1270/2007
Právo na informace: rozhodovací činnost soudů
Ejk 365/2007
Právo na informace: rozhodovací činnost soudů
k § 11 odst. 4 písm. b) a § 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím*)
Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být odmítnut obecně s tím, že jde o informace o „rozhodovací činnosti soudů“ ve smyslu § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť takový výklad tohoto pojmu je výkladem nepřípustně rozšiřujícím. Vždy je nutno jednoznačně zjistit nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovouto informaci a posoudit, zda by omezením tohoto práva nedošlo k nepřiměřenému ohrožení zájmů chráněných jinými předpisy či zásahu do práv jiných osob. V tomto smyslu zavazuje povinné subjekty § 12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, čj. 10 Ca 144/2005-37)
Prejudikatura:
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 1999 ve věci Nilsen a Johnsen proti Norsku
, stížnost č. 23118/93 (Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2000, str. 37); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci Feldek proti Slovensku
, stížnost č. 29032/95 (Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 4/2001, str. 162); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 2. 2001 ve věci Jerusalem proti Rakousku
, stížnost č. 26958/95 (Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 3/2001, str. 126); nález č. 20/2006 Sb.; nález č. 17/1998 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 154/97).Věc:
Spolek O. proti Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí informací.Žalobce podal k předsedovi Krajského soudu v Českých Budějovicích žádost o poskytnutí informací: spisových značek a kopií všech soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto ve věci správních žalob podaných v souvislosti se zákonem o svobodném přístupu k informacím. Předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích žádost rozhodnutím ze dne 18. 1. 2005 zamítl s odkazem na § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím.
Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný dne 25. 2. 2005 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu u Městského soudu v Praze, ve které zejména namítal, že čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručuje právo na informace a lze se jej dovolávat přímo; zákon může stanovit, kdy je možno či nutno poskytnutí informací odmítnout, a tomuto ústavně zaručenému právu odpovídá i uložená povinnost orgánů veřejné správy poskytovat informace. Jakékoli zákonné omezení práva na informace může být založeno jen v rámci daném ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o základních lidských právech, a to při šetření podstaty a smyslu ústavně zaručeného práva na informace. Omezení tohoto práva je možné pouze tehdy, pokud by v důsledku jeho výkonu došlo k neospravedlnitelnému zásahu do ústavně zaručených práv jiných osob. V daném případě nemohlo poskytnutím anonymizovaného opisu rozhodnutí soudu a spisových značek dojít k zásahu do jakýchkoli práv jiných osob, a nebyl proto důvod k omezení tohoto práva na informace. Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím je nutné v souladu s čl. 17 Listiny aplikovat tak, že vylučuje poskytnutí pouze těch konkrétních informací, jejichž zveřejnění by ohrozilo nezávislý, nestranný a řádný průběh soudního sporu - tedy rozhodovací proces. Nemůže se však vztahovat na poskytnutí obsahu soudního rozhodnutí, neboť jím již nemůže být ohrožena či omezena rozhodovací činnost soudu. Podstatou aplikace tohoto ustanovení je ochrana nezávislosti soudu jako ústavní instituce, nikoli však utajení soudních rozhodnutí. Soudní rozhodnutí je vyhlašováno veřejně. Že anonymizovaná rozhodnutí je nejen možné, ale nutné poskytovat veřejnosti, je zřejmé i z toho, že jsou publikována ve sbírkách soudních rozhodnutí a některé soudy je zpřístupňují i na internetu.
Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Svoboda projevu a právo na informace (vedle práva pokojně se shromažďovat, práva petičního a práva svobodně se sdružovat a práva podílet se na správě věcí veřejných) patří podle Listiny, která je součástí ústavního pořádku České republiky, mezi základní politická práva. Podle čl. 17 odst. 1 až 5 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu; cenzura je nepřípustná. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
Jde tak o jeden z případů výhrady zákona ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem a navíc jen za podmínek stanovených samotnou Listinou (omezení tohoto práva proto nemůže být provedeno podzákonným právním předpisem).
Jako výkladové pravidlo pro zákonem stanovená omezení základních práv a svobod platí podle čl. 4 odst. 4 Listiny, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavní soud v této souvislosti mnohokrát judikoval, že rozsah omezení základních práv a svobod je třeba z těchto důvodů vykládat restriktivně.
