Vydání 3/2018

Číslo: 3/2018 · Ročník: XVI

3694/2018

Právo průmyslového vlastnictví: rozsah ochrany patentu; soudní přezkum

Právo průmyslového vlastnictví: rozsah ochrany patentu; soudní přezkum
k § 12 a § 67 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění zákonů č. 116/2000 Sb., č. 207/2000 Sb. a č. 221/2006 Sb.
I. Rozhodnutí, kterým Úřad průmyslového vlastnictví podle § 67 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, určí, zda předmět popsaný v žádosti spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, podléhá soudnímu přezkumu.
II. Posouzení, zda předmět popsaný v žádosti o určení spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález dle § 67 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, není věcí správního uvážení.
II. Vydat kladný výrok o tom, že předmět určení spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, je možné pouze tehdy, jestliže předmět určení vykazuje, a to alespoň ve formě ekvivalentů, všechny podstatné znaky definované alespoň v jednom z nezávislých patentových nároků (§ 12 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích).
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, čj. 9 A 197/2013-65)
Prejudikatura
: č. 906/2006 Sb. NSS.
Věc
: Společnost s ručením omezeným CS-BETON proti Úřadu průmyslového vlastnictví, za účasti společnosti s ručením omezeným BETONIKA plus, o rozsah ochrany patentu.
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „předseda Úřadu“) zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) ze dne 15. 6. 2011 o určení, že předmět určení „
Vyměnitelný štěrbinový žlab; Postup montáže ŽB štěrbinové žlaby – výměna
“, jehož uživatelem je společnost BETONIKA plus, s. r. o., podle připojeného popisu a výkresů, nespadá do rozsahu patentu žalobkyně č. 302088 nesoucího název „
Štěrbinová trouba a způsob její výměny
“.
Pro kladný určovací výrok je rozhodující, zda předmět určení obsahuje všechny podstatné znaky, nebo jejich technické ekvivalenty, obsažené alespoň v nezávislém patentovém nároku předmětného patentu. Jestliže předmět určení nespadá do rozsahu nezávislého patentového nároku, nemůže spadat ani do příslušných závislých patentových nároků, které vzhledem ke své závislosti platí pouze ve spojitosti s nezávislým patentovým nárokem.
Předseda Úřadu se tedy zabýval otázkou, zda předmět určení obsahuje všechny podstatné znaky uvedené v prvním nezávislém patentovém nároku. V této souvislosti uvedl, že z porovnání předmětu určení definovaného popisem a zobrazeného v přílohách 1 až 3 s řešením podle prvního patentového nároku patentu č. 302088 je zřejmé, že se oba týkají stejné oblasti techniky, tj. pozemního stavitelství, a slouží k odvodňování dopravních staveb, případně k opravám již instalovaných poškozených štěrbinových žlabů. Předmět určení i štěrbinová trouba podle prvního patentového nároku zahrnují středový segment na obou koncích opatřený dříkem, resp. spojovacím výstupkem. Štěrbinová trouba podle prvního patentového nároku uvedeného patentu pak zahrnuje dva spodní a dva horní koncové segmenty opatřené na obou koncích hrdlem, resp. spojovacím zahloubením, naproti tomu předmět určení zahrnuje pouze jeden spodní segment a jeden horní segment, oba opatřené na obou koncích hrdlem, resp. spojovacím zahloubením. V souladu se správním orgánem I. stupně je tak nutno konstatovat, že štěrbinová trouba podle prvního patentového nároku se od štěrbinového žlabu podle popisu předmětu určení odlišuje počtem spodních a dolních koncových segmentů, které spolu se středovým segmentem tvoří ucelenou sestavu vyměnitelného štěrbinového žlabu, resp. trouby. Předmět určení tedy nespadá do rozsahu prvního patentového nároku patentu č. 302088, a proto nemůže spadat ani do rozsahu příslušných závislých patentových nároků, které vzhledem ke své závislosti platí pouze ve spojitosti s nezávislým patentovým nárokem, tj. do druhého až desátého patentového nároku. Z uvedeného důvodu tak nelze přisvědčit názoru žadatele o určení, že obě porovnávaná řešení vychází ze stejného počtu typových segmentů, přičemž otázka případných úspor u předmětu určení či u štěrbinové trouby podle prvního patentového nároku patentu č. 302088, která byla v odůvodnění rozkladu rovněž zmíněna, není předmětem tohoto řízení.
