3109/2014
Právo na informace: žádost o soudní rozhodnutí; úhrada za vyhledání informací, které nelze poskytnout
Právo na informace: žádost o soudní rozhodnutí; úhrada za vyhledání informací, které nelze poskytnout
k § 7, § 8a, § 9, § 10, § 11, § 15 odst. 1, § 16a odst. 1 písm. d) a § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákonů č. 413/2005 Sb., č. 61/2006 Sb., č. 159/2000 Sb., č. 32/2008 Sb., č. 254/2008 Sb., č. 274/2008 Sb. a č. 123/2010 Sb.
Požaduje-li soud jakožto povinný subjekt na základě žádosti o poskytnutí konkrétních soudních rozhodnutí podané podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, aby žadatel v souladu s § 17 odst. 1 větou druhou zákona o svobodném přístupu k informacím, a s § 7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, zaplatil úhradu za vyhledání ve všech požadovaných rozhodnutích případných informací, které nelze podle § 7, § 8a, § 9, § 10 a § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout (zejména informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, pokud by jejich poskytnutí bylo v rozporu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu), musí být tato úhrada, neuspěje-li žadatel v plném rozsahu se stížností proti této úhradě podané podle § 16a odst. 1 písm. d) citovaného zákona u nadřízeného orgánu, nejprve zaplacena, aby z provedení této kontroly teprve vyplynulo, zda, případně v jakém rozsahu je nutné poskytnutí informací obsažených v požadovaných soudních rozhodnutích odepřít (tedy tyto údaje v poskytnutých kopiích soudních rozhodnutí znečitelnit) a vydat o tom rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti (§ 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Pokud žadatel v takovém případě stanovenou úhradu nezaplatí, povinný subjekt jeho žádost v souladu s § 17 odst. 5 stejného zákona v plném rozsahu odloží.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, čj. 5 As 76/2014-23)
Prejudikatura:
č. 2164/2011 Sb. NSS.Věc:
Ing. Jan L. proti Okresnímu soudu v Liberci o poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalobce.Podáním ze dne 3. 8. 2013 požádal žalobce žalovaného o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dožadoval se zaslání tří rozhodnutí žalovaného. Žalovaný oznámením ze dne 7. 8. 2013 sdělil žalobci, že podle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím požaduje úhradu nákladů spojených s poskytnutím informací v celkové výši 1 800 Kč. Uvedl přitom, že se jedná o náklady za práci potřebnou k anonymizaci požadovaných rozhodnutí.
Žalobce podal dne 30. 8. 2013, podle § 16a odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, stížnost na postup žalovaného při vyřizování jeho žádosti. Namítal, že anonymizace daných rozhodnutí není zákonným důvodem pro požadování úhrady. Rozsah nákladů na vynaloženou práci byl podle jeho názoru přehnaný a nejednalo se o mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Anonymizace patří mezi běžné činnosti povinného subjektu k zákonem stanovené informační povinnosti.
Jelikož o stížnosti nebylo příslušným orgánem (Ministerstvem spravedlnosti) rozhodnuto v zákonné lhůtě, podal žalobce dne 7. 2. 2014 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného.
Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, čj. 59 A 11/2014-36, žalobu zamítl. Dle soudu je podání stížnosti sice třeba považovat za bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti ve smyslu § 79 s. ř. s., avšak dříve, než bylo o žalobě soudem rozhodnuto, ministerstvo rozhodlo o stížnosti a rozhodnutím ze dne 17. 3. 2014 podle § 16a odst. 7 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím snížilo výši úhrady, kterou je žalovaný oprávněn požadovat v souvislosti s vyřizováním žalobcovy žádosti o informace, na 600 Kč. V době rozhodování o žalobě tak již žalovaný nebyl nečinný, neboť podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je poskytnutí informací podmíněno zaplacením požadované úhrady. Po zaplacení požadované úhrady nebo po marném uplynutí lhůty k jejímu zaplacení mohl žalovaný ve věci dále postupovat a požadované informace žalobci buď poskytnout, anebo naopak žádost pro nezaplacení požadované úhrady odložit. Odložení věci podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. V takovém případě je soud rozhodující ve správním soudnictví povinen zkoumat mimo jiné i výši úhrady. Ochrana žalobce tak je dostatečně zajištěna.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že po předložení stížnosti Ministerstvu spravedlnosti k rozhodnutí nemohl žalovaný ve věci dále postupovat, neboť k dalšímu postupu bylo třeba rozhodnutí ministerstva. Nečinnosti se tak dopustilo pouze ministerstvo, které nedodrželo patnáctidenní lhůtu k rozhodnutí o stížnosti. Žalovaný nemůže nahrazovat jeho činnost, a pokud by žádost odložil bez rozhodnutí o stížnosti, jednalo by se o předčasné rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti po podání žaloby o stížnosti rozhodlo a snížilo výši požadované úhrady. Po marném uplynutí šedesátidenní lhůty k zaplacení úhrady žalovaný dne 29. 4. 2014 žádost o informace odložil. Pokud by stěžovatel zaplatil požadovanou úhradu, byla by mu poskytnuta rozhodnutí v anonymizované podobě. Rozsah anonymizace by přitom byl zřejmý až v okamžiku jejího provedení, k čemuž by žalovaný přistoupil až po provedení úhrady. Jelikož k tomu už nedošlo, žádost byla odložena.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím třeba považovat za prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. Za bezvýsledné vyčerpání tohoto prostředku se považuje již situace, kdy byla stížnost podána, avšak nebyla vyřízena v zákonné patnáctidenní lhůtě podle § 16a odst. 8 zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009-86).
