Vydání 2/2018

(…) [9] Nejvyšší správní soud nejprve formuluje základní východiska aplikace krajní nouze v přestupkovém právu. Stěžovatel totiž kritizuje i dogmatická východiska krajského soudu.

[10] Přestupkem je pouze protiprávní čin (§ 2 odst. 1 zákona o přestupcích). Odpovědnost za přestupek nelze vyvozovat, pokud určité jednání postrádá znak protiprávnosti. Proto přestupkem nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolnostmi vylučujícími protiprávnost jsou mj. nutná obrana [§ 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích] a krajní nouze [§ 2 odst. 2 písm. b)] (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, čj. 1 As 1/2008-172). Dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích „[p]“ Použití této normy se stěžovatel dovolává.

[11] Nejvyšší správní soud již toto ustanovení opakovaně vyložil. V obecné rovině lze říci, že krajní nouze reaguje na stav nebezpečí pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí zájem druhý„“ (rozsudek ze dne 22. 3. 2013, čj. 5 As 114/2012-19).

[12] Je pravda, že krajský soud v rozhodnutí uvedl dílčí nepřesnosti, především nešťastně zdůraznil, že nebezpečí nehrozilo stěžovateli samotnému. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že to je pro aplikaci krajní nouze irelevantní: jednání v krajní nouzi může směřovat jak k ochraně osoby jednající v krajní nouzi, tak i osoby třetí, které jednající osoba pomáhá. Tato dílčí nepřesnost však nemá žádný dramatický dopad na celkovou správnost rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud totiž z tohoto nepřesného názoru dále nevycházel a věc posoudil správně (srov. naproti tomu opačný případ řešený v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, čj. 5 As 72/2009-50).

[13] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že k překročení nejvyšší povolené rychlosti řidičem bezpečnostní agentury, který jede k zásahu ve střežené budově, se již věnovala, a to i ve vztahu ke krajní nouzi. Jde o již citovaný rozsudek čj. 5 As 114/2012-19 a ve stejné věci předcházející rozsudek ze dne 23. 6. 2011, čj. 5 As 10/2011-111, srov. též citovaný rozsudek čj. 5 As 72/2009-50. V těchto rozhodnutích dospěl NSS k závěru, že otázka, „“ (rozsudek čj. 5 As 114/2012-19, shodně citovaný rozsudek čj. 5 As 72/2009-50). Pro aplikaci institutu krajní nouze je třeba současně naplnit jednak podmínku odvracení nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému zákonem, jednak podmínku subsidiarity a proporcionality. Subsidiarita vyžaduje, aby nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak; proporcionalita znamená, že jednáním nebude způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil.

[14] Ve věci řešené citovaným rozsudkem čj. 5 As 114/2012-19 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že přijetí poplachové zprávy z elektronického zabezpečovacího systému střeženého objektu na pult centrální ochrany bezpečnostní agentury samo o sobě nepředstavuje naplnění podmínky pro vznik stavu krajní nouze [§ 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích], a to podmínky existence reálné a bezprostřední hrozby nebezpečí zájmu chráněnému zákonem. Existence skutečného nebezpečí vždy musí být zjištěna spolehlivě. Bez dalšího nestačí, pokud je přijata poplachová zpráva ze střeženého objektu, který je napojen na pult centrální ochrany. V některých případech se totiž může jednat o planý poplach (aktivace čidla pohybu či otřesu např. pohybem zvířete či poryvem větru).

[15] Stěžovatel tento rozsudek zná, argumentuje jím však ve svůj prospěch. Uvádí, že v jeho případě nešlo o automatický signál, ale o aktivaci tlačítka tíseň obsluhou restaurace. Z telefonátu z restaurace bezpečnostní agentura zjistila, že se neznámý, zřejmě podnapilý muž domáhá vstupu do ještě zavřené restaurace, lomcuje dveřmi a kope do nich, odhrnul si bundu a ukazoval, že má pod ní „“ nůž. Nejvyšší správní soud podotýká, že není zcela jasné, zda tyto skutečnosti znal stěžovatel již v okamžiku, kdy ujížděl automobilem do Protivína. On sám totiž v přímém spojení s restaurací nebyl, byl ve spojení jen s operátory PCO. Pokud ovšem Nejvyšší správní soud vezme za dané, že stěžovatel vše podstatné o dění před restaurací opravdu věděl v okamžiku své jízdy, lze vskutku uvažovat o tom, že tato situace založila stav krajní nouze (nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem). První a základní podmínka pro aplikaci § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích tudíž byla naplněna. V tomto ohledu je třeba korigovat závěr krajského soudu, který stav krajní nouze v tomto popisu událostí neshledal.