Pokud jde o způsob výměny štěrbinové trouby podle jedenáctého, resp. dvanáctého, patentového nároku patentu č. 302088 a způsob výměny štěrbinového žlabu podle předmětu určení, je zřejmé, že v případě způsobu podle výše uvedeného patentu jsou po vyjmutí poškozeného úseku k oběma obnaženým čelům neporušených částí žlabu přiloženy oba koncové spodní segmenty, poté je vložen středový segment a následně jsou na oba spodní koncové segmenty uloženy uzavírací segmenty a montáž je tímto ukončena. V případě způsobu výměny štěrbinového žlabu podle předmětu určení je po vyjmutí poškozeného úseku instalován pouze jeden segment opatřený dříkem a druhý segment opatřený hrdlem, který je pro umožnění uložení rozdělen na poloviny, tedy na spodní a horní díl. Nelze tak konstatovat, že se jedná o shodné či totožné způsoby výměny, jak dovodil i správní orgán I. stupně.
I v případě porovnávaných způsobů výměny tedy předseda v souladu se závěry správního orgánu I. stupně konstatoval, že oba porovnávané způsoby nelze mít za shodné a způsob výměny, který je součástí předmětu určení, nespadá do rozsahu jedenáctého patentového nároku patentu č. 302088.
Předseda Úřadu uzavřel, že z provedeného porovnání prvků předmětu určení se znaky štěrbinového žlabu definovaného nezávislým patentovým nárokem zmíněného patentu vyplývá, že předmět určení podle připojeného popisu a k němu připojených příloh č. 1 až 3 nevykazuje všechny podstatné znaky obsažené v prvním nezávislém patentovém nároku a nároků na něm závislých ani v jedenáctém nezávislém patentovém nároku patentu č. 302088, ani jejich technické ekvivalenty, a nespadá tak do rozsahu ochrany tohoto patentu.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu, jakož i zrušení rozhodnutí I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Napadené rozhodnutí považovala za nezákonné, neboť žalovaný jím překročil zákonem stanovené meze správního uvážení. V určovacím řízení podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích je na žalovaném, aby zvážil veškeré okolnosti posuzované věci takovým způsobem, aby při vydání svého rozhodnutí nepostupoval formalisticky, ale vzal ohled na
relevantní
okolnosti posuzované věci a rozhodoval v souladu se zásadami správního řízení a v souladu s logikou ochrany práv majitelů patentů. Rozsah ochrany určitého patentu musí být dle názoru žalobkyně vykládán v řízení o určení extenzivně tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv majitele patentu, což se v daném případě nestalo. Žalovaný zneužil a překročil meze své diskrece, pokud dospěl k závěru, že předmět určení nevykazuje všechny podstatné znaky obsažené v prvním nezávislém patentovém nároku a nároků na něm závislých ani v jedenáctém nezávislém patentovém nároku patentu č. 302088, ani jejich technické ekvivalenty, a nespadá tak do rozsahu ochrany tohoto patentu. Dále zneužil a překročil meze své diskrece, pokud se odmítl zabývat a provádět porovnání prvků předmětu určení se znaky štěrbinového žlabu definovaného způsobovými patentovými nároky č. 11 a 12 patentu žalobkyně a neprováděl ani jejich technické ekvivalenty.
Dle názoru žalobkyně je předmět žádosti o určení jasným technickým ekvivalentem vynálezu, neboť obsahuje ekvivalenty podstatných znaků popsaných v nezávislém prvním nároku na ochranu, které plní téže funkci.
Žalobkyně nečiní sporným, že žalovaný musí při posuzování dané věci porovnávat technická řešení dle definovaných patentových nároků, nicméně trvá na tom, že řešení, které je předmětem posouzení v rámci žádosti o určení, je technickým ekvivalentem patentu, řeší shodný technický problém, jedná se o shodný systém jako předmět chráněný patentem a zasahuje do práv k patentu.
