Vydání 3/2018

V posuzované věci vyšel městský soud z následně uvedené právní úpravy.

Podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích na žádost toho, kdo osvědčí právní zájem, Úřad rozhodnutím určí, zda předmět v žádosti popsaný spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález.

Podle § 12 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích rozsah ochrany vyplývající z patentu nebo z přihlášky vynálezu je vymezen zněním patentových nároků. K výkladu patentových nároků se použije i popis a výkresy.

Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, patentové nároky musí vymezit předmět, pro který se požaduje ochrana. Musí být jasné, stručné a podloženy popisem. Jedno z vedlejších vyhotovení patentových nároků musí přihlašovatel nebo jeho zástupce podepsat.

Soud se předně zabýval tvrzením žalovaného, že napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepodléhá soudnímu přezkumu, neboť nemění ani neurčuje práva žalobkyně, která jsou dána udělením patentu. Uvedenému tvrzení, z něhož žalovaný dovozoval nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně, však soud nepřisvědčil.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, dovodil, že § 65 odst. 1 s. ř. s. nelze vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře. Je zřejmé, že rozhodnutí Úřadu o tom, že předmět určení, jehož uživatelem je společnost BETONIKA plus, s. r. o., nespadá do rozsahu patentu žalobkyně č. 302088 nesoucího název „“, se dotýká právní sféry žalobkyně – žadatele o určení, neboť Úřad jím dává žalobkyni autoritativně najevo, že jeho konkurent na trhu (osoba zúčastněná na řízení) svým technickým řešením, které je předmětem určení, nijak nezasahuje do práv žalobkyně spojených s vlastnictvím jejího patentu.

Napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu ani podle § 70 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud samy o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Zvláštním zákonem, který „“, je právě zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích, jenž v § 63 odst. 3 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích stanoví, že proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu je přípustná žaloba proti rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu.

Městský soud pro úplnost podotýká, že i Nejvyšší správní soud v minulosti na základě kasační stížnosti věcně přezkoumal jiné rozhodnutí zdejšího soudu, jež se upínalo k rozhodnutí Úřadu vydanému v určovacím řízení podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, čj. 7 As 110/2016-28), aniž by jakkoliv zpochybnil přezkoumatelnost takového rozhodnutí Úřadu.

Městský soud vzhledem k výše uvedenému přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí na základě vznesených námitek, po provedeném řízení však dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobkyně nemůže žalovanému důvodně vytýkat, že v projednávané věci překročil zákonem stanovené meze správního uvážení, protože posouzení toho, zda předmět popsaný v žádosti o určení spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, není věcí správního uvážení. Pojem správního uvážení není v doktríně jednoznačně definován, v obecné rovině však o něm lze hovořit všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou, bývá typicky vymezen formulací „“, „“ apod. Při rozhodování v určovacím řízení podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích nemá Úřad žádný prostor pro správní uvážení jak postupovat. Zjistí-li, že předmět popsaný v žádosti spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, vydá v tomto směru kladné rozhodnutí; v opačném případě je povinen rozhodnout, že předmět popsaný v žádosti do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález nespadá.

Není pravdou, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí postupoval formalisticky a nepřihlížel k relevantním okolnostem případu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež bylo citováno shora, naopak plyne, že žalovaný ve věci samé rozhodl na základě konkrétních skutkových zjištění vztahujících se k oběma posuzovaným technickým řešením a jejich podstatným znakům.

Ani extenzivním výkladem rozsahu ochrany patentu, jehož se žalobkyně opakovaně dovolává, nelze popírat konkrétní znění patentových nároků. Právě to totiž podle § 12 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích vymezuje rozsah ochrany vyplývající z patentu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí provedl podrobný rozbor znění 1. a 11. nezávislého patentového nároku dle patentu žalobkyně č. 302088, určil podstatné znaky uvedené v těchto patentových nárocích a porovnal je s předmětem určení, tj. s technickým řešením výměny štěrbinového žlabu vyráběným osobou zúčastněnou na řízení. Protože zjistil, že štěrbinová trouba podle prvního patentového nároku se od štěrbinového žlabu podle popisu předmětu určení odlišuje v podstatném znaku, jímž je počet jednotlivých segmentů, které tvoří ucelenou sestavu vyměnitelného štěrbinového žlabu, resp. trouby, právem dovodil, že předmět určení nespadá do rozsahu ochrany prvního patentového nároku patentu č. 302088. Také při po porovnání způsobu výměny dle 11. patentového nároku a způsobu výměny dle předmětu určení žalovaný zjistil podstatné odlišnosti, a proto konstatoval, že způsob výměny, který je součástí předmětu určení, nespadá do rozsahu ochrany jedenáctého patentového nároku patentu č. 302088. Závěrům, k nimž žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl a které srozumitelně a v dostatečném rozsahu odůvodnil, soud plně přisvědčuje. S ohledem na právě uvedené zároveň odmítá jako neopodstatněnou námitku žalobkyně, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval rozborem technických znaků (patentových) nároků, takže není zřejmé, na základě čeho rozhodl, že se předmět určení neshoduje v podstatných znacích s patentově chráněným řešením.