To platí i v případě, kdy povinný subjekt (zde žalovaný) vyzval stěžovatele podle § 17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím k úhradě nákladů na poskytnutí informace a odvolací orgán (zde Ministerstvo spravedlnosti) o stížnosti podané podle § 16a odst. 1 písm. d) tohoto zákona v zákonné lhůtě nerozhodl. Podání stížnosti je třeba za takových okolností považovat za vyčerpání prostředku k ochraně proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 odst. 1 s. ř. s. Proto je možné se nečinnostní žalobou domáhat rozhodnutí přímo po žalovaném (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, čj. 2 Ans 13/2012-14).
Povinným subjektem k poskytnutí informace přitom i v případě podání stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím zůstává ten subjekt, jemuž byla žádost o poskytnutí informace podána (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, čj. 7 Ans 5/2011-104). Výjimkou je pouze převzetí věci nadřízeným orgánem usnesením podle § 16a odst. 6 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, o takový případ
atrakce
věci se však nyní nejedná.Z obsahu předloženého správního spisu plyne, že stěžovatel podal dne 30. 8. 2013 stížnost na postup žalovaného při vyřizování jeho žádosti z důvodu nesouhlasu s výší požadované úhrady na náklady spojené s vyřizováním žádosti [§ 16a odst. 1 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím]. Žalovaný tuto stížnost v souladu s § 16a odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím předložil dne 6. 9. 2013 nadřízenému orgánu, tj. Ministerstvu spravedlnosti, které však rozhodlo o stížnosti až po uplynutí patnáctidenní lhůty k rozhodnutí. Stěžovatel tedy bezvýsledně vyčerpal prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, a splnil tak podmínku pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s.
Platí nicméně, že ve věcech ochrany proti nečinnosti správního orgánu rozhoduje soud na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). Pro posouzení důvodnosti žaloby je tedy rozhodný skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud z tohoto důvodu musel zohlednit skutečnost, že ministerstvo po podání žaloby, ale ještě před rozhodnutím o ní, vydalo dne 17. 3. 2014 rozhodnutí, kterým snížilo výši úhrady za náklady spojené s poskytnutím informace. Od okamžiku doručení tohoto rozhodnutí začala znovu běžet lhůta k zaplacení snížené úhrady, která po dobu vyřizování stížnosti neběžela (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím). Zároveň byla tímto okamžikem odstraněna nečinnost, která ve své podstatě spočívala v průtazích při vyřizování stížnosti, které vznikly na straně ministerstva. Bylo tedy na stěžovateli, pokud trval na poskytnutí požadovaných informací, aby požadovanou úhradu zaplatil před koncem šedesátidenní lhůty k zaplacení úhrady. Nezaplatí-li žadatel v této lhůtě předepsanou úhradu, povinný subjekt žádost odloží (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím).
V době vydání napadeného rozsudku krajského soudu tedy již nečinnost na straně žalovaného, ani na straně jemu nadřízeného orgánu netrvala. Krajský soud proto zcela správně zamítl žalobu pro její nedůvodnost. (...)
Přisvědčit nelze ani druhé stěžovatelově námitce, podle níž měl žalovaný, pokud zamýšlel obsah požadovaných rozhodnutí anonymizovat, nejprve vydat rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. Je sice pravdou, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě anonymizace soudních rozhodnutí, jejichž poskytnutí se žadatel domáhá, je povinností povinného subjektu rozhodnout o částečném odmítnutí žádosti ohledně anonymizovaných údajů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Ans 11/2012-41). Pokud by tedy stěžovatel zaplatil stanovenou úhradu a žalovaný by anonymizované znění požadovaných rozhodnutí poskytl, pak by bylo jeho povinností rozhodnout současně o částečném odmítnutí žádosti.
V daném případě se však jedná o jinou situaci. Krajský soud rozhodl o žalobě proti nečinnosti v době, kdy ještě běžela šedesátidenní lhůta k zaplacení úhrady. Tato lhůta začala běžet dne 7. 8. 2013, kdy bylo stěžovateli doručeno oznámení o výši úhrady ze dne 7. 8. 2013. Lhůta neběžela po dobu vyřizování stížnosti proti výši požadované úhrady, tj. od podání stížnosti dne 30. 8. 2013 do dne 21. 3. 2014, kdy bylo stěžovateli doručeno uvedené rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, kterým byla snížena výše úhrady (v této souvislosti soud poznamenává, že pro účely určení dne doručení rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti stěžovateli vychází z údaje uvedeného v podání stěžovatele ze dne 12. 4. 2014, které je součástí spisu krajského soudu, neboť ve správním spisu tento údaj není doložen řádnou doručenkou ani jiným dokladem o doručení). K uplynutí lhůty tak došlo dne 28. 4. 2014, tedy až po vydání napadeného rozsudku krajského soudu.
