Vydání 1/2020

[13] právní úpravu v dané věci představuje především § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož „[p] […]. “ (odst. 1). „“ (odst. 3). „“ (odst. 5).

[14] Podle § 16a odst. 1 písm. d) citovaného zákona může podat žadatel, který nesouhlasí se sdělenou výší úhrady, stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. O stížnosti rozhoduje nadřízený orgán (§ 16a odst. 4 téhož zákona). Jak plyne z § 20 odst. 5 citovaného zákona, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (tedy ve znění účinném do 23. 4. 2019) „“.

[15] Nejvyšší správní soud se s ohledem na uplatněné kasační námitky zabýval nejprve spornou otázkou, který orgán byl v dané věci nadřízeným orgánem žalovaného Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím (a to ve znění účinném v době rozhodování žalovaného; dané ustanovení bylo s účinností od 24. 4. 2019 novelizováno zákonem č. 111/2019 Sb.). Krajský soud v této souvislosti odůvodnění napadeného rozsudku ve shodě se žalovaným opřel zejména o ministerskou instrukci a stejně tak o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2011, čj. 8 As 51/2010-126. Stěžovatelka naproti tomu vychází z toho, že daná není obecně závazným právním předpisem a s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2008, čj. 4 Ans 11/2007-102, č. 1817/2009 Sb. NSS, zdůrazňuje, že nebyl důvod, aby se v případě žalovaného Nejvyššího soudu při určování odvolacího orgánu postupovalo jinak než v případě okresních, krajských a vrchních soudů.

[16] K takto vymezené sporné otázce je třeba předně připomenout, že v odůvodnění citovaného rozsudku čj. 8 As 51/2010-126 týkajícího se nejvyššího státního zástupce již Nejvyšší správní soud především osvětlil, že „.“ Vedle toho, že poukázal na specifika řízení dle zákona o svobodném přístupu k informacím a „správy“ v této oblasti, se dále vypořádal i s judikaturou, na kterou nyní stěžovatelka také odkazuje, a podle níž je v případě okresních soudů nadřízeným orgánem ministerstvo. Jak v této souvislosti v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud dále dovodil, u vrcholných soudních orgánů je situace odlišná a uzavřel, že v případě Nejvyššího státního zastupitelství je dle § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím funkčně příslušným k rozhodování o podaném odvolání či stížnosti nejvyšší státní zástupce. Výslovně také zmínil, že podstatné odlišnosti nejsou v tomto odhledu ani v případě právní úpravy týkající se také např. Nejvyššího správního soudu. Podpůrně vycházel z výše zmiňované ministerstva jakožto výkladové pomůcky, která jednoznačně stanoví, že nadřízeným orgánem v případě Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího státního zastupitelství je ten, kdo stojí v jejich čele ve smyslu § 20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Obdobně ostatně Nejvyšší správní soud k aplikaci citované přistoupil i ve věci čj. 4 Ans 11/2007-102, na kterou poukazuje sama stěžovatelka, v níž svůj výklad opřel právě o zmiňovanou instrukci.

