Vydání 8/2007

(...) Zákon č. 106/1999 Sb. v § 11 odst. 2 písm. a) výslovně stanoví, že povinný subjekt informaci neposkytne, pokud byla předána osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, pokud nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí. V prvé řadě je nutno přisvědčit názoru stěžovatele, že s ohledem na zakotvení práva na informace jako jednoho z politických práv v článku 17 Listiny základních práv a svobod je nutno při nejasném výkladu zákona tohoto práva šetřit a zákon interpretovat v souladu s Listinou základních práv a svobod. Mezi stěžovatelem a městským soudem je rozpor ve výkladu té části ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., kde zákon hovoří o . Zatímco stěžovatel interpretuje tento odkaz jako povinnost předat informace povinnému subjektu dle zvláštního zákona (v kontextu celého ustanovení tak, že povinný subjekt informaci neposkytne, pokud byla předána osobou, která nemá povinnost předat informace povinnému subjektu dle zvláštního zákona, nedá-li tato osoba s poskytnutím informace souhlas), městský soud je toho názoru, že zákonodárce měl na mysli povinnost poskytovat informace dle zákona č. 106/1999 Sb. (a tedy že povinný subjekt informaci neposkytne, pokud byla předána osobou, která nemá povinnost poskytovat informace dle zákona č. 106/1999 Sb., nedá-li s poskytnutím informace souhlas). Nejvyšší správní soud se v tomto případě přiklonil k právnímu názoru stěžovatele. Výklad zvolený městským soudem totiž předpokládá, že k poskytnutí informace je třeba vždy vyžádat souhlas třetí osoby, která není povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb. Pokud by tento souhlas nebyl získán, povinný subjekt by mohl poskytnout jen ty informace, které by měl k dispozici od jiného povinného subjektu nebo takové, které vznikly jeho vlastní činností. Za použití takového výkladu by však byl částečně setřen rozdíl mezi § 11 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., tedy rozdíl mezi poskytováním informací předaných třetí osobou dobrovolně a informací, jež povinný subjekt získal při plnění svých úkolů v rámci správního řízení, kdy jsou třetí osoby povinny informace předat. V závěru odst. 3 předmětného zákonného ustanovení je navíc výslovně samostatně stanoveno, v jakém rozsahu lze dané informace poskytnout, a není tedy třeba, aby byla tato skutečnost dovozována výkladem jiného zákonného ustanovení.

Logickým se tak jeví být takový výklad, který chápe dle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. jako povinnost předat informace povinnému subjektu dle zvláštního zákona. Pokud je v tomto světle aplikováno zmíněné ustanovení na poskytování informací, které byly povinnému subjektu předány třetí osobou dobrovolně, je zcela odpovídající a racionální i požadavek na získání souhlasu k dalšímu poskytování takových informací. Ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 3 si pak již navzájem nebudou konkurovat, ale naopak se doplňovat. Mimo to takový výklad mnohem lépe odpovídá i článku 17 Listiny základních práv a svobod tak, aby bylo co nejširším způsobem zajištěno právo svobodného přístupu k informacím. V této části lze uzavřít, že městský soud nesprávně interpretoval ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., námitka vznesená stěžovatelem dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy byla důvodná.