚Listina‘[…].“

K námitce chybné pojmu „prodej v maloobchodě“ krajský soud konstatoval, že nedošlo k analogii v neprospěch pachatele. Analogie v právu znamená aplikaci právní normy, která upravuje určitou situaci, na situaci skutkově podobnou, která však právem upravena není. V daném případě je odpovědnost žalobkyně založena ustanovením § 1 odst. 1 písm. d) zákona o prodejní době a není vyloučena ustanovením § 1 odst. 3 písm. a) uvedeného zákona. Nejedná se tu tedy o případ, kdy by odpovědnost nebyla právem upravena, a správní orgán někoho postihoval na základě právní normy, která upravuje situaci obdobnou. Filipika proti analogii v neprospěch pachatele tudíž není na místě. Podle Ústavního soudu kritérium prodejní plochy pro rozlišení „velkých“ prodejen a ostatních prodejen je z důvodu efektivnosti opatření a snadné ověřitelnosti, navíc s existencí obdoby v zahraničních úpravách, zcela legitimní a nevybočující z ústavních mezí (viz nálezy ÚS ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 27/16, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16). Kritérium velikosti prodejní plochy je ostatně užito nejen v zákoně o prodejní době, ale i v § 11 odst. 2 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů; mohlo by být rozlišovacím kritériem i pro stanovování daňové povinnosti nebo naopak při rozhodování o poskytnutí . K interpretaci pojmu „prodejní plocha“ mohla Česká obchodní inspekce přijít s vlastním vymezením nebo převzít vymezení od někoho jiného, např. z odborné literatury nebo z nařízení Komise. Nemůže být podstatné to, zda pojmu „prodejní plocha“ je původním počinem správního orgánu nebo výsledkem práce někoho jiného; rozhodující zde musí být toliko to, zda taková je správná nebo ne. Definice převzatá z nařízení Komise (ES) č. 250/2009 vyváženě vymezuje, co se do prodejné plochy započítává a co prodejní plocha již nezahrnuje. výklad pojmu „prodejní plocha“ požadovaný žalobkyní je v rozporu zejména se smyslem a účelem zákona o prodejní době poskytnout v případě prodejen s celkovou výměrou prodejní plochy nad 200 m2 jejich zaměstnancům ve vymezené dny státních svátků den pracovního klidu.

Krajský soud považoval zjištění správních orgánů ohledně velikosti prodejní plochy provozovny žalobkyně za dostatečné. Prvoinstanční orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel z nájemní smlouvy ze dne 10. 10. 2014 a z internetových stránek žalobkyně deklarujících „předváděcí plochu prodejny přesahující 400 m2”. Žalovaná pak odkázala na skutečnost známou z úřední činnosti odkazem na jiné řízení a znovu na vlastní deklaraci žalobkyně na jejích webových stránkách. Pokud měla žalobkyně za to, že toto zjištění neodpovídá skutečnosti, nic jí nebránilo v tom, aby uvedla, jaká jiná než i jí veřejně deklarovaná výměra „prodejní plochy” odpovídá skutečnosti. Pokud tak žalobkyně neučinila, tedy nepředestřela konkurující skutkovou verzi reality, nemůže správním orgánům důvodně vytýkat, že se jí nezabývaly. Z obsahu námitek žalobkyně však vyplývá, že jinou výměru „prodejní plochy”, než ze které vycházely správní orgány, dovozovala pouze ze svého nesprávného náhledu na výklad pojmu „prodejní plocha”. V této souvislosti je nezbytné odmítnout představu žalobkyně o tom, že by za „prodejní plochu” měl být považován pouze „”, a to již z toho důvodu, že kupujícím nebyl přístupný pouze žalobkyní nastíněný prostor, nýbrž celý prostor přesahující 400 m2. Kupující tak mohl využít jakoukoli jinou cestu k „výdejnímu pultu”, přičemž množina všech potenciálních volných cest k „výdejnímu stolu” zahrnuje celou plochu, ve které je kupujícím umožněn kontakt se zbožím a prodavači. V případě žalobkyně bylo prokázáno, že došlo k práci zaměstnanců žalobkyně v maloobchodě v den vymezený zákonem o prodejní době a současně k umožnění nakupujícím v den vymezený zákonem o prodejní době nákupu zboží v maloobchodě, a to aniž by šlo o některou z výjimek uvedených v § 1 odst. 3 zákona o prodejní době. Skutkový stav byl proto pro postih žalobkyně zjištěn dostatečně.

