1529/2008
Přestupky: přestupek proti občanskému soužití; útok psa
Ej 34/2008
Přestupky: přestupek proti občanskému soužití; útok psa
k § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
Jednání stěžovatele, který svěřeného psa nezabezpečil takovým způsobem, aby nemohl nikoho zranit (zde: ukousnutí dolního rtu poškozené), naplňuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, čj. 4 As 40/2007-53)
Věc:
Adam N. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.Rozhodnutím Města Krnov, komise k projednání přestupků, ze dne 18. 5. 2005, byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, jehož se měl dopustit tím, že dne 6. 7. 2004 v Krnově z nedbalosti ublížil na zdraví Janě S. tím, že pes rotwailer Ron, kterého měl v daném okamžiku v péči, ukousl Janě S. retní červeň dolního rtu, čímž jí způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření. Za naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití mu byla podle § 49 odst. 2 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 1500 Kč a současně mu byla podle § 79 odst. 1 uvedeného zákona uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1000 Kč.
K odvolání žalobce dne 13. 6. 2005 prvoinstanční rozhodnutí žalovaný potvrdil. Žalovaný konstatoval, že prvostupňový správní orgán řádně zjistil skutkový stav věci, který správně vyhodnotil a vydal rozhodnutí, které je v souladu s právními předpisy. Stejně jako prvostupňový správní orgán i žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce si vzhledem ke svému věku, skutečnostem o chování psů všeobecně známým a především k rase psa musel být vědom možnosti, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, konkrétně pak zdraví občanů, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane. Uloženou sankci shledal žalovaný s ohledem na kritéria uvedená v § 12 odst. 1 zákona o přestupcích přiměřenou.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ostravě. Rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, neboť v řízení, které mu předcházelo, byl zkrácen na svých právech. Správní orgán podle něj postavil rozhodnutí o jeho vině na skutečnosti, že poškozená nebyla žalobcem v minulosti opakovaně upozorněna, že nemá psa hladit, a že rovněž popřela, že by ke psu poklekla a že by psa držela kolem krku, naopak poškozená uváděla, že se pouze sehnula a psa hladila. Žalobce má za to, že takto zjištěný skutkový stav neobstojí při srovnání s objektivní realitou, neboť popis události poškozenou uvedený v protokolu o podání vysvětlení ze dne 21. 12. 2004, který byl sepsán Policií České republiky Krnov, je odlišný od popisu události podané poškozenou při jednání před prvostupňovým správním orgánem, přičemž na tyto evidentní rozpory v její výpovědi ani jeden ze správních orgánů nereagoval. Žalobce má za to, že je vyloučeno, aby ke zranění poškozené došlo způsobem, jak sama popisuje. Podstatné je, že poškozená hladila psa bez žalobcova svolení. Žalobce dále provedl
exkurs
do vzájemného soužití psů a lidí a poukázal na povinnost každého člověka chovat se tak, aby nedocházelo ke škodě na zdraví, majetku, apod. ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Poukázal rovněž na psychické a fyzické parametry svého psa, na to, že poškozená zasáhla do teritoria jeho psa, a konstatoval, že vzhledem k tomu, že neměla jeho souhlas, si musela být vědoma toho, že může dojít k následku, který nastal. Podle žalobce tak správní orgány obou stupňů porušily § 32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistily přesně a úplně skutečný stav věci a o odborné otázce důležité pro rozhodnutí ve věci (principy chování psů) si učinily závěr samy, ačkoliv k tomu neměly oprávnění.Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2007 žalobu zamítl. Podle soudu bylo v řízení před správním orgánem dostatečně prokázáno, že žalobce měl dne 6. 7. 