[17] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud i s přehlédnutím k uplatněné kasační argumentaci neshledal důvod se od závěrů citované judikatury odchýlit a v podrobnostech na ni odkazuje. Situace, v níž by v případě Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího správního soudu byla nadřízeným orgánem osoba stojící v jejich čele, zatímco v případě Nejvyššího soudu by se jednalo o ministerstvo, by byla zjevně nerozumná a nesystémová. Ostatně odchýlení se od citovaných závěrů dřívější judikatury by bylo možné pouze prostřednictvím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (viz § 17 odst. 1 s. ř. s.). Jeho aktivace však i s ohledem na okolnosti nyní projednávané věci není na místě. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že Nejvyšší soud je z hlediska Ústavy součástí soustavy obecných soudů a nelze jej z této soustavy vydělit, je k tomu třeba uvést, že aplikace existující judikatury citované výše pro účely zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodně nepředstavuje vyjmutí Nejvyššího soudu ze soustavy obecných soudů, ale je naopak zdůrazněním jeho specifického postavení v soudní soustavě, v níž je v rámci své působnosti vrcholným orgánem. Specifické postavení v rámci soudní soustavy v případě žalovaného Nejvyššího soudu ostatně není ničím neobvyklým a týká se nejen zvláštních pravidel pro výkon státní správy (viz např. § 124 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), ale i dalších organizačních a procesních aspektů jeho fungování, které jsou taktéž od ostatních (stupněm nižších) částí soudní soustavy odlišné. Ilustrativní v této souvislosti může být kupříkladu forma vydávání a způsob přijetí jednacího řádu či kancelářského a spisového řádu, které na rozdíl od okresních, krajských a vrchní soudů vydává sám žalovaný Nejvyšší soud a nikoliv ministerstvo. Stejně tak lze poukázat i na systém evidence judikatury obsahující též pravidla zpřístupňování – svého druhu – informací o činnosti soudů. Ten ministerstvo určuje pro soudy okresní, krajské a vrchní a nikoliv soudy nejvyšší (srov. instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. června 2002, čj. 20/2002-SM, kterou se upravuje postup při evidenci a zařazování rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů do systému elektronické evidence soudní judikatury).

[18] Lze tedy uzavřít, že kasační námitka týkající se určení orgánu rozhodujícího o stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím není v projednávané věci důvodná.

[19] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k hodnocení námitky, podle níž žalovaný nebyl vůbec oprávněn stanovit stěžovatelce úhradu, jelikož náklady na vyhledání informací vznikly v důsledku nedostatků v organizaci jeho spisové služby, jejichž dopady nelze přenášet na stěžovatelku. Krajský soud v této souvislosti v napadeném rozsudku s odkazem na předložené spisové podklady uzavřel, že stěžovatelka neuvedla konkrétní tvrzení týkající se jiné faktické možnosti vyhledání jí požadovaných informací, než jakou žalovaný zvolil. Žalovaný vyhledávací možnosti stěžovatelce řádně vysvětlil a ve spisu odpovídajícím způsobem doložil.

[20] Pro posouzení této sporné otázky je tedy klíčové hodnocení oprávněnosti užití institutu úhrady za „“ ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Odborná literatura k výkladu daného ustanovení především dovodila, že „“, přičemž „“ (Jelínková, J., Tuháček, M.. . Praha : ASPI, 2017.). Další autoři dodávají, že „[…]“ (Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T. . Praha : C. H. Beck, 2016, s. 1020). Obdobně se k výkladu daného ustanovení staví i Nejvyššího správního soudu, podle níž je třeba přihlédnout i k povaze požadovaných informací a poměrům povinného subjektu (viz rozsudek ze dne 20. 10. 2016, čj. 5 As 35/2016-25). O mimořádně rozsáhlé vyhledání informací půjde tehdy, jestliže s ohledem na konkrétní podmínky u povinného subjektu a na množství požadovaných informací nebo jejich povahu bude vyhledání informací pro povinný subjekt zátěží nad míru obvyklou (rozsudek ze dne 21. 6. 2017, čj. 6 As 326/2016-32).

[21] S ohledem na výše uvedené tedy bude vždy na povinném subjektu, aby se v kontextu konkrétních okolností podané žádosti především důkladně zabýval tím, zda vyhledání požadovaných informací bude „mimořádně rozsáhlým“, či nikoli, a to v souladu se smyslem § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím, který představuje omezení ústavními přepisy zaručeného práva na informace. Jak vyplývá ze správního spisu v nyní projednávané věci, žalovaný si v reakci na podanou žádost stěžovatelky vyžádal vyjádření vedoucí úseku soudních agend a vedoucí oddělení informatiky, z nichž plyne, že v informačním systému žalovaného jsou naprogramovány pouze parametry ke sledování konkrétně zadaných statistických údajů, přičemž se jedná především o „“. Softwarové vybavení soudu „“ a následné zpracování informací tak, aby mohly být poskytnuty veřejnosti, je prováděno ve spolupráci s externí společností, která je správcem databáze informačního systému, přičemž tato externí spolupráce probíhá jednotně pro celý resort justice. Zadání parametrů pro jakékoliv další sledování, ze kterého by měl systém nové statistiky, je technicky a programátorsky náročným procesem. Žalovaný v oznámení o výši úhrady dále stěžovatelce sdělil, že k poskytnutí žádané informace je potřeba „osobního načtení“ všech spisů, v nichž bylo vydáno více než jedno rozhodnutí. Takových spisů je 534, přičemž jejich spisové značky stěžovatelce poskytl. Žalovaný v oznámení rovněž uvedl, jak dospěl k výpočtu požadované úhrady.