Žalobkyně (stěžovatelka) napadla uvedený rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uvedla, že zákon nedefinuje pojmy prodej a prodejny s prodejní plochou nad 200 m, a tyto proto podléhají výkladu. Jedná se přitom o zákonem blíže nedefinované pojmy, nikoli tedy neurčité právní pojmy, a tudíž podléhají plnému přezkumu ze strany správních soudů. Aby došlo k prodeji na určitém místě, mimo jiné v prodejně s prodejní plochou nad 200 m, musí na tomto místě dojít ke všem fázím prodeje. Až po uskutečnění všech fází prodeje lze tedy hovořit o prodeji ve smyslu zákona o prodejní době. Je ostatně logické, že např. samotný výběr zboží na internetových stránkách nelze označit za prodej. Stejně tak není možné nazvat prodejem pouze jeho jinou jednotlivou dílčí fázi. V případě posuzované kontroly na provozovně stěžovatelky však nedošlo ke všem fázím prodeje v kontrolované provozovně. Zboží bylo vybráno po internetu a stejně tak byla i kupní smlouva uzavřena na internetu. Internetové stránky nejsou spravovány v jednotlivých provozovnách, ale v řadě serverů umístěných na několika místech České republiky.

V protokolu o kontrole ze dne 28. 9. 2017 vyhotoveném v návaznosti na provedenou kontrolu, je na s. 2 výslovně potvrzeno, že zboží bylo inspektorovi po on-line objednávce toliko vydáno na základě jím vytvořené objednávky. Krajský soud v bodu 53 napadeného rozsudku uvádí, že zákaz prodeje dopadá nejen na činnosti spočívající v uzavření kupní smlouvy, nýbrž i na související podnikatelské činnosti, k nimž při prodeji dochází, tj. na zaplacení kupní ceny a převzetí zboží. Správní soudy přitom v průběhu času neustále mění hodnocení toho, za jaké porušení zákona o prodejní době je stěžovatelka vlastně trestána, přičemž jednotlivé rozsudky si vzájemně odporují. Městský soud v Praze přitom v bodu 46 rozsudku ze dne 22. 9. 2020, čj. 14 A 8/2019-42, konstatoval, že pouhé uzavření kupní smlouvy prostředky na dálku, bezhotovostní placení kupní ceny a převzetí věci od dodavatele, který vykonává službu, nikoli prodej, se nepříčí zákazu prodeje. Pokud však prodávající osobně věc kupujícímu ve státní svátek předal, tak jako je tomu v případě žalobkyně, pak došlo k porušení zákazu prodeje, protože zaměstnanec musel ve státní svátek být v provozovně a plnit povinnosti prodávajícího, které z prodeje vyplývají. Přitom v bodu 25 rozsudku téhož soudu ze dne 20. 7. 2020, čj. 14 A 118/2019-42, je výslovně uvedeno, že žalobkyně nebyla potrestána pouze za výdej zboží, ale za všechny fáze kontraktačního procesu, jak je podrobně popsáno v odůvodnění správních rozhodnutí i v příslušném kontrolním protokole. Znamenají tedy tato soudní rozhodnutí, že shodné jednání stěžovatelky posoudí soud v každém případě jinak? Takový postup je porušením principu právní jistoty jako základního znaku právního státu a obecného cíle výkladu právních norem. Důležitost tohoto principu zdůrazňuje rovněž Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06, a ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 568/06. V posledně uvedeném Ústavní soud konstatoval, že ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními soudy. Má tedy podle správních soudů stěžovatelka uzavřít provozovny, nehledě na činnost, kterou v nich bude provozovat? Nebo v nich může svým zákazníkům umožnit si zboží vybrané a uhrazené předem online toliko vyzvednout? Ani po několika rozhodnutích správních soudů ve věci samé nemá stěžovatelka vodítka pro určení chování, které je podle správních soudů v souladu s právem. Stěžovatelka tedy nesouhlasí s argumentací krajského soudu a trvá na své původní argumentaci, že nejméně dvě ze čtyř fází prodeje se neuskutečnily v dané provozovně, ale na internetu, a proto nelze hovořit o tom, že v dané provozovně došlo k prodeji ve smyslu zákona o prodejní době. Došlo pouze k výdeji zboží, což je jednání, které zákon o prodejní době nezakazuje, a které zjevně není možné ztotožnit s prodejem ve smyslu zákona o prodejní době.