2004 ve své péči psa rasy rotwailer, který patřil jeho otci. Při procházce se psem a se svou známou (poškozenou) strpěl, aby psa hladila. Tento děj byl shodně popsán jak žalobcem, tak i poškozenou, přičemž soud nepovažoval za nutné odstraňovat drobné rozpory ve výpovědích, které spočívaly v tom, zda poškozená ke psu přiklekla, či zda jej hladila jiným způsobem. Krajský soud spatřuje velkou míru spoluviny za zranění, které utrpěla, na straně samotné poškozené, které bylo téměř 19 let a mohla předpokládat, že při jejím způsobu chování ji pes může zranit. Ze strany žalobce se nicméně jednalo o nedbalost vědomou, neboť měl vědět, že pes může zaútočit a může poškodit zdraví poškozené, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Společenskou nebezpečnost jednání žalobce soud posoudil jako nízkou, a to i s ohledem na charakter zranění poškozené, kdy nebyly zapříčiněny neodčinitelné následky, avšak k naplnění znaku přestupku proti občanskému soužití došlo. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný, stejně jako prvostupňový správní orgán, posoudil věc správně jak po stránce skutkové, tak po stránce právní a rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí žalovaného tak bylo vydáno v souladu se zákonem. Rovněž druh a výši uložené sankce shledal soud jako dostatečnou s ohledem na osobu žalobce, který se doposud nikdy žádného protiprávního jednání nedopustil a byl studentem.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Zopakoval žalobní námitky, ve kterých poukázal na obecnou povinnost předcházet škodám zakotvenou v § 415 občanského zákoníku, rozpory v popisu jednání poškozené, principy chování psů a nutnost prokázání porušení právní povinnosti z nedbalosti. Závěr žalovaného o tom, že se dopustil přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích nemá podle něj oporu v provedeném dokazování, neboť skutková věta vůbec nevystihuje skutečné okolnosti případu, nepopisuje čím a jakým způsobem stěžovatel zapříčinil zranění poškozené. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení stěžovatel spatřuje v tom, že i kdyby bylo možno dát za pravdu krajskému soudu, že správní orgány obou stupňů úplně zjistily skutkový stav, tak nelze souhlasit s jeho závěrem v tom, jakým způsobem provedl výklad stěžovatelova zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Stěžovatel nesouhlasí rovněž se závěrem soudu, že strpěl, aby poškozená hladila psa. Naplnění znaku zavinění v tomto směru neobstojí, neboť ke zranění došlo dřív, než stěžovatel mohl ze vzniklé situace vyhodnotit, že způsob hlazení psa poškozenou může zavdat příčinu jakémukoliv nebezpečí. Jedním z důvodů vyloučení trestní odpovědnosti je pak souhlas poškozeného. Ten lze dle jeho názoru aplikovat i na daný případ, protože poškozená sama bez svolení hladila psa, a jak správně krajský soud konstatoval, mohla předpokládat, že ji může zranit. Jestliže soud na jedné straně připouští, že poškozená mohla vědět, že svým jednáním může v psovi vyvolat stav, který může vyústit v její zranění, tak na druhé straně nemůže zároveň tvrdit, že stěžovat strpěl hlazení psa. Platí to jedině za předpokladu, že ke zranění by došlo po hlazení, které by trvalo daleko delší dobu než v posuzovaném případě. Skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel, nemá podle stěžovatele oporu ve spisech a je s nimi v příkrém rozporu, přičemž skutková věta, tak jak je popsána v napadených rozhodnutích, nemá logiku a nemá oporu v provedeném dokazování. Soud pak provedl výklad otázky zavinění v rozporu s obecnými principy subjektivní odpovědnosti podle trestního práva.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém se jimi Nejvyšší správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil také důvod kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat ostatními námitkami stěžovatele. Stěžovatel vytýká napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, což odůvodňuje tím, že krajský soud nedostatečně a v rozporu s obecnými principy trestního práva provedl výklad otázky zavinění.
Nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí soudu tehdy, je-li nesrozumitelné, nebo neobsahuje-li dostatek důvodů, tj. není možné vysledovat myšlenkový postup, jímž soud ke svému rozhodnutí dospěl. V posuzovaném případě však tomu tak podle názoru Nejvyššího správního soudu není. Z rozsudku krajského soudu je zřejmé, že žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s., neboť ji neshledal důvodnou. Krajský soud uvádí důvody, z nichž lze usoudit, jakými úvahami se řídil. Stejně tak odůvodnění obsahuje právní posouzení věci; zda tyto úvahy vedené na základě v odůvodnění uvedených důvodů jsou v souladu s právem, či nikoliv, je předmětem hodnocení jiného důvodu kasační stížnosti, a to stěžovatelem tvrzeného nesprávného posouzení právní otázky soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není obsáhlé, avšak rozhodně jej není možné považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti výklad otázky zavinění krajským soudem sám podřadil též pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
K důvodu kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné předeslat, že z obsahu správního spisu, zejména z úředního záznamu ze dne 20. 12. 2004 sepsaného pprap. Josefem Č. vyplývá, že poškozená vypověděla, že dne 6. 7. 2004 okolo 17. hodiny byla se stěžovatelem na procházce se psem a zastavili se u plotu Domova dětí a mládeže přičemž psa hladila jako již mnohokrát v minulosti. Pes se z ničeho nic otočil, kousl poškozenou do tváře, kdy
"jí ukousl část rtu a brady, nato je pustil na zem a zůstal v klidu"
. K procházkám se psem poškozená dodala, že spolu se stěžovatelem chodili se psem často bez náhubku, pes se choval klidně, na poškozenou nevrčel, nechal se od ní hladit, nenapadal ji, byl klidný a poslouchal. Její stav si vyžádal léčení, včetně operace na oddělení plastické chirurgie.Stěžovatel v protokolu o podání vysvětlení podle § 12 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ze dne 21. 12. 2004 vypověděl, že při loučení s poškozenou vedle plotu Domu dětí a mládeže, poškozená poklekla před psa tak, že měla svůj obličej v úrovni hlavy psa a v této poloze se se psem mazlila tak, že měla hlavu psa na svém líci a rukama ho drbala za ušima a na krku. V tom pes zaútočil a kousl poškozenou do tváře, poté pes seděl v klidu vedle stěžovatele. Poškozená vstala, držela si ruku před ústy a řekla stěžovateli, že jí pes ukousl ret.
Z propouštěcí zprávy Fakultní nemocnice v Ostravě vyplývá, že poškozené bylo ošetřeno ztrátové poranění dolního rtu; pravidelně docházela k laserové biostimulaci jizev na dolním rtu.
Dne 25. 3. 2005 Město Krnov, komise k projednávání přestupků, rozhodla v dané věci "příkazem", jímž uznala stěžovatele vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a podle § 49 odst. 2 téhož zákona stěžovateli uložila pokutu ve výši 1500 Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel odpor a Město Krnov, komise k projednávání přestupků, dále o věci rozhodovala v nezkráceném řízení. K projednání věci nařídila ústní jednání na den 28. 4. 2005 a na den 9. 5. 2005. Stěžovatel při ústním jednání dne 28. 4. 2005 vypověděl, že podle jeho názoru za to, co se stalo dne 6. 7. 2004, nenese žádnou odpovědnost, neboť situaci zavinila poškozená. Ta uvedla fakta, která nejsou pravdivá, konkrétně to, že neměl psa na vodítku, ačkoliv stěžovatel psa na vodítku měl a vodítko držel. Potvrdil, že pes v době, kdy jej venčil, způsobil poškozené zranění, kdy jí ukousl část dolního rtu. Při ústním jednání konaném dne 9. 5. 2005 stěžovatel vypověděl, že k věci nic nového nemá.
Poškozená při ústním jednání dne 28. 4. 2005 vypověděla, že psa znala necelé 3 měsíce, kdy ho často se stěžovatelem venčila. Dokonce si od ní (pes) vzal i žrádlo z ruky a v minulosti se s ním mnohokrát mazlila, takže byl na ni zvyklý. Stěžovatel poškozenou nikdy neupozornil na to, že by to bylo nebezpečné. Dne 6. 7. 2004 před 17. hod. byla poškozená se stěžovatelem u plotu Domova dětí a mládeže. Stěžovatel měl psa na vodítku, ale bez náhubku (náhubek míval, jen když šli přes město), vodítko měl v tu dobu puštěné volně na zemi, a pes stál vedle stěžovatele. Poškozená se sehnula a hladila psa po hřbetě jako již několikrát předtím, stěžovatel poškozené neříkal, že by ho hladila nějak špatně. Poškozená uvedla, že stála, neklečela, hlavu psa neobjímala, sama měla psa (jiného) asi 14 let, takže věděla, co si může dovolit. Jen se sehnula, když se pes najednou otočil a vyskočil na poškozenou tak, že jí zachytil ret.
