1366/2007
Právo na informace: povinný subjekt
Ejk 521/2007
Právo na informace: povinný subjekt
k § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 39/2001 Sb.*)
Ředitelství silnic a dálnic ČR bylo jakožto veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006, jehož stíhala povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Ca 186/2005-40)
Prejudikatura:
srov. č. 1106/2007 Sb. NSS a nález č. 30/2003 Sb. ÚS. (sp. zn. III. ÚS 686/02).Věc:
Společnost s ručením omezeným V. proti Ředitelství silnic a dálnic ČR o poskytnutí informace.Žalobkyně dne 1. 4. 2005 požádala žalovaného, s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., o poskytnutí informací ohledně obchodní veřejné soutěže pro veřejnou zakázku (specifikovanou v samotné žádosti) a ohledně uzavření smluv v roce 2004 a 2005 mezi žalovaným a subjekty blíže označenými v žádosti.
Dne 9. 5. 2005 bylo žalovanému doručeno odvolání, v němž žalobkyně uvedla, že žalovaný jí neposkytl informaci požadovanou v žádosti ze dne 1. 4. 2005 ve stanovené patnáctidenní lhůtě, která marně uplynula dne 20. 4. 2005, ani lhůtu neprodloužil, ani jinak nerozhodl nebo neučinil jiný úkon, takže se podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. má za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá zrušení tohoto fiktivního rozhodnutí generálního ředitele žalovaného ze dne 24. 5. 2005 i fiktivního rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2005 o odepření informací. Zejména namítá absolutní nepřezkoumatelnost fiktivních rozhodnutí vydaných žalovaným i odvolacím orgánem v důsledku nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů těchto rozhodnutí. Skutečnost, že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., dovozuje z toho, že žalovaný byl dne 1. 1. 1997 zřízen jako státní příspěvková organizace Ministerstvem dopravy a spojů podle § 31 a 32 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky). Podle § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, platí, že státní příspěvkové organizace zřízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, které ve vztahu k majetku státu dosud vykonávaly právo hospodaření, popř. právo společného hospodaření, jsou podle dosavadních předpisů právnickými osobami a hospodaří s majetkem státu podle § 8 tohoto zákona. Žalobkyně dále poukazuje na to, že pojem „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“ byl vymezen např. v nálezech Ústavního soudu č. 10/2003 Sb. ÚS a č. 30/2003 Sb. ÚS tak, že společnými znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností. Veřejný účel žalovaného vyplývá ze samotné zřizovací listiny. Zřizovatel (Ministerstvo dopravy a spojů) v rámci své působnosti zřídil žalovaného, přičemž jednání zřizovatele je jednáním státu podle § 3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. Statutární orgán žalovaného, jímž je generální ředitel, je jmenován ministrem dopravy a spojů a stát pomocí prostředků podle zákona č. 219/2000 Sb. a podle dalších právních předpisů vykonává nad činností žalovaného dohled. Pojem veřejné prostředky pak zahrnuje veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo státní příspěvkové organizaci, přičemž podle zřizovací listiny žalovaný zejména hospodaří s dálnicemi a silnicemi 1. třídy, tedy s veřejnými prostředky. Žalovaný vzhledem k výše uvedenému dle přesvědčení žalobkyně naplňuje veškeré pojmové znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky, a proto je povinnou osobou podle zákona č. 106/1999 Sb.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný k věci samé uvedl pouze to, že není správním orgánem, a tedy povinným subjektem k poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb.
Městský soud v Praze obě fiktivní rozhodnutí žalovaného zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Soud se nejprve zabýval pro posouzení věci klíčovou otázkou, zda žalovaný je povinným subjektem, který má podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Povinnými subjekty jsou podle § 2 odst. 1 citovaného zákona státní orgány, orgány územní samosprávy a veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky, a dále podle § 2 odst. 2 ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy (a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti). V souzené věci žalobkyně argumentuje tím, že žalovaný je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., protože je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky. K této právní otázce se žalovaný ve svém vyjádření k žalobě vůbec nevyjádřil, když uvedl pouze to, že
„není správním orgánem, a tedy povinným subjektem k poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb.“.