Zároveň nemohlo dojít ze strany stěžovatelky k porušení účelu zákona tím, že na provozovně byli kvůli výdeji zboží přítomni zaměstnanci stěžovatelky. Tito zaměstnanci by na dané provozovně byli přítomni bez ohledu na to, zda by provozovna byla ve státní svátek otevřená či nikoliv, neboť by zde v případě uzavření provozovny připravovali k odeslání objednávky zákazníků stěžovatelky z internetového obchodu. Důsledkem zákona o prodejní době, který uměle omezuje možnosti lidí uspokojovat své ekonomické potřeby, je paradoxně navýšení objednávek přes internet. S tím tedy souvisí požadavek stěžovatelky na zvýšení kapacit jejích pracovníků oddělení expedice zboží. V případě pochybností ohledně výkladu blíže nedefinovaného právního pojmu prodej, který je součástí skutkové podstaty přestupku, by mělo dojít k uplatnění zásad aa měl by být zvolen výklad příznivější pro stěžovatelku. Zvlášť by k tomu mělo dojít za situace, kdy je zákonem o prodejní době značně zasaženo do práva stěžovatelky na podnikání a práva vlastnit majetek.

Podoba procesu prodeje se navíc v průběhu času výrazně měnila. Co bylo myšleno „prodejem v prodejnách s fyzickou prodejní plochou“ bylo zřejmé v době, kdy existovaly pouze kamenné prodejny. Po rozmachu internetového obchodování se však způsob prodeje změnil. Mnoho fází prodeje se v případě internetových obchodů přesunulo z kamenných prodejen s fyzickou prodejní plochou na internet, kde není fyzicky změřitelná prodejní plocha myslitelná. Tedy z fyzického prostoru do virtuálního. Např. před nákupem na internetovém obchodě si nabídku zboží a služeb zákazník prohlíží online, nikoliv v katalogu umístěného fyzicky v prodejně. Rovněž i ke kontraktačnímu procesu dochází plně přes internet. Řada těchto fází je navíc automatizovaná a dochází k nim bez aktivního jednání stěžovatelky. Plně automatizován je mimo jiné celý proces nákupu. V kamenných prodejnách dochází ke všem fázím prodeje, tedy uzavření kontraktu a jeho splnění, zpravidla za aktivní fyzické účasti prodejce i kupujícího. K proměnlivosti vnímání pojmů v čase stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2009, čj. 2 As 13/2009-78, v němž tento uvedl, že pokud jde o pojmy nedefinované právním předpisem, pak nelze pominout jejich obecné vnímání v daném místě a čase. Proto se přirozeně rozlišuje prodej v prodejně, který je všeobecně vnímán jako prodej v kamenné prodejně, a je tak upraven obecnými ustanoveními občanského zákoníku o koupi dle § 2079 a násl. občanského zákoníku, a internetový prodej, který se týká prodeje v internetovém obchodě, a je upraven zvláštními ustanoveními o smlouvách uzavíraných distančním způsobem ve smyslu § 1820 a násl. občanského zákoníku. Pokud zákonodárce zakázal prodej v maloobchodních prodejnách s prodejní plochou nad 200 m2, nemohl tím zakázat i prodej v internetových obchodech. Vzhledem k výše uvedeným odlišnostem maloobchodního a internetového prodeje by tak totiž musel učinit výslovně. Stěžovatelka sice disponuje výdejnami zboží coby místem pro doručení zboží. Nicméně i v případě vyzvednutí zboží na těchto místech se odehrává podstatná část prodeje online, tedy mimo fyzickou plochu dané provozovny. Na fyzické ploše dochází pouze k tzv. výstavce zboží, tj. placené reklamě se zbožím vystaveným dodavatelem, a v případě, že zákazník nezaplatil za zboží kupní cenu online, tak i k případnému zaplacení kupní ceny za zboží. Výdej, resp. odevzdání zboží zákazníkovi, proto není jeho prodejem. K prodeji v prodejně s konkrétní prodejní plochou může dojít až ve chvíli, když se všechny fáze prodeje odehrají v kamenné prodejně.