Stěžovatel k této výpovědi poškozené dodal, že ji několikrát upozorňoval, že nemá psa hladit, popřel, že by kdykoliv předtím psa krmila z ruky a že se žalobcem psa venčila často, bylo to maximálně tak pětkrát. Pes jí z ruky nikdy nežral, jen když hodila piškot na zem, tak jej sebral.
Z takto podchyceného skutkového stavu věci vycházel při svém rozhodování žalovaný a krajský soud. I podle názoru Nejvyššího správního soudu není důvodu se domnívat, že by obsah výše uvedených písemností (důkazů) neodpovídal skutečnosti. Tyto důkazy jsou plně použitelným listinným důkazem ve smyslu § 34 odst. 2 správního řádu, přičemž aplikovatelnost správního řádu na řízení o přestupku vyplývá z odkazu na obecné předpisy o správním řízení, obsaženého v § 51 zákona o přestupcích. Uvedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro závěr správního orgánu prvního stupně. Žalovaný správní orgán (i krajský soud) postupovaly správně, pokud tyto důkazy akceptovaly a vycházely z nich. Nelze učinit závěr, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že by při jejím zjišťování byl porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí.
K vadě uvedené v § 103 odst. 1 písm. b) tudíž podle názoru Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Podle § 3 cit. zákona k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost nevědomá). Podle § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví.
Přestupkem je tedy protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především, zda jednání pachatele přestupku bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je naplněna otázka zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše.
Stěžovatel namítal, že závěr žalovaného o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť skutková podstata nevystihuje skutečné okolnosti případu; pokud krajský soud takové hodnocení důkazů přejal, vytýká mu stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ve shodě s přesvědčením krajského soudu i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí správního orgánu a je ovládáno zásadou volného uvážení. Podle § 34 odst. 5 správního řádu hodnotí správní orgán důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Kritériem volného uvážení jsou zásady logiky, přičemž v odůvodnění správního rozhodnutí musí být způsob hodnocení důkazů náležitým způsobem popsán. Oběma těmto požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovuje. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí popsal skutečnosti, které vzal za prokázané. Stěžovatel sice jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti zpochybňuje to, jak přesně k přestupku, kterým byl uznání vinným, došlo, namítá, že správní rozhodnutí neobsahují logické a důkazy podložené odůvodnění, v čem a jakým způsobem naplnil znaky přestupku proti občanskému soužití, a že zjištěný skutkový stav, z něhož žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku stěžovatele důvodnou, neboť to, že k přestupku proti občanskému soužití došlo, je jednoznačně prokázáno obsahem správního spisu, který obsahuje již výše zmíněné důkazy. Lze se ztotožnit s názorem krajského soudu, že není podstatné, jak přesně poškozená psa hladila, zda se k němu sehnula či poklekla. To, že pes stěžovatele způsobil poškozené zranění, bylo nade vší pochybnost prokázáno a polemika stěžovatele spočívající v tom, jak konkrétně, tj. za jakých okolností k napadení poškozené psem došlo, nemůže na zjištěném skutkovém stavu nic změnit.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy krajský soud postupoval a rozhodl správně, když vyšel ze spisem doloženého skutkového stavu zjištěného správními orgány, přičemž zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, který učinily jak oba správní orgány, tak i krajský soud. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění žalovaného vyplývají z provedených důkazů, a z rozhodnutí žalovaného tak vyplývá, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o spáchání přestupku stěžovatelem. Námitky stěžovatele na nedostatečné zjištění skutkového stavu neobsahují nic, co by závěry žalovaného a krajského soudu zpochybňovalo.
Po stránce skutkové, zejména pokud jde o vyhodnocení důkazů, nelze rozhodnutí žalovaného nic vytknout.
V této souvislosti stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že nelze souhlasit se závěrem krajského soudu v tom, jakým způsobem provedl výklad stěžovatelova zavinění v podobě vědomé nedbalosti.
K otázce zavinění Nejvyšší správní soud konstatuje, že zavinění bývá obecně definováno jako psychický vztah pachatele k vlastnímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl, nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Při vědomé nedbalosti pachatel přestupku věděl, že může způsobem v přestupkovém zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele přestupku rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný přestupkovým zákonem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel přestupku nedocenil možné následky svého jednání.
