Vydání 4/2015

(...) Podstatou žaloby byl nesouhlas žalobce s postupem žalovaného potažmo povinného subjektu, který odmítl poskytnout žalobcem požadované informace s odkazem na § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích. Jednalo se tedy o posouzení toho, zda v daném případě bylo po právu aplikováno citované ustanovení zákona o informacích, které představuje jeden ze zákonem přímo předvídaných a tolerovaných důvodů pro omezení přístupu k informacím.

Právo na svobodný přístup k informacím patří mezi základní (politická) práva vyplývající z článku 17 Listiny základních práv a svobod, který v odstavci 5 zvláště zdůrazňuje informační povinnost veřejné moci, již lze zúžit pouze na základě zákona, jsou-li k tomu dány legitimní důvody, které korespondují s hledisky danými v odstavci 4, tj. bezpečností státu, veřejnou bezpečností, ochranou veřejného zdraví a mravnosti a ochranou práv a svobod druhých. Právě poslední z uvedených hledisek je oporou pro omezení práva na informace podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích, který stanoví: „“.

Z citovaného je zjevné, že účelem omezení práva na informace je v daném případě ochrana práv a svobod druhých, resp. třetích osob, které samy o sobě povinným subjektem podle zákona o informacích nejsou a předmětné informace povinnému subjektu sdělily dobrovolně. Jinými slovy, jde o ochranu takových informací, které se do dispozice povinného subjektu dostaly na základě volního jednání třetích osob, které nebyly povinny předmětné informace sdělovat (a k jejich poskytnutí nedaly souhlas).

Na základě znění § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích lze přitom vysledovat tři možné varianty postupu při poskytnutí/neposkytnutí informací, které lze s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, čj. 10 As 59/2014-41, č. 3126/2014 Sb. NSS, shrnout následovně:

a) osoba, jež informaci předala, měla k jejímu předání povinnost uloženou zákonem,

b) osoba, jež informaci předala, sice neměla k jejímu předání povinnost uloženou zákonem, ale s poskytnutím informace souhlasila,

c) osoba, jež informaci předala, neměla k jejímu předání povinnost uloženou zákonem, a ani nesdělila, že s poskytnutím informace souhlasí.

V případech sub a) a b) se informace poskytne, v případě sub c) nikoliv.

Všechny uvedené varianty se však týkají toliko těch informací, které vznikly bez použití veřejných prostředků. To je tím základním předpokladem pro aplikaci předmětného omezení práva na informace a současně též podstatou projednávané věci, protože podle žalovaného potažmo povinného subjektu se právě o takovou informaci částečně jednalo, a proto také došlo k odmítnutí části žádosti žalobce – konkrétně se jednalo o anonymizaci některých (číselných) údajů obsažených jednak ve smlouvě o spolupráci s osobou zúčastněnou na řízení při pořádání akce: Ples před oponou (reprezentační ples města Brna pod záštitou primátora statutárního města Brna Romana Onderky), jednak v závěrečném vyúčtování této akce – s tím, že tyto údaje – informace vznikly výhradně z činnosti osoby zúčastněné na řízení, a tudíž i bez použití veřejných prostředků.

Legální definici pojmu „“ zákon o informacích neobsahuje, a je tedy otázkou, co vše lze pod tento pojem zahrnout, a ve výsledku tak vyjmout z práva na informace.

Při hledání odpovědi na tuto otázku lze sice vyjít z vymezení pojmu „“ v zákoně č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), který v § 2 písm. g) považuje za veřejné prostředky „“, přičemž § 2 písm. f) pak vymezuje, že veřejnými financemi jsou „“. Nicméně k nalezení odpovědi na danou otázku toto vymezení významněji nepřispěje. Naopak v případě důvodové zprávy k zákonu č. 61/2006 Sb., kterým byla provedena mj. i novela zákona o informacích, lze z určitých – byť obecných – postulátů a zásad vyjít. Před touto novelou totiž § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích zněl: „“

K tomu, že se současně musí jednat o informaci vzniklou bez použití veřejných prostředků, tedy došlo až avizovanou novelou zákona o informacích, kterou byla s účinností ode dne 23. 3. 2006 implementována do českého právního řádu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru a která ve svém návrhu – shodném s nyní posuzovaným zněním § 11 odst. 2 písm. a) – konstatuje toto: „ [2003/98/ES]“ [viz sněmovní tisk č. 991/0, důvodová zpráva, zvláštní část, k bodu 21 (§ 11 odst. 2 písm. a), 4. volební období 2002–2006, digitální repozitář, www.psp.cz].

S ohledem na zmíněnou zásadu transparentnosti požadovanou směrnicí 2003/98/ES lze tedy dle názoru krajského soudu korektně dovodit základní smysl a účel nejen zmíněné novely zákona o informacích jako celku, ale i současného znění § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích, kterým je ochrana informací získaných od třetích osob, avšak při současném zachování maximální možné míry využití práva na informace, jakožto základního (politického) práva – viz výše.