Soud nikterak nezpochybňuje skutečnost, že žalovaný je právnickou osobou – státní příspěvkovou organizací, nikoliv státním orgánem či orgánem územní nebo zájmové samosprávy. Z dikce výše citovaného § 2 zákona č. 106/1999 Sb. je však zřejmé, že povinným subjektem dle tohoto zákona může být i jiný subjekt než jen správní orgán, přičemž rozhodnutí každého povinného subjektu je přezkoumatelné soudem podle zvláštního zákona (§ 16 odst. 6). Zvláštním zákonem je po nabytí účinnosti soudního řádu správního nutno rozumět právě tento procesní předpis, a soudu tudíž nezbylo než v souzené věci postupovat podle § 65 a násl. s. ř. s., upravujících řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť se jedná o zákonnou úpravu, jež je vzhledem ke svému obsahu, smyslu a účelu jedině aplikovatelná na danou věc.Soud se plně ztotožnil s názorem žalobkyně, že žalovaný je veřejnou institucí hospodařící s veřejnými prostředky, a tedy zároveň povinným subjektem ve smyslu uvedeného zákona. Definiční znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky vymezil Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/2002*), k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní
a contrario
korporace
. Společnými znaky veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky jsou dle zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností. Všechny uvedené definiční znaky naplňuje i žalovaný, jenž byl zřízen státem (Ministerstvem dopravy), a jeho statutární orgán je kreován státem (jmenován ministrem dopravy). Žalovaný byl zřízen k naplňování veřejného účelu, jímž bezpochyby je hospodaření s dálnicemi a silnicemi 1. třídy (jejichž vlastníkem je podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, stát) či zabezpečení údržby a opravy dálnic a silnic 1. třídy. Stát také vykonává nad činností žalovaného dohled za pomoci kontrolních mechanismů upravených v zákoně č. 219/2000 Sb., jak vyplývá z § 48, 49 a 50 ve spojení s § 55 odst. 2 tohoto zákona. Ze zřizovací listiny žalovaného je rovněž zřejmé, že žalovaný hospodaří s veřejnými prostředky, jimiž jsou dálnice a silnice 1. třídy ve vlastnictví státu.S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením nelze než dospět k závěru, že žalovaný jakožto veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky je povinným subjektem, který má podle zákona č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Bylo tedy zákonnou povinností žalovaného zabývat se žádostí žalobkyně o poskytnutí informací ze dne 1. 4. 2005 a tuto žádost zákonem upraveným způsobem vyřídit. Za situace, kdy žalovaný žalobkyni požadované informace neposkytl, ani v zákonem stanovené lhůtě nevydal rozhodnutí o neposkytnutí informace, nastoupila v souladu s § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.
fikce
vydání rozhodnutí o odepření informace. Žalobkyně proto důvodně podala proti tomuto fiktivnímu rozhodnutí žalovaného vydanému v I. stupni odvolání. Vzhledem k tomu, že o jejím odvolání nebylo tím, kdo stojí v čele povinného objektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a kdo je oprávněn za žalovaného jednat (§ 16 odst. 2 poslední věta zákona č. 106/1999 Sb.), tj. generálním ředitelem žalovaného, rozhodnuto ve lhůtě do 15 dnů od předložení odvolání, nastoupila opět zákonem předvídaná fikce
vydání rozhodnutí odvolacího orgánu. V souladu s ustanovením § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. se má za to, že odvolací orgán vydal rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně zamítl a odvoláním napadené fiktivní prvostupňové rozhodnutí žalovaného potvrdil.*) Ustanovení bylo s účinností od 23. 3. 2006 změněno zákonem č. 61/2006 Sb.
*) Publikováno jako nález č. 30/2003 Sb. ÚS.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.