[22] Úžeji vymezenou otázkou, tedy v jaké situaci již naplňuje vyhledávání informací z vnitřních informačních systémů povinných subjektů předpoklady „mimořádné rozsáhlosti“, se již správních soudů taktéž zabývala. Výše již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 326/2016-32 se také týkal žádosti o informace, které povinný subjekt nebyl schopen na základě svého programového vybavení poskytnout (systém neobsahoval funkcionalitu pro jejich získání). K vyřízení žádosti zde povinný subjekt přistoupil tak, že zadal naprogramování nové funkcionality, která by umožnila informace poskytnout, a požadoval úhradu za čas programátora. Odlišnými okolnostmi se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, čj. 9 As 257/2017-46, č. 3848/2019 Sb. NSS (zde šlo o informace o průměrné délce odvolacího řízení, které povinný subjekt neměl v požadované podobě evidovány). Spor se v dané věci týkal poskytnutí souhrnné informace zpracované na základě dostupných dílčích informací. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné také zdůraznil, že žádost o informaci nemá být „hrou na slepou bábu“ mezi žadatelem a povinným subjektem (je-li zřejmé, že žadatel o informace chce určitý druh informací, které sice povinný subjekt přesně nemá, ale má informace obdobné, měl by mu to sdělit, aby žadatel případně mohl svou žádost modifikovat). Poukázat lze rovněž na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudem ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67, č. 2635/2012 Sb. NSS. Zde povinný subjekt vůbec neevidoval informace, které podle soudu evidovat měl a žádosti o informace následně zamítal s tím, že se jedná o informace, které by musel nově vytvořit.

[23] V návaznosti na reprodukované závěry existující judikatury a s ohledem na uplatněnou kasační námitku je tedy v nyní projednávané věci třeba především osvětlit, zda bylo na místě, aby žalovaný evidoval stěžovatelkou požadované informace (usnesení o ustanovení zástupce) takovým způsobem, aby s nimi byl schopen dále pracovat a případně je poskytnout žadatelům o informace v rámci běžné činnosti (bez zátěže „nad míru obvyklou“), tedy bez nutnosti ručně prohledat všechny spisy, v nichž by se hypoteticky mohly nacházet. Jinými slovy se spor týká toho, zda absence naprogramovaného kritéria pro vyhledávání určitých rozhodnutí v interním informačním systému žalovaného Nejvyššího soudu zakládá důvodnost stanovení úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.