Pojem prodejní plocha je součástí skutkové podstaty přestupku podle zákona o prodejní době, přičemž se opět jedná o zákonem nedefinovaný pojem. Při výkladu tohoto pojmu správní orgán vycházel z nařízení Komise (ES) č. 250/2009, které jakožto nařízení vydané orgánem moci výkonné neprošlo zákonodárným procesem a je určené k provedení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 295/2008, které samo o sobě slouží zcela jiným účelům a nikdy nepředvídalo, že by bylo užito ke správnímu trestání ve věci českého zákona o prodejní době. Navíc pojem prodejní plocha dle nařízení Komise je užit právě toliko pro účely tohoto nařízení, nikoliv pro účely českého zákona, který s existencí tohoto nařízení ani nijak nepočítal, jak vyplývá z legislativního procesu ve vztahu k zákonu o prodejní době. Aplikace skutkové podstaty z podzákonného právního předpisu porušuje ústavní zásadu a ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Zároveň došlo k porušení principu právní jistoty, neboť takovýto postup je zcela nepředvídatelný, a to přestože žalovaná na svých webových stránkách dříve zveřejnila, jak bude postupovat. Autoritativním výkladem se žalovaná, jakožto orgán moci výkonné, chopila role zákonodárce a narušila princip dělby moci. Jestliže pak žalovaná v den kontroly prokazatelně nezjistila podlahovou plochu kontrolované provozovny, kdy nedošlo k přeměření prostor provozovny stěžovatelky certifikovaným měřícím přístrojem, ani nebyl předložen přibližný nákres, ze kterého by vyplývalo, které prostory žalovaná do podlahové plochy provozovny vlastně zahrnula, tím méně pak mohla být z její strany zjištěná skutečná prodejní plocha. Skutečnost zveřejnění údaje o rozměrech předváděcí plochy provozovny na webových stránkách stěžovatelky je zcela irelevantní, neboť v této jsou zahrnuty i reklamní prostory, které neslouží k prodeji zboží. Žalovaná tak nezjistila všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatelky, a postupovala proto v řízení v rozporu se zákonem, konkrétně se zásadou vyšetřovací zakotvenou v § 50 odst. 3 správního řádu. Způsob měření podlahové plochy, jakož i přesnost tohoto měření ze strany žalované, jsou nepřezkoumatelné.

Argumentace žalované, jakož i krajského soudu, že při aplikaci předmětných ustanovení zákona o prodejní době je třeba vyjít z úmyslu zákonodárce vyplývajícího z důvodové zprávy k zákonu o prodejní době, je nepřípustná. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na námitky uplatněné k této otázce již ve správní žalobě. Samotná idea jednotné vůle zákonodárce je pochybná vzhledem k tomu, že zákonodárný sbor není jednou osobou, u které by bylo možné zjistit její vůli, ale je to těleso složené z velkého počtu zákonodárců zastupujících široké spektrum názorů a zájmů. Jednotný úmysl zákonodárného sboru jako celku je tak prakticky nezjistitelný, je pouhou uměle vytvořenou konstrukcí, která neexistuje. I kdyby však úmysl zákonodárce zjistitelný byl, není důvod si myslet, že může být závazný, parlament má totiž pravomoc tvořit právo formou zákona, nikoliv pouhou vůlí. Právně je pro státní orgány v právním státě pouze takový úmysl, který je v zákoně výslovně uveden. V případě opačného postupu, ke kterému došlo též v posuzovaném řízení, dochází k porušení principu právní jistoty. Navíc se žalovaná i krajský soud odvolávají na důvodovou zprávu k zákonu o prodejní době, která je dokumentem z dílny předkladatele zákona. Tím je obvykle vláda coby orgán moci výkonné a zákonodárný sbor jako takový do znění důvodové zprávy dále nezasahuje. Hledání úmyslu zákonodárce v důvodové zprávě je již z tohoto důvodu pochybné a zavádějící. Výklad úmyslem zákonodárce je navíc metodou nadstandardní, která má mít při interpretaci právních norem jen doplňkový charakter. Stěžovatelka odmítla interpretaci zákona o prodejní době ze strany žalované a krajského soudu, neboť v rozporu s všeobecně přijímanými výkladovými pravidly právních norem staví úmysl zákonodárce nad jazykové znění zákona. Zda zákonodárcem zvolená úprava v zákoně o prodejní době skutečně odpovídá jeho úmyslu, tak jak je formulován výše, navíc nelze nijak vyhodnotit ani ověřit.

Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala, že „prodej“ je širším pojmem, jenž v sobě zahrnuje i samotný okamžik uzavření kupní smlouvy. Prodej je ucelený proces, jenž se skládá z několika fází. Je v souladu se zákonem o prodejní době, aby o vybraných státních svátcích ustala veškerá prodejní činnost. Zákonem stanovené omezení prodejní doby o vybraných státních svátcích dopadá na jakoukoliv fázi prodejního procesu, ovšem jedině za předpokladu, že k této určité fázi dochází v prodejně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m, jak vyplývá z § 1 odst. 3 písm. a) zákona o prodejní době, a zároveň nespadá pod některou z výjimek uvedených v § 1 odst. 3 písm. b) až f) tohoto zákona. Z logiky věci tak omezení nedopadá na provoz internetových stránek, jejichž prostřednictvím dochází k objednávce zboží, zaplacení kupní ceny atp., nebo na dovoz zboží kurýrem. K odkazu stěžovatelky na bod 25 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, čj. 14 A 118/2019-42, žalovaná uvedla, že městský soud zde polemizoval s názorem stěžovatelky, že pod pojem prodej lze podřadit pouze okamžik uzavření kupní smlouvy, přičemž soud uzavřel, že okamžik uzavření kupní smlouvy nelze směšovat s pojmem prodej, který má širší význam. Žalovaná vyjádřila porozumění se závěrem městského soudu, že stěžovatelka byla potrestána za všechny fáze kontraktačního procesu, ačkoli k objednávce výrobku došlo distančním způsobem. Ze strany inspektorů totiž probíhal simulovaný nákup výrobku po celou dobu v provozovně stěžovatelky, kupní cena byla zaplacena v hotovosti prostřednictvím platebního automatu v provozovně a následně byl výrobek vyzvednut v téže provozovně.

K námitce stěžovatelky ohledně užití nepřípustné analogie v neprospěch stěžovatelky žalovaná odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2019, čj. 57 A 150/2019-89, dle kterých skutková podstata přestupku nebyla stanovena v podzákonném právním předpise, nemohlo tudíž dojít k porušení zásady . Prostřednictvím právního předpisu podzákonné právní síly došlo výhradně k vymezení pojmu „prodejní plocha“. Tímto postupem nedošlo ani k porušení principu právní jistoty, naopak žalovaná z důvodu naplnění účelu předvídatelnosti zveřejnila svůj postoj k výkladu tohoto pojmu, aby podnikatelům umožnila včas se seznámit s danou problematikou. Správní orgán I. stupně učinil dostatečná skutková zjištění ohledně velikosti prodejní plochy provozovny stěžovatelky. Z úřední činnosti správního orgánu totiž vyplývá, že kontrolovaná provozovna má dle nájemní smlouvy výměru podlahové plochy 790 m2, přičemž prodejní plocha představuje více než 400 m2, na které je zákazníkům nabízeno zboží k prodeji, což ostatně sama stěžovatelka prezentuje na svých internetových stránkách. Stěžovatelka navíc nepředestřela, jaká jiná než jí veřejně deklarovaná výměra předváděcí resp. prodejní plochy odpovídá skutečnosti. Správní orgány postupovaly správně, pokud kromě jazykového výkladu využily rovněž interpretační metody, které zkoumají, jaký byl úmysl zákonodárce a jaký je účel předmětného právního předpisu. V této souvislosti žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, čj. Pl. ÚS 33/97, dle kterého jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, přičemž mechanická aplikace abstrahující smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Správní orgány při určení výměru zohlednily veškeré podstatné okolnosti a neodchýlily se ani od zásady stanovené v § 2 odst. 4 správního řádu.

