4391/2022
Přestupky: přestupek proti občanskému soužití; nepravdivé obvinění
Přestupky: přestupek proti občanskému soužití; nepravdivé obvinění
k § 7 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích
k § 345 trestního zákoníku
U přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, spočívajícího v nepravdivém obvinění jiného z přestupku se při posuzování viny nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou pachatel obvinil, skutečně spáchala přestupek, případně zda za něj byla odsouzena. Je nutné zároveň prokázat, že si pachatel byl vědom, že jinou osobu obviňuje nepravdivě.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2022, čj. 6 As 101/2022-32)
Prejudikatura:
nálezy Ústavního soudu č. 26/2002 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 485/01) a č. 119/2016 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 520/16); rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR č. 63/1991 Sb. rozh. tr.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 6. 2011, Klouvi proti Francii
(stížnost č. 30754/03).Věc:
J. M. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje o přestupku, o kasační stížnosti žalobce.Městský úřad v Lipníku nad Bečvou uznal žalobce rozhodnutím ze dne 22. 5. 2020 vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o některých přestupcích, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 15. 3. 2019 oznámil na policii, že jej téhož dne v linkovém autobuse na autobusovém nádraží v Lipníku nad Bečvou fyzicky napadl řidič autobusu J. H. Šetřením však bylo zjištěno, že žalobcem uvedené okolnosti a informace jsou smyšlené a nezakládají se na pravdě. Městský úřad proto žalobci uložil pokutu ve výši 2 000 Kč.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí o přestupku zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 8. 2020. K námitkám žalobce uvedl, že odlišnosti mezi výpověďmi J. H. a svědkyně M. V., která měla cestovat stejným autobusem jako žalobce, nevzbudily pochybnosti o věrohodnosti svědkyně. Žalovaný naopak poukázal na některé rozpory v jednotlivých vyjádřeních žalobce.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, čj. 72 A 37/2020-52. Označil za nesporné, že žalobce na policii oznámil podezření ze spáchání přestupku řidičem autobusu. Policie následně věc odložila s tím, že se skutek nestal. Nebyly zjištěny žádné . Řidič autobusu svědkyni M. V. neznal, neboť v den incidentu policii žádné svědky nesdělil, potkal ji znovu v autobuse až po nějaké době. Krajský soud dále poukázal na to, že svědci mohou být na rozdíl od obviněného postiženi za nepravdivou nebo neúplnou výpověď. Nešlo o situaci, kdy by proti sobě stálo pouze tvrzení žalobce a tvrzení řidiče autobusu. Pochybnosti o tom, zda mohli svědci vidět stomický sáček (tzv. vývod) žalobce, krajský soud označil za nepodstatné.
indicie
zpochybňující věrohodnost svědků. Skutkový stav byl zjištěn v nezbytném rozsahu bez rozumných pochybností, nebyl tedy prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stejně jako v dosavadních řízeních namítal nesprávně zjištěný skutkový stav a porušení zásady . Již v žalobě popsal rozpory mezi výpověďmi J. H. a M. V., s nimiž se krajský soud nevypořádal, stejně jako s otázkou ovlivnění M. V., neboť není zřejmé, jakým způsobem se vůbec ocitla v postavení svědkyně. Žalovaný hodnotil výpověď J. H., který byl přímým účastníkem incidentu, jako věrohodnější než výpověď stěžovatele. Rozpory v jeho výpovědích zlehčoval, zatímco stěžovatelovu výpověď hodnotil přísně, přičemž odkázal na odlišné procesní postavení obviněného a svědka. Pominul však, že výpověď svědka J. H. je zároveň obranou proti obvinění z napadení stěžovatele. Svědkyně M. V. nemohla vnímat událost tak, jak ji popisuje, mj. proto, že sama uvedla, že po celou dobu telefonovala s kamarádkou. Závěr krajského soudu, že nic nenasvědčuje tomu, že by se M. V. seznámila s řidičem J. H. před podáním své výpovědi, podle stěžovatele nebyl pravdivý. Krajský soud blíže neodůvodnil svůj závěr o věrohodnosti svědkyně. Policista P. R., kterého rovněž městský úřad vyslechl jako svědka, událost nevnímal vlastními smysly, pouze převzal tvrzení jedné ze stran incidentu. Jeho výpověď proto bylo třeba hodnotit obezřetně. Dále stěžovatel nesouhlasil s výtkou, že si měl přivolat lékařskou pomoc bezprostředně po incidentu, protože zdravotní následky po fyzickém útoku se mohou projevit s časovým odstupem. Odkázal na požadavky Ústavního soudu na posuzování situací „tvrzení proti tvrzení“. Podle stěžovatele neexistoval žádný důkaz, který by podpořil tvrzení jednoho z účastníků incidentu, a proto měl krajský soud rozhodnout v jeho prospěch.