Rovněž tak jako Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva v případě tvrzeného zásahu státu do základních lidských práv a svobod vychází ze základních premis, a to, zda zásah do takového práva byl učiněn na základě zákona, zda šlo o zásah nezbytný v demokratické společnosti a zda byl zásah přiměřený vzhledem k chráněným právům a svobodám druhých. Na omezení stanovená zákonem (vnitřní úpravou státu) stran výkonu práva na informace je nutno nahlížet a jejich výklad učinit nejen ústavně konformním způsobem, ale při respektování závazků, k nimž stát přistoupil.
Právo na svobodu projevu zahrnuje i právo na informace dle čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., dále též „Úmluva“). Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Nutnost restriktivního výkladu zákonných omezení práva na svobodu projevu včetně práva na informace nesporně vyplývá i z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“) podle něhož: Svoboda projevu, v podobě, v jaké ji zakotvuje čl. 10, podléhá výjimkám, které ovšem musí být úzce interpretovány, přičemž nezbytnost každého omezení musí být přesvědčivě prokázána. Ověření „nezbytnosti v demokratické společnosti“ pro Soud znamená zabývat se otázkou, zda inkriminované „zasahování“ odpovídalo na „naléhavou společenskou potřebu“, zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda jsou důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, „relevantní a dostatečné“ (např.
Nilsen a Johnsen proti Norsku
, 1999, Lehideux a Isorni proti Francii
, 1998, Feldek proti Slovensku
, 2001, Jerusalem proti Rakousku
, 2001, a další). Úmluva v čl. 17 rovněž stanoví zákaz zneužití práv v Úmluvě uvedených a na druhou stranu i zákaz zneužití omezení těchto práv (čl. 18).Za stěžejní Městský soud v Praze proto považuje námitku, zda se rozhodnutí žalovaného řádným způsobem vypořádalo s interpretací omezení práva na informace zakotveného v § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož povinné subjekty neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, a tedy zda v rámci dané míry uvážení, kterou je povinný subjekt nadán, zde v zájmu sledovaného legitimního cíle na zachování autority a nestrannosti soudní moci, je dána potřeba (je nezbytné), aby stanovené omezení dopadalo i na výkon práva na informace způsobem požadujícím anonymizovanou podobu již pravomocných rozsudků v konkrétních věcně vymezených sporech a jejich spisových značek, pod nimiž byly u soudu tyto spory vedeny.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v naznačeném směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Poskytnutí požadované informace – tj. anonymizovaných pravomocných rozsudků soudem ve sporech vedených jím podle zákona o svobodném přístupu k informacím a jejich spisových značek – bylo v daném případě odůvodněno pouze odkazem na § 11 odst. 4 písm. b) zákona s tím, že takto je omezení zákonem stanoveno a že spisové značky a písemná vyhotovení rozsudků jsou nade vší pochybnost informací o rozhodovací činnosti soudu. Žalovaný pod pojem „rozhodovací činnost soudu“ užitý v zákonem stanoveném omezení přístupu k informacím podřadil veškerou činnost soudu související s projednáním konkrétní právní věci od podání návrhu a jeho evidenci pod spisovou značku až po samotný výsledek rozhodovací činnosti, tj. rozhodnutí ve věci samé (a to pravomocné), resp. jeho písemné vyhotovení. K takto široce vymezenému výkladu pojmu „rozhodovací činnosti soudů“ byl dále veden tím, že podle jeho názoru ohrožení práva na spravedlivý a nestranný proces není možno posuzovat v rámci řízení správního o poskytnutí informací, ale mohou jej posuzovat jen předsedové senátu, tedy soudci, a to postupem podle § 44 odst. 2 o. s. ř.
Takto uvedené důvody odmítnutí poskytnout informaci o pravomocně skončeném soudním sporu v podobě anonymizovaného písemného vyhotovení rozsudku nemohou bez dalšího obstát.