[24] Při posuzování takto vymezené sporné otázky je nutno se především zaměřit na povahu rozhodnutí, jejichž poskytnutí se stěžovatelka domáhá, a jejich význam pro žalovaného a jeho činnost. V tomto ohledu má Nejvyšší správní soud za to, že v případě usnesení, kterými žalovaný ustanovil zástupce pro dovolací řízení, se až na výjimky nejedná o rozhodnutí, u nichž by byla nezbytně nutně dána potřeba samostatné a dále podrobněji strukturované evidence v rámci vnitřního informačního systému z důvodu jejich vyhledávání pro účely rozhodovací či jiné činnosti žalovaného. Jistě je třeba připustit, že některá usnesení o ustanovení zástupce pro dovolací řízení mají zobecňující potenciál a jejich vnitřní evidence (zejm. pokud jde o sjednocování rozhodovací činnosti) je na místě. Toho však lze dosáhnout i jinak a efektivněji, než vyhledáváním v rámci všech takovýchto usnesení v prostředí vnitřního informačního systému. Typicky k tomu budou sloužit zejména nástroje související s evidencí judikatury (viz zejm. čl. 40 a násl. jednacího řádu Nejvyššího soudu); ostatně i usnesení, na jehož základě se stěžovatelka v dané věci informací domáhala, bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Samozřejmě by bylo vhodné, kdyby měl žalovaný jakožto vrcholný soudní orgán k dispozici takové programové vybavení, které by mu umožňovalo vyhledávat v rámci vnitřní evidence na základě rozličných kritérií i mezi usneseními procesního charakteru. Ostatně v rámci vnitřního systému Nejvyššího správního soudu již v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí bylo možné usnesení o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti filtrovat a nalézt. Jak již nicméně bylo výše uvedeno, taková funkcionalita nepředstavuje nezbytnou podmínku pro řádný výkon funkce žalovaného Nejvyššího soudu. Vedle řádného plnění funkce sjednocování rozhodovací činnosti nepředstavuje absence odpovídajícího vyhledávacího nástroje pro daný typ usnesení ani překážku výkonu kontrolní činnosti pro orgány správy žalovaného. Nalézání typových či konkrétních rozhodnutí v rámci informačního systému může pro kontrolní činnost plnit pomocnou vyhledávací funkci, těžiště takové činnosti nicméně tvoří práce s „fyzickými“ spisy.

[25] V návaznosti na shora uvedené lze ještě dodat, že usnesení o ustanovení zástupce ze své povahy zpravidla představují rozhodnutí značně kazuistická, v nichž soud posuzuje konkrétní osobní a majetkové poměry účastníka řízení, a jejichž přesah a možné zobecnění je limitované. Právě i tento aspekt povahy daných usnesení významně omezuje ve vztahu k nim činnost žalovaného jakožto orgánu povolaného ke sjednocování judikatury a klesá tak i význam těchto usnesení z hlediska jejich propracovanější evidence. V konečném důsledku obvyklá povaha těchto usnesení podstatně limituje i vypovídací hodnotu pro jiné, usnesením nedotčené osoby, které o jejich poskytnutí žádají (jestliže soud např. ustanovil zástupce jedné osobě z důvodu její nezaměstnanosti, neznamená to bez dalšího, že postupoval nejednotně a nesprávně, pokud jiné nezaměstnané osobě zástupce neustanovil, jelikož u ní mohou být dány jiné skutkové důvody odůvodňující opačné rozhodnutí apod.). Výše uvedené samozřejmě neznamená, že by právně či fakticky mělo být bez dalšího (zejm. ochrana citlivých údajů) jakkoliv nedůvodně bráněno ve zpřístupňování daného typu usnesení. I v případě těchto usnesení je samozřejmě na místě dbát rovněž na veřejnou kontrolu a transparentnost soudní praxe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb.). Stěžovatelkou požadovaná usnesení v dané věci však svou povahou nedosahují takového významu pro další činnost žalovaného Nejvyššího soudu, aby bylo třeba bezpodmínečně trvat na tom, že je žalovaný musí v rámci vnitřní databáze strukturovaně (např. podle výsledku takového usnesení) evidovat způsobem, který by umožňoval jejich vyhledání snazší cestou, než jakou mu jeho podmínky a technologické zázemí v době vydání napadeného rozhodnutí umožňovaly.