in dubio pro reo
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že skutečnost, jak se policie dozvěděla o existenci svědkyně M. V., nepovažoval za natolik
relevantní
, aby se jí ve svém rozhodnutí výslovně zabýval. Ze spisu nevyplývá, že by J. H. svědkyni kontaktoval a domluvil se s ní, že „vše dosvědčí“, jak uváděl stěžovatel. Žalovaný zdůraznil odlišné postavení obviněného z přestupku a svědků. Stěžovatel popisoval útok J. H. rozličně, žalovaný kladl důraz na konzistentnost jeho vyjádření a důvodně poukazoval na rozpory. Oproti tomu rozpory mezi výpověďmi svědků J. H. a M. V. se týkaly irelevantních okolností. Žalovaný stěžovateli nevytýkal, že si nepřivolal lékařskou pomoc bezprostředně po incidentu, pouze poukazoval na to, že z jeho reakce neplyne, že by měl bolesti. V daném případě nešlo o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[8] Podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o některých přestupcích se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že jiného nepravdivě obviní z přestupku
. [9] Formální stránka tohoto přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o některých přestupcích odpovídá trestnému činu křivého obvinění, který spáchá ten,
kdo jiného lživě obviní z trestného činu
(§ 345 odst. 1 trestního zákoníku). V obou případech se pro naplnění formálních znaků skutkové podstaty vyžaduje, aby pachatel jiného nepravdivě (lživě) obvinil z protiprávního jednání (jak uvedl NS např. v usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016, „[l]živě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu
“). Rozdíl je v závažnosti takového jednání, především v tom, zda je poškozený křivě obviněn ze spáchání přestupku, či trestného činu (Vetešník, P. § 7 zákona o některých přestupcích. In: Jemelka, L.; Vetešník, P. Zákon o odpovědnosti za přestupky. Zákon o některých přestupcích. Komentář
. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020). [10] Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že nedostatek skutečností nasvědčujících podezření ze spáchání trestného činu sám o sobě nestačí k naplnění znaku „lživosti“ (usnesení ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1404/2014). Křivé obvinění „
musí být objektivně nepravdivé v tom smyslu, že trestný čin nebyl vůbec spáchán nebo ne tak, jak pachatel uvádí, nebo že pachatelem trestného činu nebyla osoba obviněná
“ (Zezulová, J. § 345. In: Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář
. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění nestačí zabývat se pouze otázkou, zda osoba, kterou pachatel obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda pro něj byla stíhána a odsouzena. Je nutné zároveň prokázat, že si pachatel byl vědom, že jinou osobu obviňuje nepravdivě (usnesení NS ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 187/2018, a rozhodnutí NS ČSFR ze dne 6. 11. 1990, sp. zn. Tzv 28/90, č. 63/1991 Sb. rozh. tr.).[11] Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že pro odsouzení za křivé obvinění nestačí, že se nepodaří prokázat vinu toho, kdo byl označen za pachatele (nález ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, č. 26/2002 Sb. ÚS, podobně též rozsudek ESLP ze dne 30. 6. 2011,
Klouvi proti Francii
, stížnost č. 30754/03). V případech, kdy proti sobě stojí dvě vzájemně protichůdná tvrzení, je třeba obzvlášť důkladně posuzovat jejich věrohodnost a přesvědčivě zdůvodnit, jak byly jednotlivé výpovědi hodnoceny, a to za přísného respektování principu presumpce
neviny. Mimo jiné v takové situaci rozhodně nelze opomenout objektivní pochybnost o zainteresovanosti svědka na výsledku řízení, a to zejména v případech, kdy je výpověď svědka jediným přímým důkazem o vině (nález ÚS ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, č. 119/2016 Sb. ÚS). [12] Těmto požadavkům, které lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc, jak správně namítal stěžovatel, však napadená rozhodnutí nedostála.