Předně zákon o svobodném přístupu k informacím a předpisy upravující procesní postup soudů v řízení občanskoprávním, nebo ve správním soudnictví (pomineme-li, že v daném případě ve sporech vedených podle zákona o svobodném přístupu k informacím mohlo být vedeno řízení po 1. 1. 2003 dle soudního řádu správního) nejsou vzájemně k sobě v postavení předpisu obecného a zvláštního, neboť předmět právní úpravy každého z nich je samostatný – autonomní. Zákon o svobodném přístupu k informacím v § 11 odst. 4 nadto sám stanoví právě ve vztahu k vymezení oblastí pod písm. a) až e), že ustanovení zvláštních zákonů o poskytování informací v uvedených oblastech tím nejsou dotčena (s odkazem např. na § 8a trestního řádu). Podle názoru tohoto soudu je tak nutno lišit právo na informace, jako jedno ze základních lidských práv, které je odrazem principu veřejné kontroly fungování státu v demokratické společnosti (a omezení zákonem nastavená pro výkon tohoto práva), a právo nahlížet do spisu, jako jedno ze základních procesních práv účastníka konkrétního vedeného řízení, jehož účelem je garantovat právo na obhajobu a zajistit rovnost zbraní v konkrétním procesu, a které v odůvodněných případech může být přiznáno individuálně i jiným osobám. Ani jedno z těchto práv není neomezené, při výkladu omezení je nutno vycházet i ze vzájemné souvislosti obou úprav a z podstaty a smyslu jejich zakotvení (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/04, publikovaný pod. č. 20/2006 Sb.)
Pokud jde o výklad pojmu „rozhodovací činnost soudu“ v § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím ve vztahu k zachování práva na spravedlivý a nestranný proces, nelze opomenout, že stanovená procesní pravidla vedení sporu a rozhodování soudu jsou jen do určité fáze a ve vymezených oblastech nastavena tak, že omezují vstup veřejnosti do procesu v jeho průběhu, i vstup do vlastního rozhodování (porada senátu), ale naopak samo jednání před soudem je ústní a veřejné (výjimky stanoví zákon) a rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně (čl. 96 Ústavy ČR), přičemž zásada veřejnosti a ústnosti jednání je považována za jeden z principů sloužících zachování práva na spravedlivý a nestranný proces a výjimky (důvody vyloučení veřejnosti) jsou stanoveny rovněž proto, aby byla zajištěna ochrana práv a zájmů jiných osob nebo zájmů chráněných státem (viz i shora uvedený nález Ústavního soudu). Případný střet práva na informace s jiným základním lidským právem, např. na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je nutno vzhledem ke konkrétnímu případu posoudit, kterému z těchto práv v dané konkrétní věci má být dána přednost (k tomu blíže nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97, publikovaný pod. č. 17/1998 Sb. ÚS).
Omezení práva na informace o rozhodovací činnosti soudů tak není v principu založeno na odmítnutí přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudu, ale je limitováno požadavkem nezasahovat do vlastní rozhodovací činnosti soudu v průběhu procesu, a to v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci, a dále je limitováno nezbytnými opatřeními pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, resp. nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací.
Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být proto odmítnut obecně s tím, že jde o informace o „rozhodovací činnosti soudů“, neboť takový výklad tohoto pojmu je nepřípustně rozšiřujícím výkladem, ale je nutno nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovouto informaci jednoznačně zjistit a posoudit, zda v daném případě je omezení tohoto práva nezbytné, protože by tím došlo k nepřiměřenému ohrožení zájmů chráněných jinými předpisy či zásahu do práv jiných osob, jejichž ochrana je nezbytná.
V tomto smyslu podle názoru soudu také zavazuje povinné subjekty § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá.
Městský soud v Praze shledal proto námitku v žalobě uplatněnou za důvodnou, když je obecně nutno přisvědčit tvrzením v žalobě i v tom, že zveřejnění anonymizovaných pravomocných rozsudků – a to zejména ve sféře práva veřejného, tj. vydávaných soudy ve správním soudnictví – je přiměřeným požadavkem v zájmu předvídatelnosti rozhodnutí a výkonu státní správy, rovněž tak předvídatelnosti rozhodnutí soudních. Soud má za opodstatněnou rovněž výhradu žaloby proti samotnému odkazu na § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť toto ustanovení jednoznačně míří na zvláštní právní úpravu práva na poskytnutí informací založenou např. zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, a dalšími předpisy, které ve vymezeném rozsahu přístup k informacím upravují samostatně.
*) S účinností od 22. 3. 2006 změněn zákonem č. 61/2006 Sb.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.