Vydání 9/2013

Dne 31. 1. 2011 podala žalobkyně žádost o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž požádala o umožnění prostudování projektů: "" a "". Žalobkyně prostudovala podklady dne 24. 2. 2011 a následně žalované zaslala přípis, ve kterém vyjádřila nespokojenost jednak s časovým rozsahem prostudování, neboť jí pro studium spisů byla poskytnuta pouze jedna hodina, a dále s nemožností pořizovat fotokopie a zapisovat si poznámky. Žalovaná odůvodnila tento postup konstatováním, že projekty jsou chráněny zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalobkyně požádala, aby jí žalovaná předložila k prostudování a částečnému okopírování kompletní spis ve výše vymezené věci. Žalovaná žalobkyni k této žádosti sdělila, že neprovádí výkon veřejné správy, že na z rozpočtu regionální rady není právní nárok a že řízení o udělení není upraveno zákonem. K námitce ohledně nemožnosti pořizovat kopie žalovaná uvedla, že dikci zákona o svobodném přístupu k informacím naplnila již tím, že žalobkyni požadované dokumenty zpřístupnila. Žalovaná též uvedla, že rozhodnutí o částečném nevyhovění žádosti o informace je přezkoumatelné jejím předsedou. Dále žalovaná uvedla, že proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti lze podat odvolání v souladu s § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím ve lhůtě 15 dnů od data doručení rozhodnutí.

Dne 28. 3. 2011 adresovala žalobkyně žalované přípis, v němž opětovně žádala o poskytnutí informací a rozporovala tvrzení žalované. Na toto podání reagoval předseda žalované nejprve přípisem ze dne 26. 4. 2011, v němž uvedl, že podání ze dne 28. 3. 2011 nepovažuje obsahově za odvolání, že navíc bylo učiněno po lhůtě pro podání odvolání a že neobsahuje řádně uplatněné odvolací důvody.

Na vyjádření předsedy žalované reagovala žalobkyně přípisem ze dne 16. 5. 2011, v němž uvedla, že její podání ze dne 28. 3. 2011 splňovalo náležitosti pro to, aby bylo posouzeno jako odvolání. Dne 10. 6. 2011 na tento dopis reagoval předseda žalované s tím, že předpokladem odvolání je vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jež však vydáno nebylo; navíc žalobkyně neuvedla požadavek na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle něj nebyla v podání ze dne 28. 3. 2011 ani naznačena vůle po nápravě konkrétního správního aktu.

Proti tomuto postupu podala žalobkyně žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v níž požadovala, aby Krajský soud v Ostravě žalované uložil povinnost poskytnout jí požadované informace. Krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2011, čj. 22 A 72/2011-48, žalobu odmítl.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, čj. 4 Ans 6/2011-82, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku neztotožnil s názorem krajského soudu, že nepřesně formulovaný je neodstranitelným nedostatkem žaloby a důvodem pro její odmítnutí. Naopak vyslovil názor, že krajský soud měl zkoumat, čeho se žalobkyně domáhala, a v případě nejednoznačné formulace žaloby měl v souladu s § 37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat žalobkyni k odstranění vad žaloby a případně ji poučit o tom, jakého typu výroku soudu se může v daném řízení domáhat.

Poté krajský soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, čj. 22 A 72/2011-126, uložil předsedovi žalované povinnost vydat rozhodnutí o odvolání žalobkyně ze dne 28. 3. 2011, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci rozsudku. Krajský soud zvažoval, zda žalobkyně vyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti. Dospěl k závěru, že podání ze dne 16. 5. 2011, jímž žalobkyně vyjádřila nesouhlas s posouzením svého podání ze dne 28. 3. 2011, naplnilo znaky podnětu k vydání opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. K bezvýslednému vyčerpání tohoto prostředku ochrany došlo již tím, že žalovaná nepředložila toto podání nadřízenému správnímu orgánu, kterým bylo podle § 11 odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, Ministerstvo pro místní rozvoj.

Dále krajský soud dovodil postavení žalované jakožto povinného subjektu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud rovněž uvedl, že podání žalobkyně ze dne 28. 3. 2011 bylo svým obsahem odvoláním, neboť vyjadřovalo nesouhlas s obsahem rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2011 a žalobkyně se jím domáhala poskytnutí požadovaných informací. V případě pochybností byla žalovaná povinna vyzvat žalobkyni k upřesnění jejího podání podle § 37 odst. 3 správního řádu.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost, v níž mimo jiné namítala nezákonnost napadeného rozsudku, kterou spatřovala v posouzení právní otázky, kdo je jejím nadřízeným správním orgánem, jemuž mělo být předloženo podání žalobkyně ze dne 16. 5. 2011, které krajský soud vyhodnotil jako bezvýsledné vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti jakožto předpokladu pro podání žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s. Krajský soud uvedl, že tímto nadřízeným správním orgánem je příslušné ministerstvo. Stěžovatelka byla toho názoru, že při aplikaci § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 178 správního řádu je jím osoba stojící v čele stěžovatelky, tedy její předseda.

Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.