[13] Stěžovatel byl shledán vinným z toho, že řidiče J. H. nepravdivě obvinil ze spáchání přestupku na základě svědeckých výpovědí tohoto řidiče a svědkyně M. V., která měla celý incident mezi stěžovatelem a řidičem pozorovat. Městský úřad vyslechl též policistu P. R., který s řidičem bezprostředně po incidentu jednal a později i se stěžovatelem. Policista P. R. však pouze popsal, co mu vylíčil J. H., a uvedl, že od stěžovatele přijímal prvotní oznámení, že jej řidič J. H. fyzicky napadl. Tyto skutečnosti (tedy že J. H. poté, co stěžovatel vystoupil z autobusu, zavolal policii a popsal svou verzi události) však nebyly sporné. Samotnému incidentu policista nebyl přítomen, a z jeho výpovědi proto nelze dovozovat, že by stěžovatelovo tvrzení, že jej řidič napadl, bylo nepravdivé.
[14] Zbývají tedy výpovědi J. H. a M. V., jejichž věrohodnost stěžovatel od počátku zpochybňoval. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že v tomto ohledu jsou úvahy žalovaného, které následně převzal krajský soud, nedostatečné.
[15] V prvé řadě je nutné jednoznačně odmítnout, že by měli být tito svědci věrohodnější než stěžovatel proto, že vypovídali v odlišném procesním postavení a hrozil jim trestní postih za křivou výpověď, zatímco stěžovatel jako obviněný mohl na svoji obranu i lhát. Podle této logiky by totiž nebylo nutné nikdy zkoumat věrohodnost žádného svědka, naopak by bylo nutné ji automaticky předpokládat (shodně již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 520/16). Postih za nepravdivé obvinění jiného z přestupku navíc hrozí všem bez ohledu na jejich procesní postavení (stejně jako trestný čin křivého obvinění lze spáchat i v postavení obviněného, srov. Rizman, S. § 345. In: Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník
. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, a usnesení NS ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 713/2017). [16] Nejvyšší správní soud dále přisvědčuje stěžovateli, že žalovaný i krajský soud nedůvodně zlehčovali rozpory ve výpovědích svědka J. H. a svědkyně M. V. a nevzali je patřičně v úvahu při hodnocení věrohodnosti těchto svědků.
[17] V prvé řadě není jasné, jakým způsobem byla kontaktována M. V. Řidič J. H. bezprostředně po incidentu uváděl, že v autobuse byly pouze děti. Při podání vysvětlení dne 13. 5. 2019 však již zmiňoval 3 – 4 dospělé. Zároveň uvedl, že den předtím shodou okolností potkal osobu, která byla incidentu se stěžovatelem přítomna a je ochotná svědčit. Slíbil policistům, že jakmile na ni získá kontaktní údaje, předá jim je. Tuto verzi potvrdil i policista P. R. při výslechu dne 23. 10. 2019. Při svědecké výpovědi na jednání dne 11. 9. 2019 naproti tomu však J. H. uváděl, že to byla policie, kdo mu sdělil, že byl zjištěn svědek, který potvrdí jeho výpověď, a výslovně vyloučil, že by policii nějakého svědka oznamoval.
[18] Dále je třeba zmínit, že J. H. při podání vysvětlení dne 13. 5. 2019 tvrdil, že na autobusovém nádraží v Lipníku nad Bečvou otevřel jen zadní dveře, kterými cestující vystoupili, později však uváděl, že otevřel přední i zadní dveře. J. H. rovněž při výslechu dne 11. 9. 2019 tvrdil, že policie po příjezdu na autobusové nádraží mluvila s nějakými lidmi, kteří uvedli stěžovatelovu totožnost. To však neodpovídá výpovědi policisty P. R., který tvrdil, že od J. H. získali pouze popis stěžovatele a ztotožnili jej až poté, co se sám dostavil na policejní služebnu, aby oznámil incident ze svého pohledu.