Žalovaný uvedl, že ve správním řízení bylo konstatováno, že bez ohledu na podrobnosti, jako je například lepení či utěsnění spojů apod., je zřejmé, že řešení podle předmětu určení si klade stejný cíl jako řešení podle výše uvedeného patentu, avšak nevykazuje dva koncové segmenty a dva uzavírací segmenty, které jsou pro řešení podle výše uvedeného patentu nezbytné, a jedná se tak o znaky podstatné. V důsledku toho bylo konstatováno, že řešení podle předmětu určení se v podstatných znacích neshoduje s řešením podle ani jednoho z nezávislých nároků (1 a 11) patentu, přičemž řešení podle předmětu určení navíc umožňuje oproti řešení podle výše uvedeného patentu značné úspory zejména ve formě nižších nároků na pracovní sílu, která příslušnou výměnu provádí, a ve formě celkově nižších výrobních nákladů, vyplývajících z nižšího počtu hlavních segmentů zejména v důsledku jejich univerzálnosti.
Pro určovací řízení platí základní pravidlo, podle něhož je předmět určení nutno porovnat s předmětem patentu definovaným patentovými nároky, přičemž pro kladný určovací výrok musí předmět určení obsahovat všechny podstatné znaky nebo jejich technické ekvivalenty alespoň nezávislého patentového nároku. Pro určovací řízení totiž není podstatná vynálezecká myšlenka - tedy nastolení problému, který je potřeba vyřešit, ale konkrétní technické řešení, jímž je problém odstraněn. Přičemž je zřejmé, že rozsah řešení musí odpovídat problému tak, aby řešení bylo reálné a účelné. Jakkoli žalobkyně má patentovanou štěrbinovou troubu a způsob její výměny, nemá patentovanou myšlenku, že dopravní stavby je třeba odvodňovat a odvodňovací systém je třeba udržovat ve funkčním stavu. Z předložených dokladů (patent a vymezení předmětu určení) bylo zjištěno, že uvedený problém lze řešit různými technickými způsoby, přestože se oba týkají téhož problému - odvodnění dopravních staveb.
V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně zásadně nesouhlasila s názorem žalovaného, že rozsah ochrany jeho patentu je dán tím, kolik součástek/segmentů je v technickém řešení použito. V daném případě se nejedná pouze o shodnou vynálezeckou myšlenku, ale o jasný technický ekvivalent vynálezu žalobkyně, neboť obsahuje ekvivalenty podstatných znaků popsaných v nezávislém prvním nároku na ochranu.
Žalobkyně netvrdila, že obě technická řešení jsou ve všech detailech totožná. Zmínil i nevýhodu technického řešení, které bylo předmětem určovacího řízení, přičemž opakovaně uvedl, že se jedná o technický ekvivalent – otrocké napodobení jeho technického řešení. Přihlašovatel patentu obecně nemůže postihnout patentovými nároky veškeré možné situace otrockého napodobování jeho řešení. Lze si představit nespočet situací, jak lze dané technické řešení vytvořit a na základě přílišného formalismu Úřadu se zcela vyhnout účinku patentu. Kterýkoliv ze segmentů dle patentu je například možné rozdělit na více částí a nazvat je odlišným popisným názvem. Dle dosavadního formalistického postupu Úřadu by pak takové řešení nespadalo do rozsahu ochrany patentu, byť by ve výsledku bylo naprosto identické. Patentové nároky je však nutno vykládat podle toho, v čem spočívá podstata vynálezu, a tedy jaký přínos k dosavadnímu stavu techniky vynález přináší.
Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobkyně uvádí řadu irelevantních tvrzení, avšak zcela pomíjí to, co je pro rozhodnutí v určovacím řízení podstatné. Podle ustálené rozhodovací praxe Úřadu je pro výrok o tom, zda předmět určení spadá do rozsahu chráněného vynálezu, rozhodující, zda jsou na předmětu určení přítomny, a to alespoň ve formě ekvivalentů, všechny znaky definované alespoň v jednom z nezávislých nároků obsažených v patentu. Žalovaný se v daném případě podrobně zabýval rozborem znaků obsažených v patentovém nároku 1 se znaky předmětu určení a konstatoval, že řada znaků uvedených v patentovém nároku 1 není přítomna na předmětu určení, a to ani ve formě technických ekvivalentů. O technických ekvivalentech lze hovořit pouze jako o ekvivalentech jednotlivých znaků uvedených v nezávislém (patentovém) nároku. Argumentace žalobkyně, že řešení podle předmětu určení je technickým ekvivalentem patentu, je neopodstatněná již z toho důvodu, že žádné řešení jakožto technický celek definovaný celou řadou technických znaků nemůže pojmově být jako celek „
technickým ekvivalentem
“. Jsou to vždy pouze jednotlivé znaky, které mohou mít své technické ekvivalenty.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
V posuzované věci vyšel městský soud z následně uvedené právní úpravy.
Podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích na žádost toho, kdo osvědčí právní zájem, Úřad rozhodnutím určí, zda předmět v žádosti popsaný spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález.
Podle § 12 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích rozsah ochrany vyplývající z patentu nebo z přihlášky vynálezu je vymezen zněním patentových nároků. K výkladu patentových nároků se použije i popis a výkresy.
Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, patentové nároky musí vymezit předmět, pro který se požaduje ochrana. Musí být jasné, stručné a podloženy popisem. Jedno z vedlejších vyhotovení patentových nároků musí přihlašovatel nebo jeho zástupce podepsat.
Soud se předně zabýval tvrzením žalovaného, že napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepodléhá soudnímu přezkumu, neboť nemění ani neurčuje práva žalobkyně, která jsou dána udělením patentu. Uvedenému tvrzení, z něhož žalovaný dovozoval nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně, však soud nepřisvědčil.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, dovodil, že § 65 odst. 1 s. ř. s. nelze vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře. Je zřejmé, že rozhodnutí Úřadu o tom, že předmět určení, jehož uživatelem je společnost BETONIKA plus, s. r. o., nespadá do rozsahu patentu žalobkyně č. 302088 nesoucího název „
Štěrbinová trouba a způsob její výměny
“, se dotýká právní sféry žalobkyně – žadatele o určení, neboť Úřad jím dává žalobkyni autoritativně najevo, že jeho konkurent na trhu (osoba zúčastněná na řízení) svým technickým řešením, které je předmětem určení, nijak nezasahuje do práv žalobkyně spojených s vlastnictvím jejího patentu.
Napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu ani podle § 70 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud samy o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Zvláštním zákonem, který „
stanoví jinak
“, je právě zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích, jenž v § 63 odst. 3 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích stanoví, že proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu je přípustná žaloba proti rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu.
Městský soud pro úplnost podotýká, že i Nejvyšší správní soud v minulosti na základě kasační stížnosti věcně přezkoumal jiné rozhodnutí zdejšího soudu, jež se upínalo k rozhodnutí Úřadu vydanému v určovacím řízení podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, čj. 7 As 110/2016-28), aniž by jakkoliv zpochybnil přezkoumatelnost takového rozhodnutí Úřadu.
Městský soud vzhledem k výše uvedenému přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí na základě vznesených námitek, po provedeném řízení však dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobkyně nemůže žalovanému důvodně vytýkat, že v projednávané věci překročil zákonem stanovené meze správního uvážení, protože posouzení toho, zda předmět popsaný v žádosti o určení spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, není věcí správního uvážení. Pojem správního uvážení není v doktríně jednoznačně definován, v obecné rovině však o něm lze hovořit všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou, bývá typicky vymezen formulací „
správní orgán může
“, „
lze
“ apod. Při rozhodování v určovacím řízení podle § 67 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích nemá Úřad žádný prostor pro správní uvážení jak postupovat. Zjistí-li, že předmět popsaný v žádosti spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, vydá v tomto směru kladné rozhodnutí; v opačném případě je povinen rozhodnout, že předmět popsaný v žádosti do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález nespadá.