[26] Nejvyšší správní soud k dané otázce i s vědomím organizační a finanční náročnosti provádění změn ve vnitřních informačních systémech dodává, že rezignace na řádné vedení a rozvoj interních evidencí či databází samozřejmě nemůže představovat nástroj, prostřednictvím něhož by se povinné subjekty mohly vyhýbat poskytování informací s odkazem na nutnost mimořádně rozsáhlého vyhledávání a požadovat finanční úhradu ze strany žadatelů. Takovým umělým vytvářením bariér ztěžujících přístup k informacím by nepochybně docházelo k nepřípustnému zásahu do práva na informace. Ostatně požadavky na vyhledávací možnosti v rámci vnitřních informačních systémů se nepochybně budou s plynutím času a technickým rozvojem stále zvyšovat, což nepochybně bude mít svůj odraz i v nahlížení na „mimořádnost“ vyhledávání určitých informací, resp. „běžnou“ činnost povinných subjektů. Nejvyšší správní soud nicméně v nyní projednávané věci právě s ohledem na povahu požadovaných informací dospěl k závěru, že o situaci dosahující takové intenzity (nezákonného omezení práva na informace) se v posuzované věci nejedná. Z žalobou napadeného rozhodnutí navíc jasně vyplývá, na základě jakých skutečností dospěl žalovaný k závěru, že se jedná o mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, jaké podklady k tomu soustředil a že tyto podklady nejsou s jeho závěrem v logickém rozporu. Je třeba souhlasit s krajským soudem i v tom, že s ohledem na konkrétní podmínky a možnosti, žalovaný neměl v dané době žádnou snazší, resp. časově méně náročnou možnost, jak požadované informace vyhledat a poskytnout. Lze tedy shrnout, že stěžovatelkou požadované informace nebyly pro žalovaného nezbytně nutné k jeho běžné činnosti, a proto je možné akceptovat absenci možností jejich vyhledání v informačním systému na základě určitého definovaného společného znaku. V takové situaci pak ani nelze hovořit o vadně vedené spisové službě, která by znemožňovala požadovat po stěžovatelce úhradu za jejich vyhledání. Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.

[27] Ve vztahu k otázce, zda jsou povinné subjekty dle zákona o svobodném přístupu k informacím oprávněny požadovanou výši úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací snížit (či od ní fakticky upustit) na základě majetkových poměrů žadatele, krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. Předseda žalovaného neměl podle krajského soudu možnost, s ohledem na právní úpravu, stěžovatelku od úhrady osvobodit. Stěžovatelka je naopak toho názoru, že pokud byly v návaznosti na její stížnost proti výši úhrady (jejíž součástí byl návrh na snížení úhrady z důvodu jejích majetkových poměrů) pochybnosti o majetkových poměrech, měl ji žalovaný k jejich doložení vyzvat a následně posoudit, zda jsou u ní dány racionální a legitimní důvody pro neuplatnění úhrady.

[28] Komentářová literatura, kterou se v dané věci argumentačně zaštiťují oba účastníci, výslovně předpokládá, že „[…].“ (Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.. . 1. vyd. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 993).

[29] K tomu lze ještě dodat, že odkazované nařízení vlády č. 173/2006 Sb., o zásadách stanovení úhrad a licenčních odměn za poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v § 3 stanoví, že „“ (odst. 1), přičemž „[p]“ (odst. 3).

[30] S ohledem na výše uvedené tedy lze dovodit, že skutečně existuje právní podklad pro to, aby povinné subjekty stanovily podmínky, za nichž nebudou po žadatelích požadovat úhradu za vyhledání informací. Avšak stejně jako musí být ve vydaném sazebníku obsažena obecná úprava vyměřování úhrady, musí být i případy, v nichž nebude úhrada vyměřována, vymezeny na základě obecných a předvídatelných kritérií. Opodstatněnost takového požadavku je zřejmá a má především zabránit nežádoucímu vyčíslování úhrad u „vybraných“ dotazů či žadatelů. Je na úvaze povinného subjektu, zda takové případy v sazebníku vymezí či nikoliv. Smyslem uvedeného je především zajištění rovných podmínek pro přístup k informacím (srov. též důvodovou zprávu k novele zákona o svobodném přístupu k informacím provedené zákonem č. 61/2006 Sb.). Podstatné dále je, že pokud tak povinný subjekt v rámci sazebníku učiní, nelze tento jeho postup považovat za porušení péče řádného hospodáře, na rozdíl od v podstatě nahodilého určování výše úhrad či upouštění do nich bez patřičného podkladu. Výše již označená ministerstva, podle níž v dané věci při vyřizování žádostí (a vyčíslení úhrady za vyhledávání mimořádně rozsáhlé) žalovaný postupoval, možnost zohlednění majetkových poměrů žadatele neobsahuje. K tomu lze ještě navíc dodat, že ani povaha stěžovatelkou požadované informace či její tvrzená situace nevykazují znaky takové mimořádnosti, pro které by snad bylo možno v nyní projednávané věci uvažovat o zcela výjimečném prolomení shora vymezených východisek.