[16] V daném případě však zůstává nenaplněna podmínka subsidiarity, tedy že nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak. Stěžovatel ani nikdo jiný z bezpečnostní agentury se nepokusil kontaktovat Policii ČR, která má své oddělení přímo v Protivíně. Je totiž primárně úkolem Policie ČR, aby občany chránila před kriminalitou a násilnostmi. Stěžovatel nezjišťoval, jak daleko od restaurace jsou policisté, kteří by eventuálně mohli zasáhnout, neuvědomil policii, že jede na místo hrozícího nebezpečí apod. Stěžovatel opakovaně argumentuje, že kontaktovat Policii ČR by bylo zbytečné, protože dle jeho dlouholetých zkušeností malá policejní oddělení, jako je to v Protivíně, nemají dostatek sil k zajištění bezprostředního zásahu. Pro Nejvyšší správní soud je však klíčové, že stěžovatel ani kdokoliv z bezpečnostní agentury, a dokonce ani nikdo z obsluhy nádražní restaurace, se o kontakt Policie ČR na obvyklých telefonních linkách ani . Veškeré další úvahy na téma, zda policie mohla či nemohla zasáhnout, jsou tedy zbytečné. Jako nadbytečný proto shledal Nejvyšší správní soud i návrh na dokazování dokumentem Policejního prezidia České republiky „“, kterýžto dokument je ostatně jen obecný, a přímo se netýká konkrétního policejního oddělení v Protivíně.

[17] Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že samozřejmě neupírá stěžovateli jeho právo provést na střeženém místě zásah, měl tak však učinit, aniž by při výjezdu porušil pravidla silničního provozu. V nynější kauze totiž paradoxně v důsledku porušení pravidel silničního provozu na místo dorazil nikoliv dříve, ale ve skutečnosti mnohem později, než by mohl, pokud by maximální rychlost dodržel. Nejvyšší správní soud se v tomto ztotožňuje s argumentací žalovaného, že bezpečnostní agentura není uvedena v § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu jakožto osoba, jejíž řidiči nemusí dbát pravidla o nejvyšší povolené rychlosti. Zákon je v tomto ohledu a stanoví, že nejvyšší dovolená rychlost neplatí pro řidiče zpravodajských služeb, Generální inspekce bezpečnostních sborů a stanovených útvarů policie, vojenské policie a celních orgánů, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem. Její vozidla nejsou ani vozidla s právem přednostní jízdy dle § 41 odst. 2 téhož zákona, na která se dle odstavce 1 téhož ustanovení nevztahuje mj. omezení nejvyšší povolené rychlosti. Tato výjimka se vztahuje na řidiče vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívá zvláštního výstražného světla modré barvy, což jsou jen vozidla Ministerstva vnitra používaná policií a označená podle zvláštního právního předpisu, Vězeňské služby, vojenské policie, obecní policie, používaná Hasičským záchranným sborem České republiky nebo jednotkami požární ochrany, důlní záchranné služby, poruchové služby plynárenských zařízení, poskytovatele zdravotnické záchranné služby, poskytovatele zdravotnické dopravní služby a poskytovatele přepravy pacientů neodkladné péče, ozbrojených sil používaná u vojenských záchranných útvarů pro plnění humanitárních úkolů civilní ochrany, celní správy označená podle zvláštního právního předpisu nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů. Tyto privilegované osoby jsou na rozdíl od automobilu stěžovatele za účelem minimalizace nebezpečí plynoucího z rychlé jízdy vybaveny světelnými a zvukovými výstražnými zařízeními a disponují vyškolenými řidiči.

[18] Stěžovatel sice právě uvedené nezpochybňuje, nedoceňuje však, že to má pro nynější kauzu fatální dopady. Třebas převoz rodící ženy nebo těžce zraněného člověka do nemocnice může dle okolností všechny podmínky krajní nouze naplnit. Navíc při zastavení takového vozidla policejní hlídkou budou policisté ihned vidět, že nebezpečí (zde újma na zdraví) skutečně bezprostředně hrozí. Naproti tomu při výjezdu vozidla bezpečnostní agentury do střeženého objektu není bez dalšího na silnici policistům patrné, oč se vlastně jedná. Stěžovatel se pak ale nemůže divit, že byl policejní hlídkou zastaven a podroben obvyklé proceduře, což vedlo ke zdržení o cca 25 minut. Překročení nejvyšší povolené rychlosti proto za shora vylíčené skutkové situace nemohlo vůbec přispět k odvrácení nebezpečí zájmu chráněnému zákonem.

[19] Podmínku proporcionality s ohledem na již uvedené není pro nadbytečnost třeba zkoumat. Ze stejného důvodu ji nemusel zkoumat ani krajský soud, byť ho za to stěžovatel kritizuje.

[20] Nejvyšší správní soud na závěr zdůrazňuje to, co uvedl v rozsudku již krajský soud. Pokud by žalovaný správní orgán přistoupil na výklad práva, kterého se domáhá stěžovatel, legalizoval by v podstatě pro vozidla bezpečnostní agentury při tvrzení, které bylo v konkrétní věci předestřeno, výjimku ze zákona. Stejně jako krajský soud proto i Nejvyšší správní soud považuje závěry správních rozhodnutí za správné a odpovídající zákonu.