Není pravdou, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí postupoval formalisticky a nepřihlížel k relevantním okolnostem případu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež bylo citováno shora, naopak plyne, že žalovaný ve věci samé rozhodl na základě konkrétních skutkových zjištění vztahujících se k oběma posuzovaným technickým řešením a jejich podstatným znakům.
Ani extenzivním výkladem rozsahu ochrany patentu, jehož se žalobkyně opakovaně dovolává, nelze popírat konkrétní znění patentových nároků. Právě to totiž podle § 12 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích vymezuje rozsah ochrany vyplývající z patentu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí provedl podrobný rozbor znění 1. a 11. nezávislého patentového nároku dle patentu žalobkyně č. 302088, určil podstatné znaky uvedené v těchto patentových nárocích a porovnal je s předmětem určení, tj. s technickým řešením výměny štěrbinového žlabu vyráběným osobou zúčastněnou na řízení. Protože zjistil, že štěrbinová trouba podle prvního patentového nároku se od štěrbinového žlabu podle popisu předmětu určení odlišuje v podstatném znaku, jímž je počet jednotlivých segmentů, které tvoří ucelenou sestavu vyměnitelného štěrbinového žlabu, resp. trouby, právem dovodil, že předmět určení nespadá do rozsahu ochrany prvního patentového nároku patentu č. 302088. Také při po porovnání způsobu výměny dle 11. patentového nároku a způsobu výměny dle předmětu určení žalovaný zjistil podstatné odlišnosti, a proto konstatoval, že způsob výměny, který je součástí předmětu určení, nespadá do rozsahu ochrany jedenáctého patentového nároku patentu č. 302088. Závěrům, k nimž žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl a které srozumitelně a v dostatečném rozsahu odůvodnil, soud plně přisvědčuje. S ohledem na právě uvedené zároveň odmítá jako neopodstatněnou námitku žalobkyně, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval rozborem technických znaků (patentových) nároků, takže není zřejmé, na základě čeho rozhodl, že se předmět určení neshoduje v podstatných znacích s patentově chráněným řešením.
Je pravdou, že obě porovnávaná řešení řeší shodný technický problém, kterým je výměna poškozené části štěrbinové trouby (dle terminologie osoby zúčastněné na řízení štěrbinového žlabu). Technické řešení dle předmětu určení však není shodné s technickým řešením, které chrání patent žalobkyně, ani se nejedná o technický ekvivalent patentu či (slovy žalobkyně) otrocké napodobení. (…)
Počet pěti segmentů, kterými je dle patentem chráněného vynálezu tvořena štěrbinová trouba, je nepochybně podstatným znakem vynálezu ve smyslu 1. patentového nároku (jakož i popisu vynálezu a jeho výkresů). Žalobkyně při podání přihlášky vynálezu sama takto svůj vynález definovala a popsala, přičemž uvedla, že štěrbinová trouba je tvořená středovým segmentem, dvěma koncovými segmenty a dvěma uzavíracími segmenty, které jsou v 1. patentovém nároku blíže charakterizovány svými vlastnostmi. Všechny tyto segmenty je také nutno použít při výměně štěrbinové trouby způsobem popsaným v 11. patentovém nároku. Za situace, kdy technické řešení dle předmětu určení tento podstatný znak nevykazuje, neboť sestává toliko ze tří segmentů, je námitka žalobkyně, že se jedná o shodné technické řešení, popř. o jasný technický ekvivalent jeho vynálezu, nutně neopodstatněná. (…)
Městský soud nevyslyšel ani námitku žalobkyně, že předmět žádosti o určení je jasným technickým ekvivalentem jejího vynálezu, neboť obsahuje ekvivalenty podstatných znaků popsaných v nezávislém prvním nároku na ochranu, které plní tutéž funkci. Jak v podané žalobě, tak i v následných podáních se žalobkyně neustále dovolává teorie technických ekvivalentů a tvrdí, že předmět určení je technickým ekvivalentem jejího vynálezu či dokonce jeho otrockým napodobením, nicméně omezuje se toliko na obecná konstatování, která následně nijak nespecifikuje. V průběhu celého řízení před soudem neuvedla, co konkrétně považuje za podstatné znaky popsané v nezávislých patentových nárocích jejího patentu a v čem konkrétně u technického řešení, které je předmětem určení, shledává ekvivalenty podstatných znaků popsaných v nezávislých patentových nárocích jejího patentu. Městský soud na tomto místě připomíná, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Městský soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby městský soud za žalobkyni spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta žalobkyně.