Jinak řečeno je namístě poskytnout ochranu třetím osobám a omezit tak právo ostatních na informace pouze v případě, jde-li skutečně o informace původní a vzniklé výhradně z činnosti těchto třetích osob bez jakékoli jasné, přímé souvislosti s veřejnými prostředky (veřejnými výdaji či příjmy). To znamená, že nelze neposkytnout takové informace, které vznikly zjevně v souvislosti s využitím veřejných prostředků, k němuž v projednávaném případě došlo. Tuto skutečnost nelze nijak zpochybnit. Jednalo se o oficiální reprezentační ples pořádaný povinným subjektem, který je příspěvkovou organizací, tj. právnickou organizací veřejného práva zřízenou územním samosprávným celkem – statutárním městem Brnem – k plnění úkolů ve veřejném zájmu. Stejně tak nelze zpochybnit souvislost těchto veřejných prostředků ve vztahu k informacím – údajům o finančních částkách, které povinný subjekt nezákonně anonymizoval, neboť nejde o informace poskytnuté třetí osobou [zde (spolupořádající) osobou zúčastněnou na řízení], které by vznikly bez použití veřejných prostředků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích.

Jak již bylo uvedeno shora, aby se jednalo o informace tohoto druhu, muselo by jít o informace původní, vzniklé výhradně v činnosti třetí osoby; typově je možno zmínit např. žádosti, jimiž se zahajuje správní řízení či podněty, na jejichž základě je povinnými subjekty vedeno řízení z moci úřední (shodně srov. Furek, A.; Rothanzl, L. . 2. vyd. Praha: Linde 2012, s. 418).

V daném případě se ovšem nejednalo o žádné takové, ani jim podobné, původní informace podané povinnému subjektu separátně třetí osobou. Předmětem žádosti žalobce o poskytnutí informace byla: 1. smlouva uzavřená příspěvkovou organizací obce, resp. statutárního města, jakožto povinným subjektem a 2. na ni navazující závěrečné vyúčtování zpracované povinným subjektem, tedy dokumenty, na jejichž vytvoření přímo participoval a (spolu)vytvářel je přímo povinný subjekt. Podle názoru krajského soudu jde tedy jednoznačně o informace, které je nutno zahrnout typově mezi výstupy z činnosti povinného subjektu a které je nutno beze zbytku poskytnout, ledaže by tomu bránil nějaký jiný zákonný důvod omezení práva na informace – k tomu viz dále.

Skutečnost, že některé z podkladů pro uzavření smlouvy o spolupráci či zpracování závěrečného vyúčtování vznikly a byly dodány třetí osobou, přitom na přijatém závěru krajského soudu nic nemění. Z hlediska uzavíraných smluv a navazujících povinností smluvních stran nejde o nic neobvyklého, naopak je běžné, že při uzavírání smluv, jakož i v důsledku smluvního vztahu samotného, dochází k dodání určitých podkladů a údajů – informací. Nicméně na tyto informace je nutno nahlížet tak, že byly dále zpracovány, zahrnuty do výstupů z činnosti povinného subjektu a jako takové je třeba tyto informace poskytnout bez jakéhokoli blokování dílčích informací v podobě jejich anonymizace. To platí tím spíše, že v čl. III. bodu 6 smlouvy o spolupráci byl zakotven závazek rozdělení zisku z pořádané akce rovným dílem; o to více bylo nutno odkrýt kompletní financování celé akce vůči veřejnosti, jak správně poukázal žalobce.

V opačném případě by bylo možno některé z těchto informací – tvořících zjevně jeden funkční celek – odfiltrovat a zcela bezdůvodně je zatajit, což nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce (tzv. ), jenž navíc následně přijal novelu zákona o informacích provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., kterým implementoval právo EU, včetně zásady transparentnosti. Tato zásada by byla ve výsledku naprosto popřena obdobně jako kontrola nakládání s veřejnými prostředky, což nelze akceptovat. Právě právo na informace je totiž velmi významným (a mnohdy jediným) nástrojem veřejné kontroly, která je pilířem fungování demokratické společnosti vůbec.

Ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o informacích tedy nebylo namístě aplikovat, neboť žalobce nepožadoval takové informace, které by bylo možno kvalifikovat jako informace třetí osoby – osoby zúčastněné na řízení – vzniklé bez použití veřejných prostředků; proto ani nesouhlas této osoby s poskytnutím požadovaných informací nebyl namístě a nemá žádnou relevanci. Pro úplnost lze pouze dodat, že osoba zúčastněná na řízení vstoupila do smluvního vztahu s povinným subjektem sama, z vlastní vůle a její souhlas či srozumění lze vztáhnout i na případné poskytnutí informací souvisejících s tímto vztahem. Podepsáním smlouvy o spolupráci vyjádřila osoba zúčastněná na řízení vůli participovat na akci s využitím veřejných prostředků, a proto musela počítat se všemi konsekvencemi z toho plynoucími, z nichž klíčovou je v kontextu projednávané věci právě transparentnost financování celé akce a s ní související možnost veřejné kontroly, k níž neoddělitelně náleží i právo na poskytnutí informací (zde v podobě samotné smlouvy o spolupráci a navazujícího závěrečného vyúčtování).

Využití veřejných prostředků každého územního samosprávného celku – byť prostřednictvím jím zřizované příspěvkové organizace – musí být transparentní a v maximální možné míře přístupné veřejnosti vykonávající veřejnou kontrolu skrze právo na informace. Toto právo není samoúčelným, a jak již konstatoval i Ústavní soud (např. v nálezu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb.), jeho smyslem a účelem je především veřejná kontrola výkonu státní, resp. veřejné moci. (...)