[31] Nejvyšší správní soud k výše uvedenému ještě připomíná, že nelze odhlédnout ani od smyslu institutu úhrady dle § 17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, který je ze své povahy specifický a odlišný např. od institutu poplatků (soudních či správních), u nichž právní úprava s ohledem na jejich funkci výslovně předpokládá hmotně-právní i procesní podmínky pro osvobození od jejich platby. Uvedené rozlišení je ostatně též projevem různé povahy samotných základních práv, k jejichž realizaci dané nástroje slouží a s nimiž je spojena i různá úroveň pozitivních závazků státu umožnit aktivní výkon takových práv. Podobně jako u jiných politických práv, mezi něž lze právo na informace řadit (viz čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), nejsou dosud formulována nějaká obecnější východiska, na základě nichž by bylo možno určit, kdy a v jakém rozsahu je součástí daného práva i pozitivní závazek státu zajistit jeho realizaci. Při takovém posouzení v jednotlivých věcech Evropského soudu pro lidská práva obvykle „“ (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 3. 2000, , stížnost č. 23144/93, ECHR 2000-III, § 43; srov. rovněž rozsudek ze dne 6. 5. 2003, , stížnost č. 44306/98, ECHR 2003-VI, § 43). Z povahy pozitivních závazků státu pojících se k výkonu politických práv (svobod) lze nepochybně dovodit existenci povinnosti státu vytvořit právní rámec pro uplatňování těchto práv a zajistit podmínky pro jejich poklidnou realizaci při dodržení základních principů (zejm. již výše zmiňovaná rovnost). Nelze však již bez dalšího dovodit, že by bylo povinností státu materiálně podporovat výkon politických práv u těch, kteří např. nemají dostatek finančních prostředků k tomu, aby jich mohli využívat v takovém rozsahu, v jakém by si sami představovali. I v právním řádu ČR se proto lze setkat například s požadavkem na úhradu části volebních nákladů ze strany těch, kteří hodlají využít svého pasivního volebního práva a ucházet se ve volbách o veřejné funkce. Zároveň neexistuje postup, který by umožňoval tuto úhradu odpustit těm, kteří sice chtějí daného práva využít, ale nemají k tomu dostatek prostředků (např. volební pro volby do Senátu dle § 61 odst. 2 písm. e) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky). Obdobná omezení výkonu politických práv obstála i v testu ústavnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 24/02, č. 31/2002 Sb. ÚS). Ani z hlediska samotné povahy práva na informace jako práva politického tedy nelze dovodit povinnost státu spočívající v garanci aktivní nápomoci v přístupu k informacím pro osoby v různé sociální situaci.

[32] Namítá-li stěžovatelka v souvislosti s touto kasační námitkou dále to, že se žalovaný neměl spokojit s jejím tvrzením ve stížnosti proti výši úhrady a v pochybnostech o jejích majetkových poměrech ji v souladu se zásadou materiální pravdy měl vyzvat k doložení těchto poměrů, nelze ani v tomto ohledu postupu žalovaného nic vytknout. V dané věci lze aplikovat dřívější judikaturu zdejšího soudu, který již v rozsudku ze dne 17. 4. 2013, čj. 6 Ans 16/2012-62, č. 2959/2014 Sb. NSS, ve věci téže stěžovatelky výslovně dovodil, že „.“ S ohledem na bezformálnost a pružnost procesu vyřizování žádostí není na místě po povinném subjektu požadovat, aby žadatele o informace vyzýval k doložení tvrzení o nedostačujících majetkových poměrech. I v případě, že povinný subjekt v sazebníku podmínky pro zohlednění majetkových poměrů žadatelů zakotví, bude na žadateli, aby svou nemajetnost dostatečným způsobem nejen tvrdil, ale současně také doložil. Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.