Je pravdou, že obě porovnávaná řešení řeší shodný technický problém, kterým je výměna poškozené části štěrbinové trouby (dle terminologie osoby zúčastněné na řízení štěrbinového žlabu). Technické řešení dle předmětu určení však není shodné s technickým řešením, které chrání patent žalobkyně, ani se nejedná o technický ekvivalent patentu či (slovy žalobkyně) otrocké napodobení. (…)

Počet pěti segmentů, kterými je dle patentem chráněného vynálezu tvořena štěrbinová trouba, je nepochybně podstatným znakem vynálezu ve smyslu 1. patentového nároku (jakož i popisu vynálezu a jeho výkresů). Žalobkyně při podání přihlášky vynálezu sama takto svůj vynález definovala a popsala, přičemž uvedla, že štěrbinová trouba je tvořená středovým segmentem, dvěma koncovými segmenty a dvěma uzavíracími segmenty, které jsou v 1. patentovém nároku blíže charakterizovány svými vlastnostmi. Všechny tyto segmenty je také nutno použít při výměně štěrbinové trouby způsobem popsaným v 11. patentovém nároku. Za situace, kdy technické řešení dle předmětu určení tento podstatný znak nevykazuje, neboť sestává toliko ze tří segmentů, je námitka žalobkyně, že se jedná o shodné technické řešení, popř. o jasný technický ekvivalent jeho vynálezu, nutně neopodstatněná. (…)

Městský soud nevyslyšel ani námitku žalobkyně, že předmět žádosti o určení je jasným technickým ekvivalentem jejího vynálezu, neboť obsahuje ekvivalenty podstatných znaků popsaných v nezávislém prvním nároku na ochranu, které plní tutéž funkci. Jak v podané žalobě, tak i v následných podáních se žalobkyně neustále dovolává teorie technických ekvivalentů a tvrdí, že předmět určení je technickým ekvivalentem jejího vynálezu či dokonce jeho otrockým napodobením, nicméně omezuje se toliko na obecná konstatování, která následně nijak nespecifikuje. V průběhu celého řízení před soudem neuvedla, co konkrétně považuje za podstatné znaky popsané v nezávislých patentových nárocích jejího patentu a v čem konkrétně u technického řešení, které je předmětem určení, shledává ekvivalenty podstatných znaků popsaných v nezávislých patentových nárocích jejího patentu. Městský soud na tomto místě připomíná, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Městský soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby městský soud za žalobkyni spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta žalobkyně.

Tvrzení žalobkyně, že předmět žádosti o určení je jasným technickým ekvivalentem jejího vynálezu, je nutno odmítnout již z toho důvodu, že o technických ekvivalentech lze skutečně hovořit pouze ve vztahu k jednotlivým znakům (prvkům) uvedeným v patentovém nároku, nikoliv ve vztahu k vynálezu jako celku. V tomto směru dává městský soud za pravdu argumentaci osoby zúčastněné na řízení, že předmět určení jakožto technický celek definovaný celou řadou technických znaků nemůže být jako celek technickým ekvivalentem vynálezu chráněného patentem, neboť své ekvivalenty mohou mít vždy pouze jednotlivé znaky (prvky) vynálezu, jež jsou vymezeny patentovými nároky. Tomuto závěru nasvědčuje i znění článku 2 Protokolu o výkladu článku 69 Evropské patentové úmluvy (č. 69/2002 Sb. m. s.), na který odkazuje metodika Úřadu zmíněná žalobkyní. Podle tohoto článku se pro účely vymezení rozsahu ochrany vyplývající z evropského patentu přihlédne ke každému prvku, který je ekvivalentem prvku uvedeného v nárocích.

Jak žalovaný správně konstatoval, vydat v určovacím řízení kladný výrok o tom, že předmět určení spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, je možné pouze tehdy, jestliže předmět určení vykazuje, a to alespoň ve formě ekvivalentů, všechny podstatné znaky definované alespoň v jednom z nezávislých patentových nároků. V projednávané věci tomu tak není. Podstatným znakem vynálezu žalobkyně ve smyslu 1. patentového nároku je počet pěti segmentů, kterými je tvořena štěrbinová trouba. Předmět určení tento podstatný znak (prvek) neobsahuje, a vzhledem k tomu, že sestává pouze ze tří segmentů (viz výše), nemůže obsahovat ani ekvivalent tohoto znaku. Jinak řečeno, v technickém řešení výměny štěrbinového žlabu, které je předmětem určení, absentuje prvek dvou koncových segmentů a dvou uzavíracích segmentů, které (spolu se středovým segmentem) představují podstatný prvek vynálezu chráněného patentem, a protože podstatou předmětu určení je užití toliko tří segmentů, nelze ani dovodit, že by předmět určení obsahoval ekvivalent tohoto podstatného znaku, jenž je příznačný pro vynález žalobkyně. Předmět určení sice řeší shodný technický problém výměny poškozené části štěrbinové trouby/žlabu, avšak činí tak způsobem vykazujícím jiné podstatné znaky, než je tomu u patentem chráněného vynálezu. Žádný ekvivalent dvou koncových segmentů a dvou uzavíracích segmentů, který by plnil shodnou funkci s tímto podstatným znakem patentem chráněného řešení, se u předmětu určení nevyskytuje. Ostatně ani žalobkyně nikdy neuvedla, který prvek technického řešení předmětu určení je podle ní technickým ekvivalentem dvou koncových segmentů a dvou uzavíracích segmentů, plnícím jejich funkci, a omezila se toliko na obecné proklamace o existenci technických ekvivalentů a „“ patentem chráněného řešení.

Žalobkyně nemůže žalovanému důvodně vytýkat ani to, že v posuzované věci nedefinoval technické ekvivalenty, protože u předmětu určení se žádný technický ekvivalent 5 segmentů, z nichž kromě středového jsou dva segmenty koncové a dva uzavírací, zkrátka nevyskytuje. Vzhledem k absenci technického ekvivalentu tohoto podstatného znaku patentu u předmětu určení nebylo co definovat, nehledě k tomu, že ani žalobkyně neuvedla, v čem podle ní technický ekvivalent tohoto podstatného znaku patentem chráněného řešení u předmětu určení spočívá. (…)