Stěžovatelka v replice k vyjádření žalované zdůraznila, že § 2079 odst. 1 občanského zákoníku vymezuje podstatné náležitosti kupní smlouvy, které je možné vnímat jako nezbytné fáze, ke kterým v rámci koupě dochází. Jedná se o uzavření kupní smlouvy mezi prodávajícím a kupujícím, odevzdání věci prodávajícím kupujícímu, umožnění nabytí vlastnického práva k předmětu koupě kupujícím, převzetí věci kupujícím a zaplacení kupní ceny kupujícím. Jestliže je občanský zákoník předpisem, který upravuje klíčové právní otázky koupě, resp. prodeje, pak by mělo být občanského zákoníku užito rovněž při výkladu pojmu prodej. Teprve v okamžiku, kdy se všechny uvedené fáze prodeje odehrají v maloobchodní prodejně s prodejní plochou nad 200 m, naplňuje toto jednání definici prodeje ve smyslu zákona o prodejní době a jen takové jednání je pak možné hodnotit jako přestupek. Veřejnoprávní předpisy využívají instituty soukromého práva, jako např. ručení, , či zástavní právo zcela běžně, což potvrzuje ve své ustálené judikatuře jak Ústavní soud, tak Nejvyšší správní soud. V nálezu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, Ústavní soud konstatoval, že odkazuje-li veřejné právo na pojem práva soukromého, je povinností příslušného orgánu, který je činný na poli práva veřejného, interpretovat a aplikovat i tyto soukromoprávní pojmy. Uvedené platí též za situace výkladu pojmu prodej (koupě), kdy definice koupě, resp. kupní smlouvy, je odnepaměti tradičním soukromoprávním pojmem. Stěžovatelka se s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, čj. 1 Afs 91/2010-45, dovolávala restriktivního výkladu soukromoprávního pojmu obsaženého ve veřejnoprávním předpise.

Žalovaná v duplice setrvala na názoru, že v případě prodeje jde o širší pojem, jenž v sobě zahrnuje i samotný okamžik uzavření kupní smlouvy. Je proto přiměřené, že se zákaz prodeje podle zákona o prodejní době vztahuje na jakoukoli fázi prodeje. Dále žalovaná odkázala na rozporuplnost tvrzení stěžovatelky. Ta v žalobě poukázala na to, že pod pojem „prodej“ lze podřadit pouze akt uzavření kupní smlouvy a toto jednání považuje za znak skutkové podstaty přestupku dle § 3 odst. 1 zákona o prodejní době. V kasační stížnosti a replice naopak stěžovatelka rozeznává různé fáze prodeje, přičemž k naplnění definice prodeje ve smyslu zákona o prodejní době dochází teprve v okamžiku, kdy se všechny fáze prodeje odehrají v prodejně s prodejní plochou nad 200 m.

Na dupliku žalované reagovala stěžovatelka triplikou, ve které označila žalovanou tvrzené rozpory v tvrzeních stěžovatelky za zavádějící, neboť jednotlivá tvrzení stěžovatelky jsou vytržena z kontextu. Výrok stěžovatelky uvedený v žalobě je nutné vykládat v kontextu celé části IV. žaloby. Z té jasně vyplývá, že stěžovatelka napadá výklad pojmu prodej podle zákona o prodejní době prováděný žalovanou a poukazuje na to, že pouhý výdej zboží není možné bez dalšího posoudit jako prodej. Na absurditu výkladu provedeného žalovanou chtěla stěžovatelka upozornit pomocí dvou dalších možných výkladových alternativ. Logičtějším je totiž takový výklad, podle kterého se prodejem rozumí buď pouze samotný akt uzavření kupní smlouvy, anebo ještě vhodněji situace, kdy se všechny fáze prodeje odehrají v prodejně s prodejní plochou nad 200 m. Druhá z uvedených výkladových alternativ je ještě více v souladu s ústavními limity státní moci. Cílem prvně uvedené výkladové alternativy tedy bylo poukázat na to, že žalovaná nesprávně nahlíží na kupní smlouvu tak, jako by se jednalo o smlouvu reálnou. A činí tak navzdory tomu, že smlouvy jsou z praktických důvodů rozlišovány na konsensuální a reálné již od dob římského práva. Žalovaná dává rovnítko mezi výdej zboží a prodej zboží účelově a zákon s ohledem na vše uvedené doslova ohýbá v neprospěch stěžovatelky. Takový postup je však v právním státě nemyslitelný. Přestože není pojem prodej nikde v zákoně definován, žalovaná jej již od počátku správního řízení vykládá značně extenzivně, v neprospěch stěžovatelky a odtrženě od vnímání tohoto pojmu coby jednoho z klíčových pojmů soukromého práva.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozhodnutí žalované zrušil. Věc vrátil žalované k dalšímu řízení.