Tvrzení žalobkyně, že předmět žádosti o určení je jasným technickým ekvivalentem jejího vynálezu, je nutno odmítnout již z toho důvodu, že o technických ekvivalentech lze skutečně hovořit pouze ve vztahu k jednotlivým znakům (prvkům) uvedeným v patentovém nároku, nikoliv ve vztahu k vynálezu jako celku. V tomto směru dává městský soud za pravdu argumentaci osoby zúčastněné na řízení, že předmět určení jakožto technický celek definovaný celou řadou technických znaků nemůže být jako celek technickým ekvivalentem vynálezu chráněného patentem, neboť své ekvivalenty mohou mít vždy pouze jednotlivé znaky (prvky) vynálezu, jež jsou vymezeny patentovými nároky. Tomuto závěru nasvědčuje i znění článku 2 Protokolu o výkladu článku 69 Evropské patentové úmluvy (č. 69/2002 Sb. m. s.), na který odkazuje metodika Úřadu zmíněná žalobkyní. Podle tohoto článku se pro účely vymezení rozsahu ochrany vyplývající z evropského patentu přihlédne ke každému prvku, který je ekvivalentem prvku uvedeného v nárocích.
Jak žalovaný správně konstatoval, vydat v určovacím řízení kladný výrok o tom, že předmět určení spadá do rozsahu ochrany určitého patentu na vynález, je možné pouze tehdy, jestliže předmět určení vykazuje, a to alespoň ve formě ekvivalentů, všechny podstatné znaky definované alespoň v jednom z nezávislých patentových nároků. V projednávané věci tomu tak není. Podstatným znakem vynálezu žalobkyně ve smyslu 1. patentového nároku je počet pěti segmentů, kterými je tvořena štěrbinová trouba. Předmět určení tento podstatný znak (prvek) neobsahuje, a vzhledem k tomu, že sestává pouze ze tří segmentů (viz výše), nemůže obsahovat ani ekvivalent tohoto znaku. Jinak řečeno, v technickém řešení výměny štěrbinového žlabu, které je předmětem určení, absentuje prvek dvou koncových segmentů a dvou uzavíracích segmentů, které (spolu se středovým segmentem) představují podstatný prvek vynálezu chráněného patentem, a protože podstatou předmětu určení je užití toliko tří segmentů, nelze ani dovodit, že by předmět určení obsahoval ekvivalent tohoto podstatného znaku, jenž je příznačný pro vynález žalobkyně. Předmět určení sice řeší shodný technický problém výměny poškozené části štěrbinové trouby/žlabu, avšak činí tak způsobem vykazujícím jiné podstatné znaky, než je tomu u patentem chráněného vynálezu. Žádný ekvivalent dvou koncových segmentů a dvou uzavíracích segmentů, který by plnil shodnou funkci s tímto podstatným znakem patentem chráněného řešení, se u předmětu určení nevyskytuje. Ostatně ani žalobkyně nikdy neuvedla, který prvek technického řešení předmětu určení je podle ní technickým ekvivalentem dvou koncových segmentů a dvou uzavíracích segmentů, plnícím jejich funkci, a omezila se toliko na obecné proklamace o existenci technických ekvivalentů a „
otrockém napodobení
“ patentem chráněného řešení.
Žalobkyně nemůže žalovanému důvodně vytýkat ani to, že v posuzované věci nedefinoval technické ekvivalenty, protože u předmětu určení se žádný technický ekvivalent 5 segmentů, z nichž kromě středového jsou dva segmenty koncové a dva uzavírací, zkrátka nevyskytuje. Vzhledem k absenci technického ekvivalentu tohoto podstatného znaku patentu u předmětu určení nebylo co definovat, nehledě k tomu, že ani žalobkyně neuvedla, v čem podle ní technický ekvivalent tohoto podstatného znaku patentem chráněného řešení u předmětu určení spočívá. (…)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.