Je sice pravda, že krajský soud se s otázkou zavinění stěžovatele vypořádal velmi stručně, avšak nikoli nedostatečně či nesprávně. Z rozhodnutí krajského soudu je totiž zřejmé, v čem shledal naplnění podmínek zavinění stěžovatele v podobě vědomé nedbalosti. S ohledem na tvrzení stěžovatele, která uváděl jak v žalobě, tak poté i v kasační stížnosti (fyzické a psychické parametry svého psa, jeho nesouhlas s hlazením psa) se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že pachatel věděl, že pes může zaútočit, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane.
Nejvyšší správní soud dodává, že vlastník, případně ten, komu vlastník psa svěří (tak tomu bylo v posuzovaném případě), je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Pokud stěžovatel neprovedl potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné agresivní chování psa a případné negativní následky takového chování (v praxi se jedná zejména o použití košíku a vodítka), pak lze konstatovat, že neučinil veškerá možná opatření, aby zabezpečil ochranu ostatních osob před útokem psa, ačkoli věděl, že pes může být útočný a agresivní, čímž naplnil znaky vědomé nedbalosti. Povinnost majitele či opatrovatele psa k provedení takových opatření, aby pes neohrožoval okolí, lze dovodit také s ohledem na znění § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Stěžovatel věděl, že by pes, za kterého byl zodpovědný, mohl vzhledem k jeho fyzickým a psychickým vlastnostem způsobit problémy, přesto neučinil nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo (ve správním řízení bylo prokázáno, že nechal psa bez náhubku a pravděpodobně ani nedržel vodítko). V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na charakter poranění poškozené, které si vyžádalo dlouhou léčbu a několik operací, a na to, že stěžovatel psa znal, znal jeho nebezpečnost a neučinil nic proto, aby k poruše zdraví nedošlo. Majitel či chovatel zvířete by měl předpokládat, že může dojít k nepřiměřenému a nebezpečnému chování zvířete, a měl by na takovou situaci být teoreticky i prakticky připraven tak, aby ji zvládl. Pokud se totiž někdo rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možné škodě způsobené zvířetem, a plnil tak svou preventivní povinnost danou zákonem. To platí tím více v případě, kdy se jedná o psa dominantního, resp. bojového charakteru, jehož chov vyžaduje určité zkušenosti a disciplínu, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě. Chování psů totiž nelze naprogramovat a pes může agresivně reagovat i v běžné situaci.
Podle Nejvyššího správního soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že se stěžovatel svým jednáním dopustil přestupku proti občanskému soužití uvedeného v § 49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, podle kterého se přestupku dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví.
K námitce stěžovatele, že poškozená bez jeho svolení zasáhla do teritoria psa bez jeho souhlasu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že sám stěžovatel v odvolání proti příkazu o uložení pokuty ze dne 25. 3. 2005 uvádí, že poškozená psa objala a mazlila se s ním a vzápětí asi po deseti vteřinách se pes ohnal a kousl ji. Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel měl dostatek času poškozené sdělit, že s hlazením psa nesouhlasí, ovšem neučinil tak, jeho chování je tedy možno vyložit jako konkludentní souhlas s chováním poškozené. S ohledem na výše uvedené se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti, že neměl dostatek času, aby vyhodnotil, že způsob hlazení psa poškozenou může způsobit jakékoli nebezpečí. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že poškozená psa hladila a projevovala mu svou přízeň, tedy psa ničím neprovokovala, neútočila na něj.
S krajským soudem se lze ztotožnit rovněž potud, že poškozená svým chováním spoluzpůsobila vzniklou škodu, neboť měla být ve vztahu k psovi opatrnější. Chování poškozené však nemůže změnit výše uvedené závěry o spáchání přestupku stěžovatelem a rozhodně z něj nelze dovozovat (jak to učinil stěžovatel v kasační stížnosti) souhlas poškozené jako předpoklad vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatele ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), když navíc institut souhlasu poškozeného zakotvený v trestním řízení nelze použít v přestupkovém řízení.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.