Až do zaplacení úhrady, případně do marného uplynutí lhůty k zaplacení, nemohl žalovaný ve věci žádosti o poskytnutí informace žádným způsobem rozhodnout, a nebyl tedy v řízení nečinný. Další postup závisel na tom, zda stěžovatel zaplatí požadovanou úhradu ve stanovené lhůtě, či nikoliv. Poskytnutí informace je podmíněno zaplacením požadované úhrady (§ 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu informacím). Pokud by stěžovatel úhradu včas zaplatil, vznikla by žalovanému povinnost požadovaná rozhodnutí stěžovateli poskytnout a zároveň rozhodnout o částečném odmítnutí žádosti, pokud by poskytl pouze anonymizované znění rozhodnutí (§ 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím). Pokud by naopak stěžovatel požadovanou úhradu ve stanovené lhůtě nezaplatil, bylo by třeba postupovat podle § 17 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož povinný subjekt žádost odloží, pokud žadatel ve stanovené lhůtě úhradu nezaplatí, což se ostatně stalo i v nyní posuzované věci po vydání rozsudku krajského soudu. V takovém případě však povinný subjekt pouze oznámí odložení věci, aniž by žadateli informace poskytl nebo o žádosti jakýmkoliv jiným způsobem rozhodl.
Lze namítnout, že pokud by stěžovatel úhradu nákladů spojených s poskytnutím požadovaných soudních rozhodnutí v anonymizované podobě nejprve zaplatil, a teprve poté žalovaný vydal rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti v rozsahu anonymizovaných údajů, nemohl by již stěžovatel nikdy dosáhnout vrácení zaplacené částky, a to ani v případě, kdy by byl se svým odvoláním, případně s následnou žalobou proti rozhodnutí povinného subjektu o částečném odmítnutí žádosti úspěšný natolik, že by odvolací orgán, příp. soud dospěly k závěru, že požadovaná soudní rozhodnutí anonymizována být nemusí.
Je však třeba si uvědomit, že v daném případě nebyla ve skutečnosti požadována úhrada "
za anonymizaci
" daných rozhodnutí, jak tuto úhradu nepřesně označil žalovaný, ale v souladu s § 17 odst. 1 větou druhou zákona o svobodném přístupu k informacím a s § 7 nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, i v souladu s tím, jak uvedenou argumentaci žalovaného korigovalo Ministerstvo spravedlnosti ve svém rozhodnutí o stížnosti, spíše úhrada za vyhledání ve všech požadovaných rozhodnutích případných informací, které nelze podle § 7, § 8a, § 9, § 10 a § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím poskytnout (zejména informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje, pokud by jejich poskytnutí bylo v rozporu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu - viz § 8a citovaného zákona).Je zřejmé, že přítomnost takových údajů nelze v žádném ze soudních rozhodnutí předem vyloučit, je tedy v každém případě třeba tato rozhodnutí důkladně projít (pročíst) a identifikovat tyto případné údaje, které poskytnuty být nemohou, a které tedy mají být v poskytnutých kopiích anonymizovány, resp. znečitelněny. Tuto činnost, která může být v případech delších soudních rozhodnutí čítajících desítky stran značně časově náročná, tedy musí pracovníci povinného subjektu vykonat v každém případě, i tehdy, pokud nakonec po této kontrole požadovaných soudních rozhodnutí vyjde najevo, že žádné takové údaje, které by měly být znečitelněny, neobsahují. Úhrada na tuto kontrolu, požadovaná v případě zvlášť rozsáhlých soudních rozhodnutí, tedy musí být, neuspěje-li žadatel v plném rozsahu se stížností proti této úhradě u nadřízeného orgánu, nejprve zaplacena, aby z provedení této kontroly teprve vyplynulo, zda, případně v jakém rozsahu je nutné poskytnutí informací obsažených v požadovaných soudních rozhodnutí odepřít a vydat o tom rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. Proti tomuto rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti je, jak již bylo řečeno, přípustné odvolání, ale ani v případě jeho plného úspěchu by nebylo možné říci, že by úhrada nákladů spojených s uvedenou kontrolou poskytovaných soudních rozhodnutí byla zbytečná či neoprávněná.
Lze tedy shrnout, že ke dni rozhodnutí krajského soudu nebyl žalovaný v řízení o žádosti o poskytnutí informací nečinný a krajský soud zcela správně rozhodl o zamítnutí podané žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Pokud stěžovatel nesouhlasil s výší stanovené úhrady nákladů, měl možnost se v zákonem stanovené lhůtě domáhat ochrany žalobou podle § 65 a násl. proti rozhodnutí (oznámení), jímž žalovaný žádost o poskytnutí informace pro nezaplacení úhrady odložil. Při přezkumu tohoto rozhodnutí soud ve správním soudnictví přezkoumává i zákonnost požadované úhrady (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, čj. 2 As 34/2008-90, č. 2164/2011 Sb. NSS).
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.