[19] Poměrně zásadní rozpory vykazuje i výpověď svědkyně M. V. Ani jednou neuvedla, že by J. H. v jednom okamžiku během přepravy opustil místo řidiče a šel stěžovatele upozornit, aby přestal s nadávkami, ačkoli to J. H. uváděl při podání vysvětlení i při svědecké výpovědi. S ohledem na to, jak podrobně svědkyně událost jinak popisovala, je poněkud zarážející, že právě tuto okolnost vynechala. Největší pochybnosti však vyvolává otázka, kdy vlastně svědkyně do autobusu nastoupila. Při podání vysvětlení dne 29. 5. 2019 tvrdila, že se tak stalo ve Velké Bystřici, při výpovědi dne 11. 9. 2019 si již přesnou zastávku nepamatovala, v obou případech však uváděla, že stěžovatel nastoupil až po ní. Stěžovatel však – a to nebylo sporné – autobusem jel už z Velkého Újezdu, tedy od začátku linky. Žalovaný dovodil, že svědkyně si mohla zaměnit Velkou Bystřici a Velký Újezd. Pokud by však svědkyně nastoupila již ve Velkém Újezdu, nebylo možné, aby stěžovatel do autobusu nastoupil první zastávku po ní, jak uváděla při podání vysvětlení.
[20] Poslední významnou okolností, která stojí za zmínku, je shodné tvrzení obou svědků, že stěžovatel měl stomický sáček. Ačkoli přímo nesouvisí s podstatou jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, má vliv na hodnocení věrohodnosti obou svědků (pokud by v tomto směru lhali, nutně by to významně zpochybnilo i zbytek jejich výpovědí). Stěžovatel v řízení o přestupku tvrdil, že ve chvíli, kdy nastupoval do autobusu, na sobě měl stejnou bundu jako při jednání u městského úřadu, v níž není přítomnost stomického sáčku poznatelná. Toto tvrzení nikdo nezpochybnil. V protokolu o jednání městský úřad uvedl: „
Při čelním pohledu na vzdálenost cca 1,5 metru na obviněného se zapnutou bundou na zip po celé délce zipu není zřejmé, že obviněný má na sobě nebo u sebe stomický sáček, při situaci s rozepnutou bundou, kdy zip je zcela rozepnut, ale obviněný nehybně stojí a zip je od sebe vzdálen na vzdálenost do 10 cm, tak rovněž správní orgán vizuelně nevidí umístění stomického sáčku
.“ Stěžovatel od počátku pokládal otázku, jak tedy mohli svědci jeho stomický sáček vidět, nedostalo se mu na ni však odpovědi. Argument žalovaného, že „v řízení o přestupku nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že by stomický sáček obviněného nebyl při jeho nastupování do předmětného autobusu viditelný
“, nepřípustně obrací důkazní břemeno ve stěžovatelův neprospěch. Je úkolem správních orgánů nad rozumnou pochybnost prokázat skutečnosti, jimiž podporují rozhodnutí o vině, nikoli naopak. [21] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ani stěžovatelova tvrzení nebyla po celou dobu konzistentní. Poukázat lze zejména na změnu popisu napadení ze strany řidiče (původně měl stěžovatele uchopit zezadu za krk palcem a ukazováčkem a žduchnout ven ze dveří autobusu, později už jen stisknout zezadu na šíji). Na jednání dne 11. 9. 2019 stěžovatel nejprve tvrdil, že autobus byl plný lidí, kteří dokonce stáli v uličce, a hned nato uvedl, že mezi ním a řidičem (jejichž místa od sebe byla vzdálená přibližně 4,5 metru) nikdo neseděl. Původně též uváděl, že na něj J. H. během jízdy křičel, na ústním jednání naproti tomu tvrdil, že s řidičem během jízdy nehovořil. To však samo o sobě neznamená, že se měl žalovaný automaticky přiklonit „na druhou stranu“. Postih stěžovatele za nepravdivé obvinění jiného z přestupku by byl možný pouze za předpokladu, že by bylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že skutečnosti uváděné stěžovatelem byly nepravdivé – tedy že jej J. H. nenapadl. Tento závěr by se však musel opírat o výpovědi věrohodných svědků (jiné důkazy žalovaný nemá). Pokud nebudou pochyby o věrohodnosti svědků vyvráceny, bude nutné s ohledem na zásadu řízení o přestupku stěžovatele zastavit.
in dubio pro reo
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.